Brněnská opera potvrdila prim: Sezonu otevřel Hoffmann se svým alter egem

Nedokončená Offenbachova opera Hoffmannovy povídky (1880) je vždy znovu dramaturgickým oříškem. Po celých desetiletích nejistot, různých úprav i  nových nálezů vydal konečně roku 1993 Jean-Christophe Keck souhrn všeho, co bylo k této opeře dosud nalezeno. Na tomto základě si mohou inscenátoři vytvořit svou vlastní dramaturgickou verzi. Včetně týmu, který stojí za novou brněnskou inscenací, premiérovanou v pátek 20. září v brněnské Janáčkově opeře.

Nutno bez dlouhých úvodů říct, že vtipný vizuální začátek předehry a celé první jednání včetně Prologu mne téměř nadchlo. Ocitáme se o přestávce na představení Mozartova Dona Giovanniho v divadelním zákulisí či divadelním klubu, umělci se tu chovají přirozeně a neformálně. Scénografie Jakuba Kopeckého kryje boční strany a zadní prospekt jeviště hustě nařasenými draperiemi- oponami, které se mohou kdykoli jednotlivě zvednout, aby vpustily zboku přijíždějící jevištní vozy charakterizující prostředí nebo otevřeli pohled na zadní prospekt. Postavy jsou oblečené do směsice různorodých pestrých historizujících kostýmů, z nichž některé jsou zkresleny a ironizovány – zejména ve skupině tanečníků. Pouze básník Hoffmann a jeho blízký přítel Nicklausse jsou vytknuti před závorku a oděni do současných ležérních obleků kontrastních zemitých tlumeně červenavých a pískových barev. Nápadité kostýmy Simony Rybákové tomuto divadlu na divadle úspěšně dominují.

 , foto Marek Olbrzymek

Jevišti vévodí na počátku zpěvačka Stella (Andrea Široká) jako Donna Anna z Mozartova Dona Giovanniho. Vstupuje (podobně jako i jiné výrazné postavy) vzhůru do monumentální obří sukně v pozadí jeviště. Režijní duo Skutr (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský) rozehrálo jeviště rozpohybovaným až „music-hallovým“ způsobem. Jejich Hoffmann (Luciano Mastro) není dávným zasněným lyrickým básníkem, ale temperamentním současníkem, který vypráví o svých zážitcích se ženami tří rozdílných typů, jejichž syntézou je již zmíněná zpěvačka Stella. Postavě Stelly poskytlo režijní duo mimořádně důležitou roli. Hoffmanna provází jeho nerozlučný druh Nicklausse ztělesněný Markétou Cukrovou, která předvedla další ze svých charismatických výkonů. Její Nicklausse je nepohledný dlouhán s pletenou čepicí naraženou do čela, Hoffmannův blízký přítel, jeho alter ego, glosátor a ironizátor každého jeho počinu. Právě herecky, pohybově, výrazově precizní výkon těchto dvou operních herců spojený se stejně uvolněnou zpěvní linkou považuji za největší přínos inscenace. Nikdo z nás nemohl dosud ani tušit, že Luciano Mastro dokáže tak přirozeně a pohyblivě ztělesnit roli a doprovodit ji stejně volným zpěvním projevem, protože dosud žádný z režisérů této jeho dispozice nevyužil. S výjimkou třetího dějství (Giulietta), které mu příliš nevyšlo, se Luciano Mastro v roli Hoffmanna ukázal v tom nejlepším interpretačním světle. Jeho živý a přirozený Hoffmann je včetně typicky italského otevřeného tenoru doslova zážitkem stejně jako Nicklausse a Múza suverénně se pohybující a jakoby bezprostředně zpívající mezzosopranistky Markéty Cukrové.

Stejně dokonalou kreaci předvedla Martina Masaryková jako Olympie. Pohybově přesná, pěvecky krásně plně barevná i s nadstandardními intonačně a technicky vykrystalizovanými kadencemi a výškami. Loutka Olympie – automat, do něhož se ohnivý Hoffmann zkrátka musel zamilovat. Skutři rozhýbali v prvním jednání celý soubor včetně sboru do pohyblivého obrazu, který ani chvíli nenudí, vytvořili pestré panoptikum figur, které víří v neustálém přitažlivém kolotoči.

 , foto Marek Olbrzymek

Další průběh inscenace nebyl, bohužel, tak do detailu propracovaný a přinesl i dramaturgické otazníky. Jedním z nich byl otevřený škrt v Giulettině třetím jednání – karetní hra, která byla především ponechána tanečníkům v choreografii Jana Kodeta. Význam tohoto výjevu však zůstal nečitelný. Musím přiznat, že Kodetovo vedení „Tanečníků“ (blíže nebyl osmičlenný pohybový soubor v programu označen) považuji za nejslabší článek inscenace. Nejpřesvědčivěji na mne tanečníci zapůsobili právě v Giuliettině benátském obraze jako statické siluety proti světlému pozadí jeviště. Za další hendikep inscenace považuji nedůsledné vedení tragikomické čtyřpostavy Andres/Cochenille/Frantz/Pitichinaccio (Petr Levíček) zpočátku vstupující na jeviště jako jedna z profilových figur inscenace – snad něco jako šéf technického zázemí inscenace, který na sebe bere kostým šedé eminence všech epizod. Není škoda, že se nemůže více prosadit i pěvecky, protože parádní číslo – árie Frantze ve druhém, Antoniině dějství – bylo vypuštěno? Antonia je tu oblečená jako živá hračka, panenka, která je uvězněná otcem ve svém dětském domečku. Druhé dějství tu ztratilo své kontrastní postavení, možná mu chybí alespoň náznak  smutné zamženosti a něhy. Pavla Vykopalová jako by se marně snažila této podivné panence na hraní vtisknout výraznější podobu. Komické umístění Hoffmanna v pozadí jeviště za komínem domečku nesvědčilo o citlivosti režijního vedení k akustické čitelnosti jeho pěveckého partu. Zato působivý „náhrobek“ Antoniiny matky ztělesnila osvěženě zpívající Jitka Zerhauová.

Příjemným zážitkem byl pěvecký i herecký výkon tenoristy Aleše Voráčka jako Spalanzaniho a Nathanaëla. Ondrej Mráz neměl ve své čtyřroli Lindorf/Coppélius/Miracle/Dapertutto po pěvecké stránce patrně svůj den, nezněly mu výšky. Po herecké stránce však byl přitažlivým civilním, proměnlivým intrikánem, který záměrně nepůsobil jako ztělesnění všeho ďábelského zla.

 , foto Marek Olbrzymek

Ani třetí jednání u benátské kurtizány Giulietty (výborná Daniela Straková-Šedrlová) nedosáhlo kompaktní podoby jednání prvního, choreografie karetní hry průběh dějství neúměrně zbrzdila a zpomalila. Naštěstí však následoval Epilog – závěrečná apoteóza, v níž naplno zazněl sbor umístěný na obou stranách balkonu (sbormistryně Klára Složilová Roztočilová). Zejména pro diváky, kteří seděli uprostřed hlediště byl plný barevný zvuk brněnského sboru báječným zážitkem. Příznivou akustiku takového umístění sboru ostatně vyzkoušeli v Janáčkově divadle již dříve v působivé Heřmanově inscenaci Her o Marii Bohuslava Martinů.

Premiérové představení řídil s přehledem a s porozuměním pro jevištní i mimojevištní akce dirigent Ondrej Olos, orchestru, sboru i sólistům můžeme jen a jen poděkovat za soustředěnou a cílevědomou práci. První premiéra sezony 2019/20 v nově zrekonstruované budově Janáčkova divadla se podařila. Ano, v této chvíli je brněnský operní soubor nejlepším operním souborem u nás. Jednoznačně díky generačně a osobnostně propojenému vedení souboru a divadla jako celku. Je to vedení, které dokáže dramaturgicky sestavit sezonu a oslovit takové tvůrce inscenací, kteří jsou pro dané dílo vhodní a dokážou mu vtisknout svou osobní tvůrčí pečeť. Kéž tomu tak je i nadále.

Sdílet článek: