Poslední premiérou brněnské Janáčkovy opery bude Mozartova Così fan tutte v režii mladé činoherní režisérky Anny Petrželkové a v hudebním nastudování Jakuba Kleckera. S výjimkou hostujícího polského tenoristy Karola Kozlowského v roli Ferranda se 18. května v Mahenově divadle v hlavních rolích představí především sólisté brněnského ansámblu Pavla Vykopalová, Jana Šrejma Kačírková, Václava Krejčí Housková, Roman Hoza nebo Jiří Sulženko.
„Celá ta zápletka mi přijde spíš trpká, než prvobytně komická. Protože zde nejde jen o věrnost těla. Nevěrní svým zásadám jsme někdy sice všichni, ale jak se tak dívám kolem sebe, tento Mozartův příspěvek k morálce, zdá se mi být dnes daleko cennější a aktuálnější. Nestálost postojů a názorů, překrucování pravdy, vyvlékání se ze zodpovědnosti, jako by se staly běžně tolerovanými jevy. Ale to jen na okraj. Naše inscenace chce obrátit pozornost hlavně k mezilidským vztahům. Ukázat partnerské vztahy v celé své složitosti. Mladí milenci se ve své pýše do té své hry pěkně zamotávají jako do pavučiny. Je to lavina nedorozumění, jak už to tak ve vztazích mezi muži a ženami bývá. Ale tohle všude číhající pokušení zpronevěřit se sám sobě – ať už tělem či svými zásadami- stává se pro mne určitě klíčovým tématem,“ uvedla režisérka inscenace Anna Petrželková.
Petrželková vystudovala činoherní režii na VŠMU v Bratislavě, od dokončení studia intenzivně působí na českých a slovenských scénách (v Národním divadle moravskoslezském, v Divadle Na zábradlí nebo v brněnském divadle Husa na provázku, kde nejnověji režírovala hru Kateřiny Tučkové Vitka o životě Vítězslavy Kaprálové). Byla nominována na slovenskou cenu DOSKY a v roce 2014 získala ocenění Talent roku v rámci Cen divadelní kritiky. V činohře NdB realizovala inscenace Jules a Jim a Drazí v Chomutově! na motivy života a díla Jiřího Bulise.
„S výtvarnicí Evou Jiřikovskou nás k výsledné atmosféře inspiroval fakt, že se děj odehrává v Neapoli, která je jen na skok od Pompejí – legenda věří, že město pohltila erupce Vesuvu, jako boží trest za morální úpadek jejích obyvatel. Za Mozartova života byly Pompeje objeveny. Navíc se v libretu objevuje bájný pták Fénix, jenž hyne v ohni a rodí se z popela. Tohle všechno se nám nakonec protnulo s Mozartovou skepsí v závěru – nesklene příběh do jednoznačného happy endu, ale nechá vyvěrat na povrch svou nedůvěru v lidstvo a jeho poučitelnost. A tak i naši hrdinové povstávají z popela, aby nám ukázali, jak jsme na tom s hodnotami dnes. Protože ta opera je prostě tak napsaná, že by měla odrážet takt a mrav té které společnosti, v jakékoli době,“ dodala Petrželková.
