pátek, 30. září 2016

Bravi, Kornéle Mundruczó a Tomáši Netopile

Napsal(a) 

Věc Makropulos, foto Annemie Augustijns Věc Makropulosfoto: Annemie Augustijns

Opera Flandry zahájila svou novou sezonu v Antverpách inscenací Věci Makropulos. Janáčkova předposlední opera totiž ideálně spadá do tématu sezony 16/17 ‚Borderline‘. Je sice pravda, že na této hranici je založena většina Janáčkových oper, ale Věc Makropulos je přece jen výjimečná svým poměrem mezi životem a smrtí, realitou a fikcí nebo suchými právnickými fakty a fantazií dlouhého života Emilie Marty. Janáčkovi výrazně pomohl svým originálním příběhem Karel Čapek, ale Janáček si libreto upravil sám a zejména díky závěru se z původní Čapkovy komedie stala Janáčkova tragédie.

Flanderská opera má s Janáčkem dost zkušeností, už dříve slavila úspěchy s Její pastorkyní, Káťou Kabanovou a Liškou Bystrouškou a tentokrát to nebylo jinak. Nejen obecenstvo, ale i recenzenti byli novou produkcí Věci Makropulos přímo nadšeni. Opera Flandry byla zrovna nedávno nominována na nejdůležitější německou divadelní cenu Faust 2016 za Halévyho Židovku z minulé sezony a vůbec bych se nedivil, kdyby tuto cenu získala po sezoně i Věc Makropulos.

Věc Makropulos, foto Annemie Augustijns Věc Makropulosfoto: Annemie Augustijns

Známý maďarský filmový režisér Kornél Mundruczó, ověnčený různými cenami z Cannes, byl opět pozván do Antverp a později do Gentu, kam se tato produkce přestěhuje. Ve Vlámské opeře debutoval před dvěma roky s Bartókovým Modrovousem. Jeho Janáček ve stylu „bez smrti nemůžeme žít“, jak sám říká, je pravý science-fiction příběh s mnoha vizuálními efekty a působivými scénami. S vydatnou pomocí Lotyšky Moniky Pormale, která navrhla realistickou výpravu a kostýmy, se mu povedlo asi to, co hledal: aby Emilia Marty nebyla jen operní diva, ale zejména mimozemská osobnost bezúspěšně hledající lidskou identitu.

Česká spolupráce se omezila sice jen na jednu, ale velmi důležitou osobu, mladý dirigent Tomáš Netopil se ujal hudebního nastudování. Je v Belgii jako doma, Makropulos je jeho již čtvrtá opera v Antverpách a dirigoval i nominovanou Židovku. Momentálně šéfuje v Aalto Theatru v Essenu a tak to nemá do Belgie daleko. Janáčkova partitura je sousto pro každý orchestr, natožpak nečeský. Přesto se mu povedlo rozehrát nejen smyčce, ale hlavně dechy do nebývalých janáčkovských zvukových barev. „Zdejší opera pracuje na stagionovém systému a ten mně velmi vyhovuje,“ říká Tomáš Netopil. „Tento systém maximálně podporuje novou produkci, celý aparát se na ni soustřeďuje, což má samozřejmě dopad na kvalitu a to je mně moc sympatické. V repertoárovém divadle to bohužel nejde úplně skloubit. V Praze jsem musel pracovat s orchestrem, který se neustále střídal nebo byl rozdělen a tady se opravdu dbá na efektivitu práce.“ Tomáš Netopil je přesvědčen, že Věc Makropulos patří k těm vůbec nejtěžším operám: „Tato opera klade nesmírně technické nároky jak na orchestr, tak na pěveckou složku a když se všech rolí ujmou zahraniční zpěváci, je ten úkol o to náročnější. U Janáčka je základní kámen v textu, v rytmu textu a dosáhnout efekt mluveného slova je ještě těžší. Myslím si, že jsme se toho zhostili velice dobře, mám velikou radost, že je ansámbl připraven. To se týká také orchestru, protože partitura je ve srovnání s Její pastorkyní nebo s Liškou Bystrouškou fragmentovitě napsaná, Janáčkova útržkovitost a neustálé změny temp se velmi rychle střídají, což je asi hlavní obtížnost tohoto kusu.“

Věc Makropulos, foto Annemie Augustijns Věc Makropulosfoto: Annemie Augustijns

„Mě tato produkce velmi uspokojuje, jak z hudebního, tak i režijního hlediska. Je to nenásilné, velmi osobité, je to produkce, která má svůj hluboký smysl a nechává sólisty přirozeně fungovat na jevišti a příběh, který nám Mundruczó vypráví, se nebije s Janáčkovým základem.“ Tomáš Netopil hodnotí Kornéla Mundruczóa velmi pozitivně, ale stejné ocenění si zaslouží také on sám, však už má od antverpské opery pozvánku na příští sezonu.

Velmi přesvědčivé je rovněž sólistické obsazení, zejména mužské postavy. Vídeňský barytonista Michael Kraus (Jaroslav Prus) a německý tenorista Michael Laurenz (Albert Gregor) - oba spolupracovali s dirigenty jako Harnoncourt, Solti nebo Mehta – mají krásně zabarvené hlasy, expresivním výrazem na sebe upoutali dva tenoristé, Brit Sam Furness (Vítek) a hlavně Belgičan Guy De Mey (Hauk-Šendorf), který ve své dlouhé kariéře ztvárnil role skoro ve všech Janáčkových operách. Jen Švýcarka Rachel Harnisch (Emilia Marty) začala trochu nejistě, ale lepšila se až do velmi působivého finále.

Mundruczóva aktuální inscenace Věci Makropulos se přinejmenším vyrovná cyklu Janáčkových oper, které kdysi v Antverpách režíroval Robert Carsen. A to je velmi vysoké ocenění.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.