Bratislava vzdala hold Richardu Straussovi. K příležitosti 150. výročí narození skladatele uvedlo Slovenské národní divadlo operu Salome. Premiéra zazněla 14. listopadu. Straussova operní literatura nemá v repertoáru divadla velké zastoupení, přesto se inscenace z minulosti mohou pochlubit pozitivními ohlasy ve prospěch dirigentů a režisérů (Růžový kavalír Tibora Freša a Miloše Wasserbauera z roku 1958, Ariadna na Naxu T. Freša a Júlia Gyermeka z roku 1969, Frešova a Fischerova Elektra z roku 1976) a hvězdných interpretů (Elena Kittnerová, Sidónia Halkajová, Anna Starostová, Juraj Hrubant). Sám skladatel byl při návštěvě Bratislavy roku 1929 překvapen vysokou úrovní bratislavského souboru a dnes by tomu zřejmě nebylo jinak.
Jednoaktovka Salome podle dramatu Oscara Wilda vypráví novozákonní příběh o princezně Salome a popravě Jana Křtitele. Režisér bratislavské inscenace Hans–Joachim Ruckhäberle zasadil děj do současnosti. V Salome spatřuje stav dnešního způsobu života a chování lidí. Vidí jedince zahleděného do sebe, bezohledného, schopného násilí, aby dosáhl svého. Ruckhäberleho Salome se ve společnosti samolibého bohatýra Heroda cítí jako ve vězení, touží překročit hranici paláce a utéct jeho chlípným pohledům. Chce milovat skutečného muže, nekompromisně. Nevzdává se, i když je odmítnuta. Jde přes mrtvolu a dostane, o co žádá. Stačí jí to?
Celá opera se odehrává na terase Herodova paláce, kam nahlíží divák už po příchodu do hlediště. Dvojice scénografů – Helmut Staubach a Uwe Kuckertz využili minimum kulis – na jevišti vidíme nepravidelně rozmístěné židle, na nich sedí muži v černém oblečení. Se zdvihem taktovky přicházejí Narraboth (Tomáš Juhás) a Páže (Denisa Šlepkovská). První takty odhalují dominantu scény – ohromný šedočerný měsíc v trojrozměrném provedení. Narraboth opěvuje krásu Salome, Páže ho před ní varuje. Rozhovor komentují dva vojáci – dva muži v černém (Martin Mikuš, Juraj Peter). Když odněkud z jámy zazní Jochanaanův hlas, všichni znehybní a s napětím naslouchají prorokovu volání.
Tajemnou náladu divákovi evokuje nejenom Straussova hudba, ale i režijní pojetí výstupu. Civilní až strohá gestikulace, málo pohybu po scéně, sošné pózy aktérů tvořící jevištní obrazy a na pozadí měsíc, který nevěští nic dobrého. Soulad všeho vyvolává potřebné napětí, do kterého vstupuje Salome (Jolana Fogašová). Luna zazáří, z hlubin se vynořuje hrdinka a v závěsu lidu kráčí pomalu dopředu. Stejně jako on si prohlížíme elegantní dívku v něžných šatech s motivem krajky (jeden z moderních kostýmů v návrhu Ngozi Unamba-Oparah), tak trochu chladnou a lhostejnou. Všichni ustrnou v okamžiku Jochanaaova zpěvu (Pavol Remenár). Ale Salome je hlasem vábena a zvědavě obchází díru, z níž hlas vychází. Kdo je ten muž hrdě hlásající příchod Mesiáše? Chce na vlastní oči spatřit zatracovaného i obhajovaného. Salome naléhá, aby ji muže i přes zákaz vyvedli. Umí si dupnout. Měsíc zazáří a za temných akordů vyplouvá na povrch Jochanaan oslepený světlem. Lid znehybní pod váhou jeho slov. Prorok nevěnuje Salome pohled a obdiv, na který je zvyklá a to ji provokuje. Rozhrne mu košili a sytí se pohledem na jeho obnažené tělo. Jochanaan klečí jako přikovaný, upřeně hledí do prázdna a opěvuje Mesiáše. Do této chvíle byla Salome v projevech náklonnosti decentní a opatrná. Jochanaanova netečnost v ní probudí násilí, strhne ho k zemi, kopne do něho a dravě tahá muže za vlasy. Zpívá o touze líbat jeho ústa a dráždivě se plazí po zemi. Jochanaan ji v tomto okamžiku chytí za ruku, upřeně se na ni podívá a nabádá k pravé víře. Salome doslova hypnotizuje a sestupuje zpět do černé díry. Teprve teď si dívka uvědomí, že je pryč. Jevištěm zní její šílený smích nad promarněnou šancí.
Scéna se mění prostřednictvím pohyblivé pozlacené zdi na jednu z místností Herodova paláce. Znechucená Salome sedí na stoličce a pozoruje narozeninovou oslavu svého otčíma Herodese. Tenorista Jan Vacík ho ztvárňuje jako karikaturu psychicky narušeného tetrarchy. V modrém obleku a červených polobotkách, s korunou na hlavě vypadá Herodes sám o sobě směšně. Výrazná gestikulace a mimika, stejně jako rozpohybovaná herecká akce znázorňuje Heroda jako senilního neurotika. Rozehrává výstupy a vyčnívá mezi ostatními postavami. Když svým oplzlým tónem vyzývá dívku k tanci a slibuje za něj cokoliv, vytuší lstivá Salome příležitost. Pozlacená stěna se rozestoupí a vstupuje k tanci připravená Salome, která se z uhlazené dámy proměnila na rozcuchanou rebelku s výrazným tetováním na rukách. Tanec závojů je choreograficky netradiční. Není eroticky dráždivý. Je to spíše hra pomocí které si Salome pohrává s Herodovou senilitou a omotává si ho kolem prstu. Ten z toho má radost jako malé dítě, když si kutálí míč nebo nemotorně tančí valčík. Za svůj slib zaplatí daň. Jakoby ještě posbíral zbytky rozumu v okamžiku vyřknutí dívčina přání. Jochanaanova hlava? To už je příliš! Salome si ji však doslova vydupá. Kat sjíždí do jámy a za dramatické hudby sopranistka zpívá „ Tak sekej!“ Expresivnost a sugestivnost je na diváka přenášena opravdu věrně. Vítězná Salome sedí na židli a prohlíží si Jochanaanovu hlavu. Morbidní situaci sledují rodiče od jednoho stolu, každý však z jiného úhlu pohledu. Vystrašený Herodes s hlavou v dlaních lituje svého činu a bojí se smrti, matka Herodias (Denisa Hamarová) s jistým zadostiučiněním. Salome konečně líbá Jachanaanova ústa. Z výrazu její tváře vidíme mírné znechucení. Dosáhla svého. Co bude dál? Zvedne se a kráčí pryč, naproti ozářenému měsíci. „Zabijte tu ženu!“ křičí Herodes. Ale poslouchá ho někdo?
Představení nenechalo jednoho diváka chladným. Realizátorům se podařilo vytvořit stylově čistou, moderní inscenaci, která nepostrádá invenci, napětí a hluboký psychologismus patrný ve všech složkách operního díla. Hans-Joachim Ruckhäberle nepřekročil v rámci tabuizovaných témat hranici vulgarity, naopak jeho pojetí působilo uměřeně a emotivně. Vysokou míru ohodnocení si zaslouží hudební provedení Salome. Friedrich Haider, který inscenaci hudebně nastudoval, dokázal z bratislavského tělesa vytěžit maximum. Orchestr hrál s dostatečnou expresivností i disciplínou. Hudební proud plul celou paletu barevných odstínů, dynamicky propracovanými pasážemi, klenutými dramatickými frázemi a dostal se až do tajuplně znějících hlubin. Hvězdou inscenace se stala Jolana Fogašováv roli Salome. Nesmírně náročný part zazpívala bravurně a s jedinečnou hlasovou kondicí. Jejímu dramatickému sopránu vévodí technická jistota, sytost tónu a znělost ve všech hlasových polohách i dynamice. V propracovaném hereckém projevu byla velice sugestivní Salome. Výborný Herodem je tenorista Jan Vacík, který vnesl na jeviště dávku hereckého umu a přesné dikce německé výslovnosti. Poctivou a umělecky hodnotnou práci odvedli všichni sólisté. Zkrátka, Richard Strauss dostal pěkný dárek k narozeninám.
