čtvrtek, 26. březen 2015

Bouřlivý ohlas Její pastorkyně v Cáchách

Napsal(a) 

Chris Lysack a Linda Ballová, foto Carl Brunn Chris Lysack a Linda Ballováfoto: Carl Brunn

Před půl druhým rokem jsem měl příležitost spolupracovat s Městským divadlem v německých Cáchách na inscenaci Dvořákovy Rusalky. Ta byla tehdy přijata s velkým úspěchem a když se mě intendant Stadstheater zeptal, jakou další operu českého autora by divadlo mělo nastudovat, bez dlouhého váhání jsem mu doporučil Její pastorkyni Leoše Janáčka. Nejčastěji uváděná česká opera v zahraničí měla v Cáchách premiéru koncem března. Měl jsem obavu, jak bude Její pastorkyňa přijata, Cáchy jsou přece jen regionální město - divadlo dostává roční státní subvenci 19 miliónů eur (opera nabízí více než sto představení za sezonu) - a divadlo určitě nepatří ke světovým operním domům. Byl jsem ale velmi mile překvapen, premiérové obecenstvo přijalo tuto inscenaci bouřlivým potleskem vestoje, častými výkřiky souhlasu a dlouhým vyvoláváním učinkujících. Mezi nimi bychom těžko hledali hvězdy operního firmamentu, ale ani ty nejsou zárukou zdařilého představení, koneckonců není jen opera sama, ale i její inscenace pravý 'Gesamtkunstwerk'.

Linda Ballová, foto Carl Brunn Linda Ballováfoto: Carl Brunn
Jenůfu (těžko bychom v cizině hledali původní název opery) udělal nesmrtelnou pro většinu příznivců opery nejen Janáček, ale stejně velkým dílem i Gabriela Preissová. Vždyť Janáček také převzal její text bez jakékoliv úpravy. Dovolím si tvrdit, že drama Preissové je jedním z nejsilnějších libret v celé operní tvorbě a Janáčkův výrok "chci život, více života!" zde není na místě, neboť si nelze představit více naturalistický příběh než ten Jenůfy a kostelničky. Anna Hostomská kdysi napsala, že na kostelničce ulpěla konvence venkovského hodnostáře, která se z falešného studu dopustí i vraždy. Nevím jestli si Hostomská uvědomila, že nešlo jen o konvenci a stud, ale že kostelnička byla k beznadějnému činu dohnána společenskými poměry ve venkovském prostředí, tak realistickými zejména v době, kdy drama vzniklo. Preissová tak bezděčně nahrála pozdějším socialistickým realistům ztělesněním dobra a zla v postavách dvou nevlastních bratrů: chudý a dobrý Laca a bohatý a špatný velkostatkář Števa, tedy jakýsi dnešní Babiš.

Vraťme se ale zpět do Cách kde se režie ujal lipský divadelník Michael Helle, a to s úspěchem. Nutno ovšem dodat, že Její patorkyně je velmi vděčný příběh i pro začínajícího režiséra a tím Helle rozhodně není, protože už sjezdil většinu německých divadel. Snad mu jen trochu problémů dělala menší scéna, kde se sboristé někdy navzájem pletli. Jizba kostelničky z druhého dějství se navlas podobala bruselské inscenaci před dvěma roky, ale celkově byla ta cášská zdařilejší než bruselská. Černo-šedě laděná výprava Itala Piera Vinciguerra vyjadřovala celý příběh, byla sice málo česká, lépe řečeno moravská, avšak praktická. Asi proto se se třetím dějstvím vrátil do mlýnského hangáru a ne do kostelniččiny chalupy. Méně zdařilé mně připadaly kostýmy Renate Schwiertet.

'Generalmusikdirektor' města Aachen, Američan Kazem Abdullah, řídíl městský Symfonický orchestr a sbor s citem, Janáčkovy nápěvky mluvy mu byly asi cizí, ale nedělaly mu žádné potíže, jen sbor byl sem tam rytmicky rozhozený. Mladá Slovenka Linda Ballová zvládla titulní roli dobře a přispěla k celkovému úspěchu. Totéž se týká nevlastních bratrů, Švéda Johana Weigela (Števa) a zejména kanadského tenoristy Chrise Lysacka v roli Laca. Největší dojem, jak pěvecky, tak i herecky, zanechala Bulharka Irina Popova jako kostelnička. Nedivil bych se, kdyby tato zdařilá inscenace měla stejný úspěch u posluchačů devíti repríz, které jsou na programu sezóny do začátku července.

 

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.