pátek, 27. březen 2015

Boris Godunov: Musorgského epické drama v Národním divadle

Napsal(a) 

Foto Hana Smejkalová Foto Hana Smejkalová

Musorgského opera Boris Godunov – podle stejnojmenné Puškinovy hry – patří k nejpozoruhodnějším úkazům operního světa a jako taková vždy představuje inscenační výzvu. Na rozdíl od běžné opery – jež je v první řadě niterným dramatem několika postav manifestujícím se v áriích – totiž Musorsgkého dílo není ničím jiným než obří historickou freskou zobrazující pohnutou etapu ruské historie: nejsou zde primárně tematizovány lidské afekty, nýbrž ústředním tématem je zde historie sama. V tomto zvláštním žánru – někdy označovaném jako epická opera –, v němž historie nepředstavuje pouhé pozadí, ale je vlastním námětem dramatu, jsou tak hlavními hudebními čísly nikoliv árie, nýbrž monology či vyprávění; nikoliv duety či drobné ansámbly, nýbrž obří sborové scény tvořící výmluvné scénické tableaux (historie – v podobě kolektivního činitele: sboru – se tak stává na jevišti doslova hmatatelnou).

Tohoto by si měla být vědoma operní režie a zmíněné zvláštnosti epické opery – přítomnost monologů namísto árií, masivní nasazení sboru a uplatnění principu tableau – nechat vyniknout. Boris Godunov premiérovaný 26. března na prknech pražského Národního divadla v režii Lindy Keprtové se podle mého názoru dramaturgických principů vlastních Musorgského opeře chápe dobře, byť zvláštním způsobem: Scéna není nikterak výpravná, obejde se bez mohutných a zdobných kulis (Kremlu či carských komnat a podobně) – často si téměř minimalisticky vystačí s těmi nejjednoduššími prostředky, které mohou mít někdy i symbolický význam (symbolizuje obří rudé plátno rozprostírající se téměř přes celé jeviště v pátém obraze prolitou krev careviče Dimitrije a Borisovy výčitky?). Díky této své strohosti však nechává o to více rozehrát divákovu představivost a zároveň nechat vyniknout onu červenou nit, jež je společná všem samostatným, byť vzájemně propojeným, příběhům – příběhu Borise, ruského lidu, mladého careviče a Lžidimitrije – Musorgského dramatu: totiž někdy až mrazivou osamělost. (Německý hudební historik Carl Dahlhaus ne náhodou označil Musorgského za tragika osamělosti.)

Foto Hana Smejkalová Foto Hana Smejkalová

Přesto podle mě Keprtová na některých místech necitlivě nerespektuje požadavky dramatické logiky: jakkoliv její režie bravurně nechává vyniknout osamělosti – a tím tragičnosti – hlavní postavy jakož i postav vedlejších, situace, kdy se Šujskij a Boris v rovině textu obracejí na postavy, které však na scéně reálně nejsou (scéna s jurodivým: Šujskij: Chopte se ho!; Boris: Nechte ho!) působí poněkud komicky; podobně scéna Borisovy smrti – jež je šťastně zařazena jako výstup předposlední, následovaná scénou revoluce se silným závěrem věnovaným jurodivému –, v níž Boris nezemře, nýbrž se pouze vypotácí z jeviště, představuje rozpačité uzavření této kapitoly dramatu. Ale myslím, že tyto – a některé další – drobnosti v zásadě nesnižují kvalitu inscenace.

Té jistě přispívá i Michail Kazakov, jenž ztvárnil v den první premiéry titulní postavu: byť jeho hlasový projev zpočátku působil snad poněkud nepříjemně, v průběhu představení se ukázalo, že určitou dávkou syrovosti ideálně zapadá do skrz naskrz syrové Musorgského opery. A vyzdvihnout je potřeba jeho kvality herecké, jimž dal vyniknout především v exponovaných scénách, v nichž Borise pocit viny dohání k šílenství. I ostatní zpěváci – včetně Pražského filharmonického sboru – podali solidní výkony (nesmíme zapomínat na extrémní náročnost pěveckých partů a nechat se svést hodnotit prismatem srovnání se špičkovými nahrávkami snadno dostupnými na internetu!), a proto nelze návštěvu tohoto výjimečného díla čtenářovi než doporučit.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.