Konwitschneho Bohéma ve Státní opeře – filmová režie Lásky a Smrti

Opera Štátneho národného divadla Bratislava hostovala ve Státní opeře jako účastník festivalu Opera 2015. To, že se letos Jednotě hudebního divadla, jež je hlavním pořadatelem festivalu, podařilo pozvat kromě všech českých, moravských a slezských operních souborů i všechny tři operní soubory slovenské, má zásadní význam. Člověka vždycky velmi potěší, když se ujistí, že jsme si v současnosti se slovenskými kolegy v jistém ohledu blíž než kdykoli před tím. Slováci se potřebovali emancipovat možná i proto, abychom všichni pochopili, že si poměrně často velmi rozumíme.

Generálním ředitelem SND Bratislava je Marián Chudovský, povoláním operní režisér, hudebním ředitelem opery je mezinárodně známý dirigent Friedrich Haider. Právě pod jeho taktovkou probíhalo 9. února na jevišti Státní opery představení Bohémy, jejíž premiéra proběhla v nové budově SND Bratislava zhruba před rokem. Režisérem Bohémy je renomovaný operní režisér Peter Konwitschny, známá osobnost, která se obvykle vskutku nezříká neobvyklých výrazových prostředků. Koncepce jeho legendární inscenace pochází už z roku 1991 a byla poprvé realizována v lipské Opeře (Leipziger Oper). První režií Petera Konwitschneho, kterou jsem viděla a byla jí okouzelna, byl Händelův Rinaldo, s nímž hostovalo operní divadlo z Halle (Oper Halle proslulá uváděním Händelových oper) v osmdesátých letech minulého století v Praze. Na podzim loňského roku jsme měli možnost na Janáčkově festivalu v Brně vidět jeho Jenufu, kterou režíroval v Grazu s týmž výtvarníkem, se kterým spolupracoval také na Bohémě, s Johannesem Leiackerem.

Se zájmem jsem si po představení přečetla program k inscenaci Pucciniho opery a zaujal mě režisérův úvodní krátký článek, v němž přemýšlí o tom, jak inscenovat tu diváky nesmírně oblíbenou Bohému tak, aby nebyla prvoplánově larmoyantní. Našel k ní (velmi zjednodušeně řečeno) prostý klíč, jímž je Eros a Thanatos – Láska a Smrt. Dívá se na tuto operu očima erudovaného operního režiséra, očima člověka, pro něhož je hudební složka hudebnědramatického díla složkou, která podstatně spoluurčuje výstavbu inscenace, její temporytmus a později také průběh jednotlivých představení, která řídí dirigent od svého pultu v orchestřišti. V závěru své promluvy píše: „Hudobné naštudovanie musí byť tvrdé, nesmie zjemňovať zlomy, zmeny tempa musia byť náhle, tempá extrémne, treba sa držať príkrych pokynov skladateĺa, treba zdoraznit náhle prechody od hektickej akčnosti a trpkej irónie k mučivej ĺúbostnej túžbe. Týmto dvom základným komunikačným úrovniam diela prislúchajú dva typy speváckeho prejavu, letmá deklamácia na sposob sprechgesangu a extrémne vypäté výrazove spievanie.“                                                                                                                                                                                                

Pan hudební ředitel Haider prohlásil o inscenaci Bohémy na festivalové besedě se řediteli a šéfy slovenských divadel 8. února v Národním divadle, že mu režijní výklad Petera Konwitschneho navrátil ztracenou náklonnost k této Pucciniho opeře. Po shlédnutí jejich inscenace je jasné, že na inscenaci bratislavské Bohémy pracoval tým, který vědomě vytvářel společné dílo a stěží by se dirigentův přístup k inscenaci dal charakterizovat přesněji než výše citovanými režisérovými slovy.

Scénografie a kostýmy Johannese Leiackera mají výhodu téže ruky. Na počátku opery vévodí scénografii hluboká perspektiva svítící noční Paříže, do níž odcházejí Rodolfo a Mimi ruku v ruce jako siluety. Interiér mansardy naznačují jen předměty, bez nichž se dramatická situace neobejde – prostá kovová postel, malířský stojan a rozměrné plátno, které bohémští přátelé po jeho převrácení použijí jako stůl, barel, v němž se topí a pár nezbytných rekvizit.

Druhý obraz v kavárně Momus je na točně, nad níž je visutý chodník pro provazochodkyni v bílé baleríně, nad jevištěm září vánoční hvězda. Dva stolky na forbíně. Jenom pro tuto scénu použije režisér i chodník v hledišti před orchestřištěm, na němž se odehrávají výjevy s Musettou. Pozoruhodně vykládá režisér figuru bohatého Alcindora, který Musettě nenaletí  na její trik s bolavou nožkou a jen víceméně pobaveně pozoruje její bouřlivé setkání s Marcellem. Pije víno z Musettiny vyzuté botky a tím se s ní loučí. Všeobecnou útratu bez mrknutí oka samozřejmě zaplatí a ještě nabídne Mimi, aby se s ním napila. Ta sice odmítne, ale divák může vytušit, že tento (anebo jiný) boháč bude dříve nebo později finančně podporovat ji. Na jevištní točně uvolní sbor místo obří loutce vánočního mužíka, kterého provázejí správně kýčovití Santaklausové – jediný režisérův záměrný velkooperní úlet.

Třetí obraz – hospůdka u hranic města Paříže je naznačena jen barevnou blikající vlnovkou na levém portálu. Pomyslnou městskou bránu, či spíše zmíněnou hranici města naznačují pouliční světla mizící někde v dálce. Hustě sněží a s neustále přibývající vrstvou „sněhu“ se pilně pracuje. V pozadí tlačí dva unavení mužští káru s rakví a ten, s nímž Musetta koketovala, utíká před rozzuřeným  Marcellem a vesele vyskočí na jejich povoz. Krásná ukázka režisérova smyslu pro černý humor. Marcello a Musetta se spolu doslova rvou, tak jak to odpovídá jejich vyhroceně konfliktnímu vztahu. Marcello s Rodolfem končí opuštěni na zemi a divák vidí jen jejich přitulené hlavy, světlovlasou a černovlasou, jediný bod, v němž se oba nešťastnící dotýkají.

Čtvrtý obraz ihned navazuje. Sníh dále padá, je ho víc a víc. Marcello do něj kreslí svým velkým štětcem patrně podobiznu Musetty, Rodolfo si dělá poznámky do notýsku. Všichni bohémové řádí, tancují, koulují se, zápasí mezi sebou. Mimi přichází z posledních sil – položí ji na Musettin kožich. Když později přináší Musetta rukávník, Marcello nese úplně nadbytečnou rekvizitu – jakýsi malý vařič, v němž by Mimi chtěl uvařit čaj. Možná, že je to další režisérova úlitba operním staromilcům, toužících po logice. Po smrti Mimi odcházejí bezmocní přátelé do hloubi jeviště. Rodolfo sice ještě nad Mimi lká, ale potom od ní pomalu couvá směrem k nim.

Ve svých poznámkách k Bohémě si Konwitschny položil otázku „Čo može byť na Bohéme hlúpe?“ a hned si na ni odpovídá: „Určitě najme nejasné herecké stvárnenie, nedokonalá interpretácia.“ A dále: „Nejde iba o psychlológiu: psychologická presnosť je len jedným z predpokladov“. Těmito zásadami se pak s režisér ve vztahu k hercům samozřejmě také řídí. Bohužel je nejnepružnějším člověkem na jevišti tenorista Kyungho Kim, který zpívá Rodolfa, jehož obličej nevyjadřuje doslova žádnou emoci a ani jeho znělý a zcela bezproblémový hlasový orgán není emocím nakloněn. Možná, že z toho důvodu nechává režisér hned na začátku, při seznamování Rodolfa s Mimi, popojít zpěváka úplně na rampu a s nepohnutým obličejem odzpívat árii včetně značné podržené virtuózní výšky. Mimi (Eva Hornyáková) tedy zůstává v pozadí, zatímco pan Kyungho Kim, tedy Rodolfo, se věnuje své pěvecké kariéře a předvádí se obecenstvu. Chtěl tím snad režisér naznačit – s tímto pánem neudělám nic, ten má v hlavě jen své zpívání? Ať tak či onak, představitel Rodolfa byl jediný, kdo se v rámci inscenace takto prezentoval  a bylo mu to dovoleno jenom jedenkrát. K dalším pěveckým výkonům – Eva Hornyáková zpívala Mimi v prvním obraze poněkud dechově povoleným hlasem, později koncentrovaně a bez problémů, Marcello Pavola Remenára byl přesvědčivější jako herec než jako zpěvák, Schaunard Daniela Čapkoviče a Colline Jozefa Benciho zvládli své role na standartní úrovni, podobně jako Andrea Vizvári Musettu.

Bratislavská Bohéma je scénograficky úsporná, vše probíhá na pařížské ulici, kostýmy jsou záměrně jednoduché, u dam bělavé a v jemném pastelovém probarvení, u pánů převládá černá a šedá se stopou bílé, Parpignol má přepestrou velikou šálu. A přece je to Bohéma svým způsobem velkolepá – velké plátno, krajina, která postupně zapadne sněhem – a to neustálé sněžení připomíná filmové zpracování.

Bratislavská inscenace vyzněla v prostředí Státní opery zřejmě podobně jako doma na nové scéně Štátneho národného divadla. Decentní klasika.

Sdílet článek: