Bartókův Modrovousův hrad v Olomouci

Operní soubor Moravského divadla Olomouc pokračuje pod svým novým vedením v předem oznámeném trendu směřujícím k osobitému inscenačnímu řešení jednotlivých oper. Po lehce kontroverzním výkladu Dvořákovy Rusalky bratry Cabanovými uvedlo Bartókovu operu Modrovousův hrad na sugestivní libreto Bély Balázse. Uvedlo ji v jazyce originálu, tedy v maďarštině, s českými a anglickými titulky a přizvalo režisérku Danielu Špinar, v letech 2015–2022 ředitelku, tedy tehdy ještě ředitele Činohry Národního divadla. Tajuplná Bartókova opera si už ze své podstaty nalézá vždy znovu a znovu nový výklad svého děje, jež je víc duševním zápasem mužské a ženské bytosti než zpodobením konkrétní dramatické situace. Potíž je v tom, že opera je jednoaktová a vyžaduje doplnění na délku běžného divadelního večera. Obvykle se k ní přiřazuje nějaké další operní dílo nebo balet, bývá to také Bartókův balet Dřevěný princ. Brněnské Národní divadlo postavilo vedle Modrovousova hradu mimořádně vynalézavě Schönbergovo Očekávání a režisér David Radok se svým týmem obě opery po inscenační stránce velmi nápaditě propojil (premiéra 2016).

, foto Tereza Hrubá

Režisérka Daniela Špinar zvolila zcela jiný dramaturgický přístup, protože, jak sama říká, považovala Modrovousův hrad za málo povzbudivý pro diváky i pro sebe. Přála si, aby opera neskončila tragicky, ale smírně, téměř happy endem – podobně jako její vlastní životní volba, tedy tranzice z muže na ženu, kterou právě prochází. O tom seznámila diváky v tištěném programu. Rozhodla se, že Bartókovu operu zabalí do Kodályových sborů a tanců a vytvoří tak maďarský večer. Připomíná mi to dramaturgický záměr dirigenta Jakuba Hrůši, který v brněnském Národním divadle propojil Janáčkovu operu Z mrtvého domu téměř bezešvě s jeho Glagolskou mší, aby večer nekončil bezútěšně (premiéra 2. 11. 2022). Kodály však není Bartók a jeho sbory a tance vnášejí do inscenace možná trošku nadbytečně zdůrazněnou lidovou notu. Je ovšem známo, že se Béla Bartók velmi zabýval lidovou hudbou, a to dokonce ve spolupráci se Zoltánem Kodálym.

, foto Tereza Hrubá

Scénografie Lucie Škandíkové působivě zcela odhalila technické zázemí jeviště a zvýraznila jej jediným scénografickým doplňkem, jímž je teď už v podstatě starožitná telefonní budka. Měla-li být jediným spojením s okolním světem, pak na mě nepůsobila příliš přesvědčivě. Zajímavější byla jako potencionálně klaustrofobický prostor pro co nejvíc účinkujících. Kodályův úvodní mužský sbor Katonadal zpívali zbědovaní vojáci v roztrhaných šatech. Stejně kostýmovaného Modrovouse a jeho Juditu režisérka doplnila o šest tanečních párů (kostýmy Linda Boráros). Judita, kterou si Modrovous přivádí do svého tajemného hradu, vstupuje vyparáděná do starorůžových řekněme svatebních šatů zdobených folklórními barevnými stuhami s výraznou „korunou“ (čepením). V podstatě proti Modrovousově vůli odemyká dveře šesti tajemných hradních komnat a postupně utěšuje nové a nové Modrovousovy předchozí ženy (ztělesněné tanečnicemi) a trvá i na otevření té nejtajemnější sedmé komnaty. Modrovous vysílen umírá, ale Kodályovy Tance z Galanty jej probouzí, on a Judita je v objetí vesele pozorují. Mužský princip obohacený o princip ženský došel naplnění. A tak se ptám. Zbylo něco z té hloubky a tajuplnosti Bartókovy opery, když jsme ji pozakryli Kodályovými tanci a zakončili ještě jedním jeho sborem, večerní písní Esti dal? Pomohla ta klopotná dramaturgická koláž jejímu vyznění? Nemyslím si to. Večer spoluzachraňovala součinnost orchestru Moravského divadla vedeného jedním z našich nejlepších operních dirigentů Petrem Šumníkem, který hudební složku inscenace nastudoval na vysoké úrovni. Královnou večera byla Barbora Řeřichová jako Judita a také Jiří Přibyl se popasoval s těžkým partem Modrovouse na velmi dobré úrovni. Spolupracoval balet a mužský sbor Moravského divadla (choreografie Daniela Špinar a Tono Ferriol, sbormistryně Lubomíra Hellová), autorem light designu byl Karel Šimek.

Psáno z premiéry 17. února 2023.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější