Operní soubor Moravského divadla Olomouc pokračuje pod svým novým vedením v předem oznámeném trendu směřujícím k osobitému inscenačnímu řešení jednotlivých oper. Po lehce kontroverzním výkladu Dvořákovy Rusalky bratry Cabanovými uvedlo Bartókovu operu Modrovousův hrad na sugestivní libreto Bély Balázse. Uvedlo ji v jazyce originálu, tedy v maďarštině, s českými a anglickými titulky a přizvalo režisérku Danielu Špinar, v letech 2015–2022 ředitelku, tedy tehdy ještě ředitele Činohry Národního divadla. Tajuplná Bartókova opera si už ze své podstaty nalézá vždy znovu a znovu nový výklad svého děje, jež je víc duševním zápasem mužské a ženské bytosti než zpodobením konkrétní dramatické situace. Potíž je v tom, že opera je jednoaktová a vyžaduje doplnění na délku běžného divadelního večera. Obvykle se k ní přiřazuje nějaké další operní dílo nebo balet, bývá to také Bartókův balet Dřevěný princ. Brněnské Národní divadlo postavilo vedle Modrovousova hradu mimořádně vynalézavě Schönbergovo Očekávání a režisér David Radok se svým týmem obě opery po inscenační stránce velmi nápaditě propojil (premiéra 2016).
Režisérka Daniela Špinar zvolila zcela jiný dramaturgický přístup, protože, jak sama říká, považovala Modrovousův hrad za málo povzbudivý pro diváky i pro sebe. Přála si, aby opera neskončila tragicky, ale smírně, téměř happy endem – podobně jako její vlastní životní volba, tedy tranzice z muže na ženu, kterou právě prochází. O tom seznámila diváky v tištěném programu. Rozhodla se, že Bartókovu operu zabalí do Kodályových sborů a tanců a vytvoří tak maďarský večer. Připomíná mi to dramaturgický záměr dirigenta Jakuba Hrůši, který v brněnském Národním divadle propojil Janáčkovu operu Z mrtvého domu téměř bezešvě s jeho Glagolskou mší, aby večer nekončil bezútěšně (premiéra 2. 11. 2022). Kodály však není Bartók a jeho sbory a tance vnášejí do inscenace možná trošku nadbytečně zdůrazněnou lidovou notu. Je ovšem známo, že se Béla Bartók velmi zabýval lidovou hudbou, a to dokonce ve spolupráci se Zoltánem Kodálym.
Scénografie Lucie Škandíkové působivě zcela odhalila technické zázemí jeviště a zvýraznila jej jediným scénografickým doplňkem, jímž je teď už v podstatě starožitná telefonní budka. Měla-li být jediným spojením s okolním světem, pak na mě nepůsobila příliš přesvědčivě. Zajímavější byla jako potencionálně klaustrofobický prostor pro co nejvíc účinkujících. Kodályův úvodní mužský sbor Katonadal zpívali zbědovaní vojáci v roztrhaných šatech. Stejně kostýmovaného Modrovouse a jeho Juditu režisérka doplnila o šest tanečních párů (kostýmy Linda Boráros). Judita, kterou si Modrovous přivádí do svého tajemného hradu, vstupuje vyparáděná do starorůžových řekněme svatebních šatů zdobených folklórními barevnými stuhami s výraznou „korunou“ (čepením). V podstatě proti Modrovousově vůli odemyká dveře šesti tajemných hradních komnat a postupně utěšuje nové a nové Modrovousovy předchozí ženy (ztělesněné tanečnicemi) a trvá i na otevření té nejtajemnější sedmé komnaty. Modrovous vysílen umírá, ale Kodályovy Tance z Galanty jej probouzí, on a Judita je v objetí vesele pozorují. Mužský princip obohacený o princip ženský došel naplnění. A tak se ptám. Zbylo něco z té hloubky a tajuplnosti Bartókovy opery, když jsme ji pozakryli Kodályovými tanci a zakončili ještě jedním jeho sborem, večerní písní Esti dal? Pomohla ta klopotná dramaturgická koláž jejímu vyznění? Nemyslím si to. Večer spoluzachraňovala součinnost orchestru Moravského divadla vedeného jedním z našich nejlepších operních dirigentů Petrem Šumníkem, který hudební složku inscenace nastudoval na vysoké úrovni. Královnou večera byla Barbora Řeřichová jako Judita a také Jiří Přibyl se popasoval s těžkým partem Modrovouse na velmi dobré úrovni. Spolupracoval balet a mužský sbor Moravského divadla (choreografie Daniela Špinar a Tono Ferriol, sbormistryně Lubomíra Hellová), autorem light designu byl Karel Šimek.
Psáno z premiéry 17. února 2023.
