pátek, 7. březen 2014

Barokní stagiona v duchu Cuore & Didone

Napsal(a) 

Schopnosti dramaturgyně Patricie Částkové, která působila v Národním divadle Brno v letech 1995–2013, se nyní odrážejí v novém projektu občanských sdružení Opera na cestách a Hudebních lahůdek. Jeho cíl přivézt operu do regionů, kde nemají posluchači operní domy v dosahu, se blíží myšlence obnovy operních staggion a impresáriů. Volba takového uskupení a provozu plně koresponduje s výběrem prvního inscenovaného díla – scénického ztvárnění barokní opery Didone abbandonata Domenica Sarriho v sále brněnské Reduty, navíc v karnevalové sezoně a k 95. výročí vzniku Masarykovy univerzity. Opera o lásce, údělu a cti kartaginské královny Didone, hrdiny Enea (Aenea) a krále barbarského kmene Maurů Iarby navíc v Brně měla premiéru 26. 12. 1734 ve stejné budově Reduty (dobově Divadla v Taverně). Jedinou neautentickou drobností je, že tehdejší prostor lóžového typu byl vystavěn s hlubokým perspektivním jevištěm situovaným v protější straně, než se nachází dnes. Dílo bylo totiž provedeno dobovými nástroji polského souboru {oh!} Orkiestra Historyczna a řídilo se zásadami stylové interpretace staré hudby (pod dohledem theorbisty a hráče continua Jana Čižmáře a muzikoložky Jany Spáčilové). Předlohou se stala ne první (neapolská) verze Sarriho díla na raný text Pietra Metastasia z roku 1724, ale druhá (benátská) z roku 1730, která byla právě roku 1734 hrána v Brně. Většina oper té doby, která se hrávala v Brně, byla pasticcia, tedy díla, kdy starší a oblíbené, tzv. putující árie byly vloženy do nové opery, bez ohledu na to, zda byly dílem autora nebo úplně jiného skladatele. Je tedy možné, že oblíbené party z Didonese pak několik dní potom objevily i v dílech takového velikána, jakým byl Antonio Vivaldi (Orlando Furioso; Tullo Ostilio). Ke scénickému ztvárnění byl přizván nadějný režisér a současný dramaturg NDB Tomáš Pilař, který na prázdné scéně rozpohyboval „Rubensovy, Rembrandtovy a Velázquezovy perly“ plné šerosvitu a rozevláté draperie místo pro mnohé netransparentní barokní gestiky.

„Pokud je barokní gestika provedena správně (což mimochodem není zrovna jednoduché), působí opravdu esteticky. Bohužel je to však totéž, jako kdybychom na publikum hovořili mrtvým jazykem, který mu sice lahodně zní, ale příliš mu nerozumí. Proto jsem se rozhodl, že se vydáme cestou ryze estetickou a vytvoříme svou vlastní fantazii na gestiku známou z barokních obrazů a pokusíme se tak docílit jejich dynamičnosti a citové hloubky,“ říká Pilař. Tato zastavení reálného času v ukončenosti pohybu vlastnímu charakteru či rozpoložení postav (nabízí se srovnání s prací amerického režiséra Roberta Wilsona) byla volena velice ladně a podtrhovala vlnobití afektů lásky, bolesti, hněvu, smrti…, které se seškrtáním bezmála tří a půl hodinové opery dynamicky pohupovaly scénou a v napětí udržely „obrovskou citovou hloubku kódovanou do naprosto jednoduchých a čistých projevů“ (Pilař).

Česko-polský projekt zářil výkony sólistů Andrey Široké (Didone), Stanislavy Jirků (Enea), Romana Hozy (Iarba) a koncertní mistryně Martyny Pastuszka. Pokud si představíme, že v minulosti byla jistě ženská altová role Enea obsazována koloraturními kontratenory-kastráty, jednoznačně by v této představě bojovníka s dívčí tváří Stanislava Jirků (Collegium 1704, ND) obstála, a to i v nejtěžších koloraturních pasážích po souboji s Iarbou či otočena k divákům zády. Hlavní představitelku Didone v mnohém herecky i pěveckou technikou předčil mladičký Roman Hoza (pravidelně vystupující s domácími soubory, které se zabývají interpretací staré hudby – Czech Ensemble Baroque, Musica Florea, Collegium 1704) jako Iarba, muž beze cti. Jeho barbarský hněv a povýšenost dramaticky hlásaly Didoně: „Ve své pýše nezasloužíš ani pomoc, ani slitování.“ Maličký orchestr byl prostorově volen vhodně, dynamické kontrasty ovšem nebyly příliš odstíněny (především chybějící ff).

Celý sváteční večer Masarykovy univerzity se nesl v duchu jediné opravdové a zapomenuté hodnoty, kterou je čest (text libreta promítán nad jevištěm). Proto ctí organizátory, že si vybrali toto dílo a pokračují ve své práci tvorbou nových workshopů a pilně pracují na výběru další opery v duchu jejich motta: „Opera je vášeň na celý život“.

Psáno pro: HARMONIE 2014/03

 

Eva Františáková

Od roku 2015 působila jako dramaturgyně opery NDM, vytvořila projekty Operní sirény nebo Životní pouť Leoše Janáčka aneb Od lišky k Lišce. Externě vyučovala od roku 2016 na Slezské univerzitě a také na Fakultě umění Ostravské univerzity. Od roku 2017 působí také jako editorka pro Svatováclavský hudební festival.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.