Zámek Nové Hrady, již druhé desetiletí držený v soukromém vlastnictví Magdou a Petrem Kučerovými, zachráněný před zkázou, ekonomicky dnes soběstačný a neustále dál a dál zvelebovaný, byl již čtvrtým rokem dějištěm jednoho z programů mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl. Letos to byla česká premiéra Rameauovy opery Pygmalion z roku 1748, která se tam hrála pětkrát v pěti dnech po sobě.
Barokní večer na rokokovém zámečku nabízí publiku víc než jen divadelní představení. Kučerovi pojímají tuto kulturní nabídku jako mimořádné večerní otevření svého domu, umožňují prohlídku zahrad, expozice i části soukromého patra, chystají občerstvení, hrají roli hostitelů a zcela autenticky jimi jsou. Samotnému programu, který tentokrát začínal teprve hodinu a půl před půlnocí, předcházejí drobné hudební a divadelní produkce a akce v zahradách i v zámku – site specific art. Sbor litomyšlské pedagogické školy, který se na nastudování opery podílel, tak například v rámci navození atmosféry shromažďujícímu se publiku několikrát zazpíval krátkou renesanční skladbu, mezi návštěvníky volně procházely a stylizovaně s nimi komunikovaly kostýmované postavy a ukázku svého vystoupení zakomponovali do vstupního ceremoniálu před zámkem pro operu angažovaní akrobaté a tanečníci.
Sobotní večer 21. června měl být sice tím nejdelším v roce, ale tmavé mraky ho zkrátily a značný chlad navíc vedl pořadatele k rozhodnutí, že se nebude hrát v zeleném divadle, tedy v plenéru v maličkém amfiteátru mezi sestřihanými keři, ale uvnitř: to znamená v historické sýpce. Z pěti večerů se letos venku uskutečnily jen dva. Základní atmosféru večera – plánovaného jako letní zážitek – přesazení jinam samozřejmě zásadně proměňuje, ale historizující hudební produkce pod nízkým starobylým krovem, v dřevěném sále zřízeném v nejvyšším podlaží objektu nad muzeem velocipédů, má také hodně do sebe. Půldruhé stovky diváků tam sleduje produkci příjemně zblízka a odnáší si vzpomínku na nevšední setkání.
Rameauovu zhruba hodinovou operu ve stylu „act de ballet“, jinými slovy jednoaktovku s tanci a zpěvy, hudebně nastudoval Jakub Kydlíček. Soubor Ensemble 18+ nebyl tou nejsilnější stránkou projektu – alespoň ve srovnání s produkcemi, které chtějí mít a mají už i u nás parametry specializované mezinárodní události. Takové úrovni by musela odpovídat ještě vyhraněnější a v emocích a afektech vyhrocenější hra. Ani tenorista Jaroslav Březina, představitel titulní úlohy, hlavní postavy příběhu, nebyl tím hlavním triumfem: není už tolik zaměřen na starou hudbu jako kdysi – ztvárňuje role v běžném repertoáru v oborech vzdalujících ho lehkému zdobnému zpívání v nejvyšší poloze; z tohoto hlediska byl jeho výkon v nelehkém partu i s přechody do falzetu sice vlastně obdivuhodný, ale plně konkurovat specialistům by nemohl. Marie Fajtová, Karolina Bubleová Berková a Petra Havránková měly menší úlohy a obstály v nich, ale pozornost na sebe nestrhly. Podstatná část úspěchu této inscenace je tak dílem režisérky Magdaleny Švecové a úplně nejvíc asi choreografky Andrey Mittnerové. Oživlé sochy v perfektním, i v těch nejsložitějších figurách vysoce elegantním podání pětice tanečníků, kteří byli mimy, herci i akrobaty, měly plnou dokonalost jak z pohybově-estetického a stylového, tak z dramatického hlediska. Komorní inscenace, rozumně historizující, získala největší hodnotu v propojení ducha hudby s poučeně stylizovaným pohybem. Rameaův Pygmalion není žádné drama, ale oduševnělý, idylický intimní příběh z Ovidiových Proměn o tom, jak se sochař zamiluje do svého díla a přeje si, aby bylo živé…
Na festivalu Smetanova Litomyšl se i barokní opera řadí do středního proudu. Zcela specializovaný projekt zde čekat nelze. A tak byl Pygmalion se svou svěží hudbou hodnotným počinem i bez zpřístupnění překladu zpívaného textu a s výkony, jimž je trochu vidět do zákulisí. Své sehrál entusiasmus, poctivá snaha i odzbrojující prostota. Kouzelný večer s Jean-Philippem Rameauem, nepřenositelný jinam.
