Antverpy/Gent: Skvělý Parsifal v pojetí Eliahu Inbala

Vlámská opera se vrátila ke své staré dobré tradici, uvést kolem velikonoc Wagnerovo poslední dramatické dílo Parsifal . A protože je tento rok rokem Richarda Wagnera (200 let od jeho narození v Lipsku a 130 let od úmrtí v Benátkách), nezůstalo jen u Parsifala, který se částečně odehrává na Velký pátek. V květnu uvedla opera světovou premiéru Tragedy of a Friendship, Gesamtkunstwerk Jana Fabre na hudbu Moritze Eggerta a Richarda Wagnera o přátelství i neshodách mezi Wagnerem a Nietzschem a oprášila téměř čtyřicetiletý film Jürgena Syberberga Winifred Wagner die Geschichte des Hauses Wahnfried 1914-1975, což je dlouhý rozhovor s vdovou Wagnerova syna Siegfrieda o životě v Bayreuthu, o Bayreuther Festspiele a o její relaci s Hitlerem a dirigenty.

Ať už se „ryzí bloud“ nazývá Percefal (Chrétien de Troyes), Parzifal  (Wolfram von Eschenbach) nebo Parsifal (Richard Wagner), má způsob psaní jména svůj význam. Z Wagnerova dopisu Mathilde Wesendonck víme, že se skladatel tímto tématem zabýval již v padesátých letech 19.století, jenže nakonec se stal Parsifal jeho hudebním a filozofickým krédem, premiéra se uskutečnila v Bayreuthu až v létě roku 1882. Svůj „Bühnenweihfestspiel“ Wagner klade do dvou rozdílných světů, které mezi sebou stojí na válečné noze: společenství kolem sv. grálu a Klingsorovo království, tedy exkluzivní pánský svět proti ženské smyslnosti. Jen Kundry je tolerována v obou světech.

, foto Vlaamse Opera Annemie Augustijns

Režie se ujala ještě mladá Němka Tatjana Gürbaca , v roce 2001 vyhlášena časopisem Operwelt  jako největší režijní talent. V Antverpách ukončila před dvěma roky, celkem s úspěchem, Čajkovského trilogii (Čarodějka, Mazeppa a Oněgin). Tentokrát jí sekundovali němečtí kolegové Hendrik Ahr (výprava) a Barbara Drosihn (kostýmy). Dominantním prvkem je obrovské plátno a pozadí scény po kterém možná hodiny stéká krev. Krev se nachází i na soudobých kostýmech protagonistů, Amfortas se v ní téměř koupe. První poznámka tedy zní: příliš mnoho krve. Zatím jsem viděl asi desítku Parsifalů a skoro vždy byl problém s vyobrazením posvátného kopí. Gürbaca zvolila asi čtyři  metry dlouhou hliníkovou trubici, vypadající jako část domovního lešení. Druhá poznámka: kritický divák ihned pozná, že s takovým kopím se špatně zachází. Ovšem režisérka měla i opravdu pěkné nápady, jako například sestřelení labutě Parsifalem; Parsifal nemíří na labuť, ale na skupinku dětí a trefí jednoho nevinného chlapce. Krev silně kontrastuje s jeho bílým oblečením.

Někdy si ani neuvědomujeme, jak zásadní může být volba dirigenta. Opera pozvala Eliahu Inbala a byla to trefa do černého, ať už s ním byly zkušenosti u České filharmonie jakékoliv. Vzhledem k jeho věku (77 let) a délce Wagnerových oper vedl některá představení jeho syn Daniel. Eliahu Inbal je bezesporu silná osobnost, orchestr opery to vycítil a představil se v nejlepším světle, od intimních pasáží do skvěle rozehraných meziher a velkých sborových čísel. Obsazení trochu trpělo jen sotva průměrným výkonem srbského tenoristy Zorana Todoroviče v titulní roli. Ostatní protagonisté byly ovšem vynikající, to platí zejména o německém basistovi Georgu Zeppenfeldovi (Gurnemanz), americké představitelce Kundry Susan Maclean a holandském basistovi Jaco Huijpenovi (Titurel). Zvláštní uznání si zaslouží hlasově i herecky perfektně vybavený basbaryton Werner Van Mechelen (Amfortas), po odchodu José Van Dama asi nejlepší operní pěvec v současné Belgii.

Sečteno a podtrženo: Parsifal Vlámské opery sice není modelová inscenace, ale představení, které posluchače určitě potěší. Tak to také vyznělo při premiéře, bouřlivý ohlas publika se nedal přehlédnout… Německý časopis Opernwelt ocenil tento projekt jako nejlepší produkci minulé sezony.

Sdílet článek: