Jak jinak by měly začít oslavy 200. výročí narozenin Giuseppe Verdiho než uvedením jedné z jeho nesmrtelných oper? Vlámská opera v Antverpách se rozhodla pro Nabucca . Opera není slavná jen sborem židů Va pensiero, sull’ali dorate , který se stal druhou italskou hymnou, ale Verdi zde skončil s uzavřenými áriemi. Orchestrace a funkce sboru jsou úplně nové. Va pensiero je asi nejznámější operní sbor vůbec a Nabucco si získal oblibu i u evropských politiků, kteří po něm nazvali plynovod z Kaspického moře do zemí EU. Ani se nechce věřit, že Verdi napsal tuto optimisticky končící operu v době, kdy mu zemřela manželka a dvě děti a jeho druhá opera Un giorno di regno skončila totálním fiaskem. Nabuccodonosor , tak Verdi operu původně nazval, se stal ihned úspěšný, premiéra se uskutečnila v březnu 1842 v La Scale a již na podzim téhož roku byla znovu uvedena s 57 reprízami po sobě! Tehdy milánské publikum Verdiho začalo nazývat „papa dei cori“.
Režie antverpské produkce byla svěřena Britovi Danielovi Slaterovi , který se poprvé představil v Belgii. Pro nás je zajímavé, že Slater debutoval v roce 1998 v Opeře North s Prodanou nevěstou a hned dostal několik cen za režii. Později měl velký úspěch s Liškou Bystrouškou v San Franciscu a Ženevě, původně inscenovanou pro Bregenzer Festspiele. Daniel Slater spolupracoval opakovaně na operním festivalu v Glyndebournu s dirigentem Vladimírem Jurowskim, jeho mladší bratr Dimitrij Jurowski je šéfdirigentem ve Vlámské opeře a Nabucca také řídil. Děj byl převeden do dnešní doby, do mocenského finančního centra Wall Streetu. Vlastně se jedná o kritiku kapitalistického systému, kde 1 % mocných rozhoduje o 99 procentech méně majetných, tak trochu ve stylu španělského indignada. Nabucco je zde šéfem finančního impéria NAB, po příhodě kdy zešílí jen AB, které je znázorněno wallstreetským zlatým býkem. V pevné oponě jsou zabudovány obrazovky s měnícími se kurzy burzovních akcií. To jsou jistě dobré nápady, bohužel nejsou vždy dotaženy až do konce a některé režijní zásahy si divák nedokáže vysvětlit. A pak je tu jeden zásadní nedostatek, za který sice režisér a návrhář výpravy přímo nemohou, ale s kterým si měli lépe poradit a to je velikost scény. Verdi počítal s velkým jevištěm, vždyť fundamentem Nabucca jsou masové scény lidu, tedy velký sbor a dostatek místa antverpská budova, natož pak gentská, určitě nenabízejí. Jeviště je většinou přeplněné a to nejen Asyřany a Židy, ale četnými kulisami, navrženými Robertem Innesem Hopkinsem , který se také postaral o nevýrazné kostýmy. Jurowski působil při premiéře dost vlažně, asi to byl jen vizuální klam, protože orchestr a zejména sbor se uvedly velmi dobře. Ani nebylo slyšet, že sbor opery je posílen externími členy a zpíval v příjemném souznění a s ukázněnými nástupy. V titulní roli se představil slovenský baryton Dalibor Jenis . Byl poprvé v Belgii a v roli babylonského krále debutoval. Přesto byl Jenisův Nabucco vyzrálý, pěvecky i herecky, recenze v belgických denících po premiéře byly velmi pozitivní. Dcery Nabucca ztělesnily v Itálii žijící Gruzínka Iano Tamarová (Abigail) a Srbka Marija Jokovičová (Fenena). Zejména Tamarová na sebe upoutala silným hlasem a vášnivým hereckým projevem. Příběh Nabucca končí u Verdiho smířlivě a do budoucna optimisticky, doufejme, že stejným směrem se budou ubírat i finanční centra, hrající v této inscenaci tak zásadní roli.