pondělí, 25. srpen 2014

Alfred - první Dvořákova opera a její osudy

Napsal(a) 

Antonín Dvořák Antonín Dvořák

První opera Antonína Dvořáka je poněkud utajená, dává o sobě vědět zhruba jednou za sedmdesát let: vznikla v roce 1870, byla inscenována zatím pouze jednou, v roce 1938 v českém překladu, podruhé bude provedena v tomto roce. Ačkoliv pokusy o oživení opery provázely ve třicátých letech i v novější historii smutné i smolné okolnosti, letos na podzim se Alfred dočká prvního provedení v originální německé verzi a zároveň své první nahrávky.

Pro svou operní prvotinu si Dvořák vybral drama Alfred der Große  německého básníka Karla Theodora Körnera (1791–1813). Körner se účastnil bojů proti Napoleonovi a zemřel v necelých dvaadvaceti letech na následky válečných zranění. Přesto po sobě zanechal rozsáhlé dílo. Jeho vlastenecké básnické a dramatické texty zhudebnili mj. Carl Maria von Weber a Franz Schubert. Děj Körnerova dramatu se odehrává v jižní Anglii v druhé polovině 9. století, kdy byly britské ostrovy a přilehlé části kontinentální Evropy ohrožovány nájezdy dánských Vikingů. Postava Alfreda se vztahuje ke skutečné historické osobnosti, kterou je anglický král Alfréd Veliký (849–899), úspěšný vojevůdce, vzdělaný a osvícený panovník. V dramatu král Alfred čelí nájezdníkům a oporou mu je jeho věrně milující snoubenka Alvina, o niž zároveň usiluje dánský kníže Harald; po peripetiích, zahrnujících bitvy, pronikání do nepřátelského tábora v převleku za harfeníka i opakované vysvobozování Alviny, vítězí Anglie a věrná láska. Námět čerpající z osudů Alfréda Velikého byl literárně i hudebně zpracován několikrát. Např. Gaetano Donizetti složil operu Alfredo il Grande, vycházel ovšem z jiného libreta; přímo Körnerovo drama před Dvořákem zhudebnil německý skladatel Johann Philipp Schmidt. Téma vítězného boje Britů proti nájezdům Dánů mohlo Körnerovi připomínat vlastenectví Němců v napoleonských válkách; z hlediska našeho prostředí lze vidět paralelu k „Braniborům v Čechách“. Pravé důvody, proč Dvořák zhudebnil toto staré německé libreto, neznáme, ale mohly být čistě pragmatické: Kvalitních českých libret tehdy k dispozici mnoho nebylo a navíc se za ně muselo zaplatit – na to, aby si takové mohl dovolit, Dvořák jako violista Prozatímního divadla neměl prostředky ani skladatelské renomé. Dalším argumentem pro výběr libreta by mohla být Dvořákova snaha přiblížit se duchu Wagnerových oper, které tehdy velmi obdivoval, a německé libreto nejvíce vyhovovalo jeho záměru. V tomto období, v letech 1860–70, se totiž Dvořák systematicky učil skladatelské řemeslo a ve svých prvních komorních a symfonických skladbách se vědomě vyrovnával se stylem svých velkých předchůdců – Mozarta, Beethovena, Mendelssohna, Schumanna ad. Hudba v Alfredovi skutečně vykazuje znaky, které se považují za wagnerovské, jako příznačné motivy, chromatizaci, hutnou instrumentaci, emancipovaný orchestr. Důležité jsou však i další parametry: Jarmila Gabrielová v bookletu k chystané nahrávce Alfreda píše, že dramaturgické řešení této opery odpovídá stylu velké francouzské opery – jde tu o komponování rozměrných „scénických obrazů“ (tableaux), v nichž hraje důležitou roli sbor jako „kolektivní hrdina“, a do nichž jsou pak zasazeny jednotlivé sólové výstupy a rozmanité ansámbly; samotné Körnerovo libreto pak nejvíce odpovídá typu tzv. Rettungsoper, „opery záchrany“, jejíž podstatou je osvobozování určité postavy hlavním hrdinou. Text Körnerovy předlohy Dvořák zhudebnil až na mírné zkrácení finále prakticky beze změny, pro svůj záměr jej rozdělil do tří dějství. Autografní partitura celé opery, jediný dochovaný autografní pramen k tomuto dílu, má přes šest set stran. Je psána čistě a čitelně, bez oprav a škrtů, což svědčí o tom, že tomuto autografu předcházely skici a jiné pracovní rukopisy. První dějství dokončil v čistopise 26. května, druhé 7. července, třetí 28. září 1870. Nakonec vypracoval předehru, která je datována 19. října 1870.

První strana autografu Dvořákova Alfreda První strana autografu Dvořákova Alfreda

Po zvládnutí své první opery se Dvořák cítil být připraven na kariéru skladatele – v roce 1871 dal výpověď v Prozatímním divadle a hned se pustil do dalšího operního díla, kterým byl Král a uhlíř, s nímž už hodlal aktivně proniknout na veřejnost. Alfreda uložil ke svým dalším raným dílům, v soupisech svých skladeb jej ani neuváděl, úplně na něho však nezanevřel: v roce 1881 revidoval předehru pro zamýšlené provedení, z něhož nakonec sešlo. Z doby revize pochází i název Tragická ouvertura. Pod tímto názvem ji 4. ledna 1905, tedy až po Dvořákově smrti, provedl Oskar Nedbal s Českou filharmonií, aniž by bylo známo, že jde vlastně o předehru k opeře Alfred. Roku 1912 vyšla tato skladba v berlínském Simrockově nakladatelství s titulem Dramatische ouverture, a pak až v rámci souborného vydání v nakladatelství Supraphon v roce 1974 pod názvem Dramatická ouvertura. (Sám Dvořák označoval ouverturu oběma názvy.) Na programu symfonických koncertů se tato předehra příležitostně objevuje, zazněla i na letošním Pražském jaru.

Dobová fotografie olomouckého obsazení z roku 1938 Dobová fotografie olomouckého obsazení z roku 1938
Celá opera byla provedena až v roce 1938 v Českém divadle v Olomouci. Důležitou roli pro oživení Alfreda měl rozhlas: 6. února roku 1938 uvedlo německé vysílání pražského rozhlasu úryvky, které v originálním německém jazyce zpívali Walter Windholz, Richard Kubla, Fine Reich-Dörich ad., rozhlasový orchestr dirigoval Georg Singer. Úvodní slovo měl Paul Nettl, významný muzikolog, docent na pražské německé univerzitě, od roku 1933 rovněž ředitel německého vysílání pražského rozhlasu. Lze se domnívat, že právě Nettl byl hlavním iniciátorem vzkříšení Alfreda na konci 30. let minulého století. Rozhlasové ukázky vzbudily zájem několika divadel o jevištní provedení celé opery. Odpověď na otázku, proč došlo k premiéře Alfreda zrovna v olomoucké opeře, můžeme hledat v osobě jejího tehdejšího šéfdirigenta Adolfa Hellera (1901–1954). Tento pražský rodák německého a židovského původu ve dvacátých letech působil nejprve jako asistent Alexandra Zemlinského v pražském Novém německém divadle, poté jako operní dirigent v Jablonci nad Nisou a v Teplicích, kde provedl např. Dvořákovy opery Rusalka a Jakobín nebo Ostrčilovo Poupě ve vlastních překladech do němčiny. Vrcholem jeho kariéry v českých zemích bylo působení v Olomouci (šéf opery 1932–39). Svou neobvyklou dramaturgií Heller poutal pozornost hudebních kritiků. Soustavně v olomoucké opeře uváděl moderní české skladatele, v jeho nastudování tam poprvé na české scéně zazněla Monteverdiho opera Orfeus, Šostakovičova Lady Macbeth Mcenského újezdu, po dvou operách od Zemlinského a Respighiho. Některá díla v Olomouci uvedl dokonce ve světové premiéře, např. Odkaz tety Karolíny Alberta Roussela. Posledním takovým Hellerovým počinem bylo právě provedení Dvořákova Alfreda, které je dosud jediným jevištním a zároveň jediným kompletním provedením této opery. Opera byla uvedena v českém překladu Anny Richtrové, sólistky olomoucké opery, která v inscenaci zpívala i hlavní ženskou roli Alviny. Alfreda ztvárnil Otto Kubín, režie se ujal Oskar Linhart. O premiéru, která se konala 10. prosince 1938, byl velký zájem, zúčastnili se jí význační představitelé odborné hudební veřejnosti v čele s Dvořákovým životopiscem Otakarem Šourkem, do Olomouce přijela i Dvořákova dcera Magda a syn Antonín. Olomoucká inscenace ale přišla ve složité době, v předvečer druhé světové války: kolem Vánoc zazněl Alfred ještě pětkrát, vzápětí Heller musel kvůli svému původu opustit olomoucké divadlo (emigroval přes Palestinu do USA, podobný osud měli výše zmínění Paul Nettl a Georg Singer) a opera už se dále neprovozovala.

Socha Alfreda Velikého ve Winchesteru Socha Alfreda Velikého ve Winchesteru
Výjimečnou možnost slyšet úryvky opery měli posluchači rozhlasu na výročí Dvořákova narození, 8. září 1961, v interpretaci Plzeňského rozhlasového orchestru řízeného Josefem Blackým a se sólisty plzeňské opery. Koncem 80. let 20. století, s blížícím se skladatelovým jubileem 150 let od narození, se mj. uvažovalo o provedení cyklu všech Dvořákových oper včetně Alfreda, ale v důsledku politických a společenských změn v roce 1989 se tyto plány nepodařilo realizovat. Konkrétní kroky k oživení Alfreda pak na začátku 90. let podnikali pracovníci Českého rozhlasu, především Jiří Teml, Jindřich Feld a další. Tehdejší jednání rozhlasu o zapůjčení nebo odkoupení provozovacího materiálu, který ve 30. letech nechala zhotovit a stále vlastnila Dvořákova rodina, však skončila nezdarem. Proto bylo rozhodnuto připravit nový provozovací materiál – jenže Dvořákova prvotina překvapila svými rozměry. Bohatě instrumentovaná a hudebně složitá partitura byla nad možnosti kopistů, nehledě na nutnost přepisu německého textu psaného v partituře kurentem, a tak opisy zůstaly v archivu Českého rozhlasu ležet v torzu. Až o dvacet let později se podařilo více institucím spojit síly: Český rozhlas a agentura Arco Diva vytvořili podmínky pro první nahrávku a koncertní provedení na festivalu Dvořákova Praha, nový notový materiál k tomuto nastudování připravilo Nakladatelství a vydavatelství Českého rozhlasu (skladatelka a redaktorka Olga Ježková a tým notografů) ve spolupráci s Kabinetem hudební historie Etnologického ústavu Akademie věd ČR (ediční zpracování textu opery a scénických poznámek v partituře provedla muzikoložka Jarmila Gabrielová, další pracovníci Kabinetu hudební historie celou partituru revidovali), skladatel Otomar Kvěch vypracoval pro účely nastudování klavírní výtah.

Realizace se měl ujmout Gerd Albrecht, kterého oslovil producent nahrávky Jiří Štilec. Připomeňme, že Albrecht už věnoval Dvořákově operní tvorbě mnoho vynikající práce: zrekonstruoval a uvedl se sborem a orchestrem Západoněmeckého rozhlasu v Kolíně nad Rýnem původní znění Dvořákovy opery Král a uhlíř, která získala cenu MIDEM Classical Award 2008 za nejlepší operní nahrávku. Nastudoval a v letech 1989–2009 nahrál další Dvořákovy opery: Čert a Káča, Jakobín, Vanda, Armida, Dimitrij, za něž obdržel řadu ocenění. Bohužel Gerd Albrecht, jemuž provozovací materiály Alfreda ležely na pracovním stole a jenž už vybíral obsazení náročných sólových i sborových partů, letos zemřel. Několik let připravované provedení a nahrávka se ale přesto uskuteční. Gerda Albrechta nahradil německý dirigent Heiko Matthias Förster, rovněž znalec operního repertoáru, který zároveň inklinuje k českému hudebnímu prostředí (letos se stal šéfdirigentem Janáčkovy filharmonie Ostrava). Pod Förstrovou taktovkou Alfred zazní na festivalu Dvořákova Praha 17. 9. 2014 v Rudolfinu v nastudování Symfonického orchestru Českého rozhlasu a Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala) a sólistů v originální německé verzi. V hlavních rolích se představí Felix Rumpf (Alfred), Petra Froese (Alvina), Ferdinand von Bottmer (Harald), další role zpívají Jarmila Baxová, Peter Mikuláš, Tilmann Unger a Jörg Sabrowski. Společností ArcoDiva bude z tohoto koncertu pořízena nahrávka, která následně vyjde na CD. Současné publikum se tak bude moci přesvědčit, zda platí slova recenzentů ze 30. let, podle nichž je Dvořákův Alfred „wagnerovštější než Wagner“.

 

Psáno pro Magazín Klubu Vltava 3/2014

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.