středa, 24. květen 2017

Aida v cirkusovém stanu

Napsal(a) 

 , foto Forster/De Munt foto: Forster/De Munt

Po dvou letech v obrovském stanu se Královská opera v Bruselu vrací do své původní kamenné budovy. Několikrát se měnil termín dokončení velké renovace interiéru opery a několikrát se měnila celá sezona, protože se výprava nevešla na scénu. Takový byl i osud tří nových inscenací (Lucio Silla, Lohengrin a Modrovousův hrad), které jsou na programu příští sezonu. „Hraní ve stanu nás nutilo být kreativní a flexibilní," říká intendant Peter de Caluwe, který v Bruselu končí svou desátou sezonu. „Přesto to byla pozitivní zkušenost, duch celého operního týmu se utužil a návštěvníci se k nám vrací, už teď máme o 15 % víc abonentů než minulou sezonu.“ De Caluwe má ale i nové vrásky na čele, pronájem cirkusového šapitó stál 6 milionů eur a faktury si mezi sebou přehazuje opera s příslušným ministerstvem a pořád není jisté, kdo je nakonec zaplatí. Pokud to bude opera, tak to znamená další úsporná opatření v nové sezoně. V každém případě se návštěvníci zbaví dlouhé cesty s překážkami do vzdáleného stanu, hluku letadel a v zimě i chladu.

 , foto Forster/De Munt foto: Forster/De Munt

Vraťme se ale k Aidě, která ukončila provizorní sezonu 2016/17. Verdiho snad nejúspěšnější operní dílo je často koncipováno jako cosi mezi uměním a kýčem. Příběh k tomu jistě svádí, před zhruba 100 lety se ve veronské aréně představila tisícovka figurantů včetně koní, palem, atd. Jsou však i režiséři, jako například Wieland Wagner, kteří si uvědomovali problémy: „Jak se dá tohle dílo realisticky inscenovat, když si uvědomíte, že tahle opera končí ve vězení o několika čtverečních metrech, kde dva lidé, kteří sotva lapají po vzduchu, zpívají půlhodinový milostný duet.“ Pro řeckého divadelního režiséra Stathise Livathinose to byla první hudební režie a i on měl výhrady: „Aida je totálně anti-heroická. Milostné iluze jsou jednou z nejvíce působících aspektů této opery“, říká Livathinos. On ji pojal celkem konsekventně podle počtu aktérů na jevišti: scény s milostným trojúhelníkem jsou představeny jako intimní drama a naproti tomu pro sborové pasáže mohlo být jeviště dvakrát větší, v některých momentech se tam mačkalo 120 figurantů. Livathinos se nebál ani humoru, v podivné choreografii mávají vlaječkami, čiší z nich radost, prostě vypadají spíše jako účastníci prvomájových pochodů na Václaváku za starých časů než jako Egyptský lid. Stylové kostýmy Andrea Schmidt-Futterer ve světlých barvách byly velmi vydařené a jednotná výprava Berlíňana Alexandra Polzina byla sice funkční, ale až příliš chudá.

 , foto Forster/De Munt foto: Forster/De Munt

Hodnocení interpretů je stejné jako celá produkce: dobří, ale… V titulní roli se představila Afro-Američanka Adina Aaron, dobrá herečka, hezký hlas, ale ve vysokých pasážích ne zcela otevřený. Partnerem jí byl mladý italský tenorista Andrea Care (Radames), jedem z posledních studentů Pavarottiho, tento rok zpíval Števu z Její pastorkyně v královské opeře ve Stockholmu. Opět, pěkný hlas, ale i na Verdiho příliš mnoho manýrismu (glissanda, atd.). Pařížanka Nora Gubisch (Amneris) byla hlasově v pořádku, ale chyběl jí dramatický projev. Ten určitě nechyběl opernímu orchestru pod taktovkou svého nového šéfa Alain Antinoglu, shodou okolností, nebo asi ne, manžela Nory Gubisch. Zvláštní pochvalu si zaslouží (zvětšený) sbor opery. Sbory s více než osmdesáti členy jsou dnes bohužel výjimečné a i když vezmeme v úvahu, že sborová partie je v Aidě opravdu vděčná, zasloužil si za svou bezvadnou hlasovou kulturu a hudební emoci, bouřlivý potlesk premiérového obecenstva.

Mirek Černý

1943, v temné noci: narozen v Praze a díky příjmení ihned vázán k hudbě (Carl Czerny). 1943-1970: zářný život v komunismu. Jídla bylo dost, demokracie, svobody, toaletního papíru, atd. mnohem méně. 1957-1970: Studie, nejdříve zeměměřič, potom hudební studie, člen profesionálního souboru Pražští madrigalisté, noty vyhrály s velkým náskokem nad metry. 1970-dodnes: ještě více svobody ztraceno svatbou s bruselskou Belgičankou Agnes (1970: dvě svatby v Praze a belgickém Dilbeeku, 2017: stále platné). Vlastník dvou státních příslušností, dvou pasů a dvou (odrostlých) synů. 1970: zabaleny stovky LP-ček s vážnou hudbou a odjezd VW-broukem 902 km směrem na západ. 1970-1984: nejdříve člen rozhlasového sboru, později redaktor Radia 3 (stanice vážné hudby státního rozhlasu). Mezitím studium holandštiny se sotva průměrnými výsledky. Od 1973: bytem v Dilbeeku (u Bruselu). Člen české menšiny v Dilbeeku, která má dohromady jednoho člena (mě samotného). 1983-dodnes: Free-lance novinář deníků De Standaard a Het Nieuwsblad, přivýdělky: úředník min. kultury, regionální ředitel zaměstnavatelské organizace a člen hudebních porot v Belgii a v zahraničí, ministerských komisí, poradních rad, předseda organizace Vlámských novinářů v Antverpách, atd. Současné aktivity: Free-lance novinář deníku Het Nieuwsblad (od 1982) a časopisů De Bond (1982), Tertio (2007), Randkrant (2015) a s hrdostí české Harmonie (1994). Přes dlouhodobou spolupráci se mnou zatím žádné z těchto medií nezkrachovalo.

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.