úterý, 30. srpen 2016

Vřelý pozdrav z Menuhinova století

Napsal(a) 

Foto Reg Wilson/Warner Classics Foto Reg Wilson/Warner Classics

Během své neuvěřitelně dlouhé a plodné kariéry zůstal Yehudi Menuhin po celou dobu věrný jediné nahrávací společnosti. Od roku 1928, kdy se jeho jméno poprvé objevilo na etiketě šelakové desky, až do posledního projektu v lednu 1998, realizovaného na sklonku života, bylo jeho jméno spojeno s labelem His Master’s Voice, či alespoň s kontinuitou tohoto subjektu. Že se samotný název labelu měnil – nejprve jej spolkla EMI, od roku 2011 je součástí Warner Classics – podle toho, jak se měnil jeho právní status, to je jiný příběh. Tónu stradivárek Yehudiho Menuhina linoucímu se z proslulé trouby však mohl, obrazně řečeno, okouzlený pes Nipper naslouchat téměř po tři čtvrti století. Ten proslulý gramofonový pes naslouchající původně hlasu svého pána, tak jak jej na svém obraze z roku 1898 ztvárnil francouzský malíř Francis Barraud – to bylo příliš dobré výtvarné logo, a tak každý nový pán si onoho psa moudře ponechal. HMV, jako sázka na jistotu, přetrvala všechny ekonomické fúze i poryvy dvacátého století. A vyztužena uměním Yehudiho Menuhina, jednoho z největších umělců století, představovala tato značka symbol jistoty, kvality a kontinuity – v době, jež těmito hodnotami rozhodně neoplývala. Sedmdesát let intenzivní nahrávací aktivity, od dvanácti let do dvaaosmdesáti – to nelze srovnat s ničím v oboru klasické hudby: Yehudi Menuhin se tak stal nejčastěji nahrávaným houslistou své doby a jedním z nejnahrávanějších umělců vůbec. Kam až mé znalosti sahají, jediným srovnatelným zjevem zde je le­gendární německý pěvec Dietrich Fischer-Dieskau.

Letos slavíme sté výročí narození tohoto velikána houslí. Warner Classics neponechal nic náhodě a připravil velkolepý projekt, jenž výročí tohoto významu důstojně připomíná. Jako by firma chtěla ukázat, že Menuhinův kvantitativně i kvalitativně obrovský odkaz je v dobrých rukou, rozhodla se ještě překonat počin k desetiletému výročí smrti, kdy EMI vydala 50 CD box The Great EMI Recordings (2009). Letošní projekt, nazvaný The Menuhin Century, obsahuje pět pododdílů: Unpublished Recordings and Rarities (22 CD), The Historic Recordings (18 CD), Live Performances and Festival Recordings (7 CD), Complete Recordings with Hepzibah Menuhin (20 CD) a konečně The Virtuoso & His Landmark Recordings (13 CD). Je samozřejmě nevyhnutelné, že tento box o 80 CD obsahuje spoustu duplicitních snímků, obsažených již v projektu z roku 2009. Přesto je koncipován značně odlišně. Jeho jasným cílem je prostřednictvím zvukového odkazu podat jakousi kroniku Menuhinova uměleckého života. Možná dokonce, při hlubším pohledu a poslechu, zjistíme, že nejen uměleckého. Je zde uložen v tónech i celý Menuhinův život. Od prvních snímků z počátků třicátých let (nejstarší nahrávky pořízené v Americe tu nemohly být zastoupeny kvůli copyrightu), které zachycují, přes veškerou orientaci na efektní encores, nejen fenomenální technickou vyspělost mladého virtuosa, vlastně ještě dítěte, ale už i překvapivou zralost jeho muzikantství – až po poslední záznam jeho houslového umění, snímek Beethovenovy Sonáty A dur, op. 30/1, z roku 1998, kde slyšíme u klavíru jeho syna Jeremyho, se klene před námi úchvatný oblouk jednoho velkého života, cele zasvěceného hudbě. The Menuhin Century rozhodně není z rodu oněch oslavných antologií, jež snesou to nejlepší ze svého mistra, aby dokumentovaly jeho dokonalost. Tato edice vypráví dramatický příběh jednoho života, se všemi jeho zvraty. Je mimořádně cenná právě tím, že svého mistra neidealizuje, přináší z jeho odkazu vše, nahrávky legendární, jež si své místo dávno již vydobyly, ale i snímky dosud nepublikované, Menuhinem za života neautorizované. Snímky, kterým do technické dokonalosti třeba i něco chybí, jsou zde v několika případech zastoupeny i kontroverzně – přece však vždy slyšíme dramaturgické důvody, jež přesvědčivě obhajují jejich uvedení. Menuhinův život byl životem umělce, hudebníka, do jehož přímočarého spádu, nabírajícího na konci třicátých let závratně exponenciální křivku, náhle brutálně promluvila válka. Možná, že stopy, jež v tomto mimořádně sensitivním umělci zanechala, se nakonec ukázaly malignější než u jiných, odolnějších či silnějších. Jisté je, že z úderů, jež mu mu válečná léta 1940–1945 uštědřila jak v osobním, tak i uměleckém životě, se Menuhin nikdy docela nevzpamatoval.

Bruno Monsaingeon, francouzský dokumentarista a hudební spisovatel, Menuhinův blízký přítel, se rozhodl v letošní edici, již dramaturgicky připravoval, pro rozsáhlejší exkurz do hloubi bohatého menuhinovského archivu, jež by vynesl na světlo dne i nahrávky dosud neznámé, a oželel možnost – nepochybně též lákavou – přinést třeba komparativní pohled na genezi interpretačního názoru v případě takových zásadních cyklů jako je šestice Bachových Sonát a Partit či deset Beethovenových Sonát, případně vrcholných houslových koncertů, jak ji dokumentuje řada snímků z různých etap Menuhinova vývoje. Jen u Beethovenova Koncertu je dochováno šest oficiálních verzí! Čtyři u Mendelssohna a Bartóka. Z Bacha existují tři kompletní sady (1936, 1956 a poslední z počátku 60. let), jejichž bezprostřední juxtapozice by byla, a nejen pro bachovské specialisty, zdrojem až dobrodružného srovnávání. Neboť právě Menuhin patří ke tvůrcům, kteří neúnavně stále přehodnocovali svou představu na nekončící cestě k tušenému ideálu. Existuje bezpočet nahrávek Bacha od velkých houslistů minulosti i současnosti, řada z nich si s Menuhinem nijak nezadá, a pár jej dokonce i předčí, alespoň po technické stránce, ale jen málokdo z nich, z těch, kteří se o cyklus pokusili víckrát, se tak těžce propracovával k neustálým obměnám zvukového obrazu jako Menuhin. Edice taková srovnání nabízí, ale ne na klíčových dílech, nýbrž, poněkud bizarně, na drobných perličkách, jako jsou přehršle Kreislerových roztomilých vídeňských kýčů – což má svůj bezprostřední půvab, přece jen však bych před trojím opakováním jeho Caprice viennois, op. 2, či dokonce čtverým výskytem Wieniawského Scherza-Tarantelly g moll nebo Perpetuum mobile Ottokara Nováčka dal přednost možnosti postihnout vývoj Menuhinova interpretačního názoru na něčem větším. Některé dobové úpravy, vynucené tehdy ovšem čtyřminutovým rozsahem šelakové desky, jsou navíc dost nevkusné (podivné úpravy Dvořákových Slovanských tanců či Debussyho Preludií) a velké Menuhinovo umění na nich stěží poznáme, ale aspoň doplňují celkový pohled na jeho repertoárovou filosofii, v níž tyto drobnosti měly vždy své nezastupitelné místo.

Edice zachycuje, díky luxusní ploše, jež se jí dostalo, velkou šíři Menuhinova interpretačního záběru. Přestože dnes bude řada houslistů považovat Menuhinovy kreace na poli barokní hudby za historicky překonané, setkání s jeho přístupem je vždy podnětné, ať jde o Tartiniho, Corelliho, Locatelliho, Händela či Bacha. K tomu jen tolik, že historicky překonané pojetí by mohlo automaticky znamenat totéž co špatné pojetí, kdybychom se shodli bezvýhradně na tom, že pokrok je procesem směřujícím vždy jen od horšího k lepšímu – a nikdy jinak. Velmi názorným dokladem je Corelliho kompletní op. 5, 12 sonát z let 1978–1979 a především Bachových 6 Sonát pro housle a cembalo z roku 1961. Zatímco Corelli působí přece jen trochu příliš romanticky, s přemírou vibrata, Menuhinův Bach zní díky střízlivě kreslené melodické lince i generálbasu posílenému o violu da gamba docela moderně a obstojí vedle Szerynga, ba dokonce i vedle autentistické nahrávky Viktorie Mullové.

Foto Fox Photos/Warner Classics Foto Fox Photos/Warner Classics

Pravou doménou Yehudiho Menuhina však přirozeně zůstává oblast romantické lite­ratury, v níž se jeho sensuálně ohnivý mu­zikantský typ, tíhnoucí ke spontánnímu, bezprostřednímu a často neobyčejně vášnivému výrazu, mohl nejlépe uplatnit. Právě oddíl Unpublished Recordings přináší řadu snímků, byť různé kvality, a to jak koncertní romantické literatury, tak i hojně zastoupené komorní hudby Symphonie espagnole Éduarda Lalo (zde snímek z roku 1947 s Jeanem Fournetem, který řídí Orchestre des Concerts Colonne) je jedinečným dokladem jak Menuhinovy virtuozity, tak vášnivosti, jež proráží svou elementární silou, i na úkor přesnosti. Srovnání, jež se nabízí – s nahrávkou z roku 1933, v níž Orchestre symphonique de Paris řídí sám jeho učitel George Enescu – je výmluvné: za čtrnáct pohnutých let Menuhin vyspěl nebo protrpěl se k expresívnějšímu, méně kontrolovanému projevu, jenž dokáže strhnout, pokud je to v silách hudby, i svou zvláštní, mimohudebně evokativní naléhavostí. Mučivý zážitek válečných běd, jimž byl vystaven ve velkém detailu a více než většina do zázemí uklizených hudebníků, jako by se temně ozýval kdesi v pozadí. Ze starší nahrávky je naopak slyšet více iberského ohně, možná i díky Eneskovi. Zajímavou možnost seznámit se s málo hraným Koncertem d moll mladičkého Mendelssohna nabízí nahrávka z roku 1951, s Adrianem Boultem a Phil­harmonia Orchestra. S tímtéž dirigentem a Royal Philharmonic si můžeme poslechnout Čajkovského Koncert, který však vedle inspirovaných míst přináší až příliš mnoho nepřesností, především ve hře pravé ruky, kde se už naplno projevují Menuhinovy poválečné problémy se smyčcovou technikou, jež ho nakonec vedly k tomu, že se začal věnovat více dirigování a osvětové činnosti. Ani výkon orchestru není prvotřídní a nahrávka, byť ji zdobí brilantní, na detail neobyčejně bohatý zvuk, působí jako ušitá trochu horkou jehlou – celkem lze pochopit, proč putovala hned v roce 1959 do archivu, aby nebyla nikdy publikována. Z komorní hudby tohoto oddílu bych vyzdvihl Brahmsovy Sonáty, nahrané v letech 1956–1958 s Menuhinovým pravidelným partnerem (ostatně i švagrem), vynikajícím maďarským pianistou Louisem Kentnerem, který je dnes znám pohříchu pouze jako lisztovský interpret. Nahrávka Brahmsových pozdních Violových (či klarinetových) sonát již nese mírné, nijak ovšem znepokojivé stopy úbytku technické jistoty, jež jsou více než vyváženy zralým projevem, plným elegické zádumčivosti, tak typické pro Brahmsovo pozdní období. Naproti tomu další plod jejich spolupráce, integrální nahrávka Beethovena z let 1951–1953, obsažená v oddílu The Virtuoso & His Landmark Recordings, přináší inspirované komorní muzicírování, plné vzájemného partnerského respektu. Přednost před zvukově minuciéznějšími sourozeneckými nahrávkami s Hepzibah Menuhin bych jí však nedal. Ty však bohužel nejsou kompletní, je dochováno jen pět z deseti sonát, č. 5, 7, 8, 9 a 10 – všechny jsou obsaženy v oddílu Complete Recordings with Hepzibah Menuhin, jež je v souhrnu svých dvaceti CD působivým dokladem, jak nesmírně si Yehudi talentu své mladší sestry vážil – tyto nahrávky však na můj recenzentský stůl nedoputovaly. Ještě třetí srovnání se nabízí, integrálka s Wilhelmem Kempfem z let 1969–1970. Znova jsem si ji při této příležitosti oživil, a rychle si opravil dojem jisté nehotovosti, který jsem si dříve utvořil, evidentně chybně. Brilantní DG nahrávka přináší převážně, i když ne bezvýhradně, skvostné snímky a minimálně zvukově (krystalicky čisté stereo) je jí třeba dát přednost. Komorní hudbu tohoto oddílu doplňuje ještě Schubertův Smyčcový kvintet z roku 1968, jenž mne nijak zvlášť nezaujal, přestože se jedná o vrcholné dílo komorní hudby celého devatenáctého století. Minimálně z poslední doby existuje pár zajímavějších nahrávek, ale ani postarší snímek s posílenými Juilliardovci nebyl z mé paměti touto nepříliš výraznou studiovkou vymazán. Stejné platí v podstatě i pro dalšího vrcholného Schuberta, jeho hodinový Oktet, a tady by mi prsty jedné ruky asi nestačily, kdybych chtěl spočítat nahrávky, jež považuji za zdařilejší. Zato velmi oceňuji zařazení Klavírního kvartetu č. 1 c moll Gabriela Faurého s Ernestem Wallfischem (vla), Mauricem Gendronem (vc) a synem Jeremym (p). Brilantní, vtipné, elegantní a elegické kompozici se tu dostalo zcela adekvátního provedení – tady naopak nepublikování moc nechápu.

Oddíl nejvýznamnější, alespoň pro ty, kdo chtějí dostat vrcholnou, léty prověřenou kvalitu, The Virtuoso & His Landmark Recordings, přináší na svých třinácti CD výběr, jenž hýří pestrostí. Obsah prvních dvou disků vyplňují efektní kousky – opět Slovanské, Uherské i Sarasateho Španělské tance v módních úpravách, drobnosti od Mosz­kowského, Szymanowského, Kreislera, Granadose či Fally, zahrané s veškerou bezstarostností mládí, maximálním akcentem na okázalou virtuozitu, ač ne vždy s nejvybranějším vkusem – ale to k tomuto žánru prostě patří. Zato si můžeme poslechnout, jak zněla Menuhinova vrcholná, žádnými problémy dosud nezatížená technika. Spiccato je z říše paganiniovských snů, flexibilita pravé ruky neuvěřitelná, srovnatelná snad jedině s Bronisławem Hubermanem, lehounké, nadýchnuté portato obsahuje v sobě neuvěřitelné rytmické napětí, vychýlené etnicky temperamentním rubatem – evidentně vliv Eneska a pobytů mezi rumunskými cikány. Martelé, svižné a dynamické na hrotu, expresivní détaché, výrazově nuancované, s velkou spotřebou smyčce, které nikdy nenudí, jako u tolika asijských houslistů dneška – to vše v této vrcholné podobě můžeme u Menuhina nalézt jen v prvých dvou dekádách jeho kariéry. Vrcholné příklady poskytuje Paganiniho Koncert D dur a zejména výběr z Capricí, všechno realizováno v letech 1932–1936. Hudebně závažnější dramaturgii přinášejí disky č. 4–11 (na discích č. 5–7 je již zmíněná integrální nahrávka Beethovena): Prokofjevova Sonáta č. 1 z roku 1948 představuje jednu z prvých nahrávek díla, přednost před Davidem Oistrachem bych jí však nedal. Schubertova Fantazie C dur D 934 je spíše raritou – po jejím poslechu dobře pochopíme, proč se takřka nehraje. To nejcennější zní na discích č. 8, 10 a 11: Berliozův Harold v Itálii je jedinečně koncentrovaný ve výraze ve všech čtyřech větách – je zbytečné dodávat, že Menuhin ovládá stejně mistrovsky i violu. Violový koncert Bartókův je ovšem edičně značně sporný – z těch několika fragmentů se rekonstrukce těžko kdy podaří. Opravdu to nezní moc jako Bartók, snad je třeba dát přednost violoncellové verzi, kterou s oblibou prováděl János Starker. Bartókův První koncert z roku 1906 provázejí sice též jisté pochyby (zda jej vůbec zahrnout do Bartókova odkazu, neboť on sám jej z něj vyškrtl), ale provedení s Antalem Doratim a New Philharmonia je doslova fascinující. Bergův Koncert s Pierrem Boulezem (BBC, 1968) vyznačuje jistý objektivismus, jenž ovšem tomu­to dílu vůbec není na škodu – jeho struktura může tím lépe vyniknout. Podobně jako u vrcholného příkladu poválečné spolupráce Menuhina s Wilhelmem Furt­wänglerem – jde o jeden z posledních společných projektů z listopadu 1953, nahrávku Bartókova Druhého koncertu, již zdobí vyzrálý smysl pro celkové stavebné kontury – ta je však v našem kompletu obsažena v oddílu The Historic Recordings. Pamlsek pro fajnšmekry představují tři drobné skladby Lili Boulanger, předčasně zesnulé mladší sestry Nadii. Ti však uvítají i 12. disk, věnovaný komorním písním, tak, jak je Menuhin s oblibou dával na svých Festivalech v Bathu a Gstaadu – zde v interpretaci mistrů svého oboru, Roberta Merrilla, Victorie de los Angeles, Janet Baker a Dietricha Fischer-Dieskaua. Oddíl pak uzavírá Menuhinova labutí píseň, dirigentský výkon v klavírní verzi Beethovenova Koncertu D dur, op. 61a, jehož klavírní part pozoruhodným způ­sobem přednesl François-René Duchâble. Krásný symbolický závěr: právě tímto dílem mladičký Yehudi kdysi skládal svou zkoušku hudební dospělosti.

Na docela pěkně vyvedeném boxu The Menuhin Century už žádný pes do trouby nekouká. Ale kontinuitu tu je stále cítit. Také díky skvostně vypravené studii, se spoustou nádherných fotografií, kterou zasvěceným stylem, vyšperkovaným osobními vzpomínkami, napsal Bruno Monsaingeon. Poděkujme za tento hold velkému umělci i člověku. Poděkujme za možnost vitálního doteku s minulostí, která – ač se nezdá být až tolik vzdálena – přece je již nenávratně pryč. Pokud lze jistotu čerpat z umění – a Yehudi Menuhin je jeden z velkých zdrojů – čerpejme ji z jeho hudby plnými doušky. Naše doba stůně na nedostatek jistoty ještě mnohem palčivěji než doba, pro niž tvořil Yehudi Menuhin.

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

 

 

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.