úterý, 17. duben 2018

Uprchlíci vysílají pro Čechy

Napsal(a) 

Otakar Kraus Otakar Kraus

Nahrávky plné pozoruhodných průsečíků. Snad tak bychom mohli označit snímky, jejichž síla nespočívá jen v uměleckém posvěcení, ale je umocněna příběhy interpretů a zvláštní naléhavostí doby, ve které vznikly. České 20. století není na takové nahrávky vůbec chudé.

Jednou z nejpůsobivějších je Talichova Má vlast v Národním divadle v červnu 1939, tedy čtvrtrek po vzniku protektorátu. Dirigent, který bude po válce nespravedlivě obviněn z kolaborace s nacisty, řídí v nezapomenutelné atmosféře Smetanův cyklus jako zdroj síly a naděje. „Je to mluva nejjasnější a nejdražší, již nám s takovou láskou tlumočíte a jíž sílí naše naděje a víra. Pláčeme a jásáme nad radostným poselstvím chorálu husitského, žehnáme Mistru a děkujeme Vám a Vašemu orchestru,“ píše Talichovi studentka, která koncert poslouchala v Boskovicích. Rozhlasová nahrávka se zázrakem dochovala v Norsku, kam byla tehdy živě vysílána. Když slyšíte závěrečnou bouři potlesku, která postupně utichá a přechází ve spontánní zpěv hymny, běhá vám mráz po zádech.

Něco podobného lze zažít u snímku z provedení Dvořákova Violoncellového koncertu Mstislavem Rostropovičem na londýnském festivalu BBC Proms; za doprovodu Sovětského státního symfonického orchestru s Jevgenijem Světlanovem, kteří tehdy hráli ještě Šostakovičovu Desátou symfonii. Datum konání? Středa 21. srpna 1968. Proto se na začátku koncertu objevily demonstrace a nesouhlas namířený proti Sovětům. Na konci pak Rostropovič, který emigroval ze Sovětského svazu v roce 1974, za ohromných ovací přeplněné Royal Albert Hall zdvihá Dvořákovu partituru jako symbolické gesto podpory Čechoslovákům.

A do třetice nahrávka Karla Ančerla s Boston Symphony Orchestra, která vznikla o pouhý rok později, 8. srpna 1969 na Berkshire Festivalu. Je to opět Smetanův cyklus symfonických básní. „Takový úspěch zatím Vlast neměla nikde, kde jsem ji dosud v cizině dělal,“ píše Ančerl do Prahy Ivanu Medkovi. Koncert se konal pod širým nebem a od symfonické básně „Z českých luhů a hájů“ bylo slyšet hřmění, které zaznívalo jakoby symbolicky přesně v těch „pravých“ místech, postupně sílilo, až se změnilo v bouři. Koncert se konal dva týdny před prvním výročím okupace Československa vojsky států Varšavské smlouvy. Ančerl, který po 21. srpnu 1968 přesídlil do Kanady, se už domů nikdy nevrátil.

Snímky podobného rázu – s tou pozoruhodnou směsicí silné hudby, lidských osudů a atmosféry doby – přináší CD vydané v roce 2017 britskou Dvořákovou společností. Jmenuje se Echoes of the Past (Ozvěny minulosti) a najdete na něm válečné snímky českých umělců, kteří našli v Británii na útěku před Hitlerem svůj nový domov. Do staré vlasti vysílala jejich um po rozhlasových vlnách BBC.

BBC pro okupovaný kontinent

Vysílání BBC bylo velmi vlivné už před druhou světovou válkou. Osvětově i propagačně. Potvrzují to opět i některé české příklady. Když v roce 1935 hostovala Česká filharmonie s Václavem Talichem poprvé v Londýně, pozvala ji BBC k soubornému provedení Dvořákových Slovanských tanců v rozhlasovém studiu. „Tyto rozhlasové koncerty mají pro naši hudbu veliký význam,“ psal československý tisk. „Když Talich nedávno provedl Slovanské tance v pražském rozhlase, byla okouzlena Itálie, která koncert rovněž vysílala, a přišly nadšené dopisy posluchačů až z Alžíru. Proto se zvlášť těšíme na ohlas vysílání anglického.“ O tři roky později se Česká filharmonie vypravila do Británie opět. Nedlouho po „Mnichovu“ odehrála pod taktovkou Rafaela Kubelíka téměř dvě desítky koncertů ve třiceti dnech. Některé opět vysílala BBC a bylo možné poslouchat je i v okleštěném Československu. „Teprve když jsme poslouchali rozhlasem londýnské koncerty České filharmonie a slyšeli nekonečné, demonstrativní ovace, řítící se na naše slavné muzikanty, cítili jsme cosi jako úlevu: že také v Anglii je živé vědomí toho, co na nás bylo spácháno. Duch naší vlasti mluvil tam naší hudbou a mluvil za bolest přítomnosti, za slávu minulosti, za víru v novou budoucnost. Mohli nám vzít půdu a hranice, ale neumlčí věčného génia této země, který mluví a bude mluvit ze Smetany, Dvořáka, Janáčka i z ostatních k celému světu a výmluvněji než dosud.“

V červnu 1940 začala BBC ve větší míře vysílat do evropských zemí okupovaných nacisty. Nová služba byla pojmenována jako BBC Overseas Service a kromě informací vysílala také hudbu. Jedněmi z československých umělců, kteří díky rozhlasovým vlnám oslovovali své krajany, byli pěvec Otakar Kraus a klavírista a dirigent Walter Süsskind. Kolekci jejich nahrávek, které vznikly pro ono zámořské vysílání BBC a byly pro širší veřejnost objeveny docela ­nedávno, tvoří několik desítek českých, ­moravských a slovenských písní, některé v aranžích Leoše Janáčka či Vítězslava Nováka, ale třeba také Martinů Nový Špalíček; tento cyklus osmi písní vznikl v červnu 1942 a je dedikován Janu Masarykovi, tehdejšímu ministru zahraničí československé exilové vlády.

Walter Süsskind Walter Süsskind

Carpiho žák a Szellův pražský asistent

Jaké byly osudy obou mužů? Walter Süsskind (1913–1980) se narodil v Praze, kde také vystudoval kompozici u Josefa Suka a klavír u Karla Hoffmeistera. Dirigovat se učil u George Szella, který Süsskinda přizval jako svého asistenta do opery pražského Nového německého divadla. Prahu opustil 13. března 1939, pouhé dva dny před příchodem nacistů, a několik let měl ve Velké Británii status uprchlíka. Od roku 1943 spolupracoval s londýnskou Carl Rosa Opera Company, která se už od svého vzniku zaměřovala na seznamování britského publika se světovým operním repertoárem, ovšem v angličtině. Po válce byl Süsskind hudebním ředitelem Scottish Orchestra (1946-52), dirigentem symfonického orchestru v Melbourne (1953-55), šéfem Toronto Symphony Orchestra (1956-65), kde byl předchůdcem Seijiho Ozawy a Karla Ančerla, a Saint Louis Symphony Orchestra (1968-75). Z rozsáhlé nahrávací činnosti s tímto tělesem připomeňme snímky tří Dvořákových instrumentálních koncertů (Klavírní s Rudolfem Firkušným, Houslový s Ruggierem Riccim, Violoncellový se Zarou Nelsovou), Smetanovy Mé vlasti a dále předehry a tanců z Prodané nevěsty, Straussovy symfonické básně Also sprach Zarathustra či Holstových Planet.

Otakar Kraus (1909–1980) byl žákem legendárního italského tenoristy Fernanda Carpiho. V roce 1935 debutoval na operní scéně v Brně ve Verdiho Aidě. V letech 1936-39 byl hlavním barytonem v Bratislavě. Před nacisty utekl přes Itálii do Paříže, kam se s manželkou dostali na podzim 1939 a stali se součástí krajanské emigrantské komunity. Právě Otakara Krause měl prý na mysli Bohuslav Martinů, když psal na sklonku roku 1939 svoji Polní mši na texty Jiřího Muchy s použitím českých modliteb a žalmů; jednu ze svých písní mu jako „slovutnému mistrovi“ věnovala také Vítězslava Kaprálová. V červnu 1940 se německé jednotky blížily k Paříži, a tak se Kraus s manželkou ocitl znovu na útěku, tentokrát směr jižní Francie. Cílem byla Británie, ovšem jediná volná loď plula do Casablancy. V dalších měsících zažili manželé vyčerpávající cestování, při němž se ocitli i v Lisabonu a nakonec na Gibraltaru, odkud mohli nakonec odplout do Liverpoolu. To bylo v říjnu 1940. Neprodleně se přesunuli do Londýna, přijeli však právě doprostřed nacistických leteckých útoků na město. Většinu času tak trávili v protileteckých krytech. Kraus začal vystupovat na koncertech, ale možná nejčastěji zpíval pro vojáky. Rozhodl se také změnit si jméno na Otakar z původního Otto, které v zemi válčící s Německem přece jen vzbuzovalo nepříjemnou pozornost. Se začátkem roku 1943 začíná i on spolupracovat s Carl Rosa Opera Company a tam se potkává se Süsskindem. Po válce působil v English Opera Group a v letech 1951-73 se stal jedním z vůdčích pěvců Covent Garden. V Británii byl pěvecky účasten při pozoruhodných operních událostech, k nimž patřily světové premiéry Brittenova Zneuctění Lukrécie (12. 7. 1946 pod taktovkou Ernesta Ansermeta) a Stravinského Života prostopášníka (11. 9. 1951 pod skladatelovou taktovkou) či britské premiéry Janáčkovy Její pastorkyně, kterou Kraus pomáhal překládat.

Známý hlas

Před časem se publicista a badatel (mimo jiné martinůovský) Gregory Terian setkal se synem Otakara Krause Charlesem a ten mu ukázal sbírku desek, které mu zůstaly po otci. Bylo to 35 snímků, které tvoří základ kompaktního disku Echoes of the Past. Všechny nahrávky jsou z let 1942-45 a souvisejí, jak už bylo řečeno, s vysíláním BBC do evropských zemí včetně protektorátu Böhmen und Mähren. Do digitální podoby – a krásného zvuku – je převedl britský specialista na českou hudbu Patrick Lambert. Většinu písní doprovází na klavír Walter Süsskind, případně Geraldine Muchová; někde jsou lidové písně v aranžmá pro komorní soubor. Ale nutno říct, že klavírní doprovod je působivější.

Nejpůsobivější je však zpěv Otakara Krause. Jeho hlas dává sílu a naději na tu velkou dálku, kterou musel tehdy prostřednictvím rozhlasových vln překonávat. Není v něm sebemenší operní manýra. Je vážný, soustředěný a mocný. Při zpěvu těch desítek českých, moravských a slovenských písní (či Martinů Nového Špalíčku) nemohl Otakar Kraus nemyslet na svoje příbuzné, kteří zůstali v protektorátu a o nichž neměl od roku 1940 žádné zprávy. Konce války se dožili sourozenci Krausovy manželky: čtrnáctiletá sestra, která se poslední válečné roky skrývala, a starší bratr, který byl vězněn v Buchenwaldu. Když se oba sourozenci po osvobození Československa potkali, neměli žádné zprávy o příbuzných. Jednoho dne k nim přiběhl známý se slovy: „Jsou v Anglii!“ Slyšel totiž zpívat Otakara Krause ve vysílání BBC a poznal ho po hlase, jméno totiž nebylo hlášeno. S největší pravděpodobností šlo o některou z písní, které přináší – a jejichž příběh po téměř tři čtvrtě století připomíná – CD „Ozvěny minulosti“.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.