pátek, 13. březen 2015

„Ten člověk je génius“

Napsal(a) 

Foto Siegfried Lauterwasser/DG Foto Siegfried Lauterwasser/DG

20. března 2015 si připomeneme sté výročí narození Svjatoslava Richtera, jednoho z nejslavnějších pianistů všech dob. Jeho umění fascinuje dnešní posluchače neméně, než fascinovalo Richterovy současníky, a jeho pohnuté životní osudy by mohly být námětem pro román.

Richter se narodil 20. 3. 1915 na Ukrajině nedaleko Žitomiru v rusko-německé rodině. Jeho otec byl profesionální hudebník. Občanská válka oddělila roku 1918 rodiče od syna, a malého Sjvatoslava vychovávala po tři roky jeho teta. Roku 1921 se rodina opět spojila a odstěhovala se do Oděsy. Tam získal Svjatoslav od svého otce základy hudebního vzdělání. Přestože nikdy nestudoval soustavně hru na klavír a jako klavírista byl v podstatě samouk, projevil schopnosti natolik fenomenální, že jej v patnácti letech angažovala oděská opera jako korepetitora. V březnu roku 1934 odehrál v Oděse svůj první recitál.

V roce 1937 začal studovat na moskevské konzervatoři u proslulého klavírního pedagoga Heinricha Neuhause (jeho žáky byli mimi jiné Emil Gilels a Radu Lupu). Už při přijímací zkoušce prý Neuhaus o Richterovi prohlásil: „Ten člověk je génius“. Mezi oběma umělci se během tříletého Richterova studia vyvinul neobyčejně krásný vztah: Richter mluvil o Neuhausovi jako o svém druhém otci, zatímco Neuhaus o Richterovi jako o svém nejlepším žákovi, „od něhož se bude stále učit a jehož bude do smrti obdivovat“.

Druhá světová válka způsobila naprostý rozvrat Richterovy rodiny. Richterův otec byl obviněn ze špionáže a v říjnu 1941 popraven, matka opustila na konci války Oděsu spolu s německými okupanty a Richter se s ní znovu sešel až téměř po dvaceti letech.

Foto Fayer/DG Foto Fayer/DG
V roce 1949 získal Richter Stalinovu cenu, díky níž mu bylo mj. umožněno vycestovat za hranice Sovětského svazu – i když pouze do zemí „socialistického tábora“. Jeho první zahraniční cesta vedla do Československa, nejdříve do Teplic, kde 5. 5. 1950 odehrál svůj vůbec první zahraniční recitál. V témže roce hrál u nás ještě v Praze, Brně, Gottwaldově a Bratislavě. Od té doby vystupoval v Československu mnohokrát a získal si u našeho publika nesmírnou oblibu.

S výjezdem do západních zemí měl Richter dlouho problémy. Až poté, co byl v roce 1955 jmenován národním umělcem, a po uvolnění politické situace v roce 1956 mohl cestovat za „železnou oponu“. V květnu 1960 vyjel do Finska a v říjnu téhož roku do USA, kde jeho turné vyvrcholilo sérií koncertů v Carnegie Hall. Vstupenky na jeho recitály v Carnegie Hall byly údajně vyprodány během několika málo hodin po zveřejnění anonce v The New York Times. Triumfální úspěch americké cesty znamenal počátek Richterovy velkolepé světové pianistické kariéry.

V následujících dvaceti letech odehrál Richter každoročně v průměru 70 koncertů. Vystupoval především v Evropě, ale podnikl také řadu významných koncertních cest do Japonska,  USA a Kanady. Šíře jeho repertoáru vzbuzovala úžas už za jeho života a vzbuzuje ho doposud. Sám pianista říkal, že může nabídnout osmdesát různých sólových programů s díly od baroka po současnost. K jeho nejoblíbenějším autorům patřili Haydn, Schubert, Chopin, Schumann, Liszt, Brahms a Prokofjev. S Prokofjevem pojilo Richtera dlouholeté přátelství – klavírista mj. premiéroval jeho 6., 7. a 9. klavírní sonátu, přičemž poslední sonátu mu skladatel dedikoval.

Neuvěřitelný je také počet dochovaných nahrávek. Richter má údajně nejrozsáhlejší diskografii ze všech pianistů. Umělec nerad nahrával ve studiu, a tak – přestože studiových snímků existuje samo o sobě množství víc než úctyhodné – v počtu stojí vysoko nad nimi záznamy živých vystoupení. Ty jsou postupně zveřejňovány a neustále se objevují nové. Řadu pozoruhodných live nahrávek tuzemské provenience nabízejí také naše firmy Supraphon a Radioservis.

Foto DECCA Foto DECCA

Za nahrávku druhého Brahmsova klavírního koncertu s Chicago Symphony Orchestra a Erichem Leinsdorfem získal Richter roku 1961 Grammy Award – jako první sovětský umělec vůbec. Za svůj celoživotní přínos v oboru hudebních nahrávek byl v roce 2012 uveden do Gramophone Hall of Fame.

Nespočet hudebních kritiků a recenzentů se snažil postihnout, co je na Richterově hře tak výjimečného. Britský hudební kritik Bryce Morrison, považovaný dnes za jednu z největších autorit v oboru klavírní interpretace, o Richterovi napsal: „Osobitý, prostý, heroický, rezervovaný, lyrický, virtuózní a především nesmírně enigmatický.“  Daleko jednodušeji a možná výstižněji charakterizoval Richtera Arthur Rubinstein. Poté, co ho slyšel hrát poprvé, řekl: „Nebylo na něm opravdu nic zvláštního. Jen jsem si najednou uvědomil, že mi zvlhly oči a po tvářích mi stékají slzy.“

V posledních letech hrál Richter jen za svitu malé lampičky, která osvětlovala noty na klavíru, zatímco zbytek sálu byl ponořený do tmy. Zdůvodňoval to tím, že se posluchači mohou soustředit pouze na hudbu a nemusí sledovat interpreta.

Závěrečné roky svého života prožil umělec v Paříži, v červnu 1997 se vrátil do Ruska. Zemřel 1. 8. 1997 v Moskvě.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.