pátek, 3. březen 2017

Příliš krátký život Ference Fricsaye

Napsal(a) 

Ferenc Fricsay, foto Max Jacoby/DG Ferenc Fricsayfoto: Max Jacoby/DG

Jméno česko-maďarského dirigenta Ference Fricsaye (1914–1962) obvykle neza­znívá jedním dechem v sousedství těch nejvýznam­nějších dirigentských legend dvacátého století. Nemilosrdným osudem, jemuž jako workoholik kráčel bezhlavě vstříc, mu byl vyměřen krátký lidský a ještě kratší umělecký život na přelomu historických a politických epoch, v době přechodu od monaurální ke stereofonní éře. Kubelíkova vrstevníka, hvězdu nahrávací společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, po brzkém úmrtí z katalogu německé spo­lečnosti vytlačili pánové Böhm a Karajan. Přesto však zůstalo několik legendárních snímků, které katalog Fricsayovy dvorní nahrávací společnosti nikdy neopustily. U příležitosti 100. výročí umělcova narození se firma Deutsche Grammophon rozhodla vzdát hold svému kmenovému umělci, který systematicky a reprezentativně budoval její poválečný nahrávací katalog, dvěma objemnými audiofilskými boxy z let 2014 a 2015 s Fricsayovými orchestrálními (45 CD 0289 479 2691 7) a operními, respektive vokálně-orchestrálními nahrávkami (37 CD + 1 DVD 0289 479 4641 0). Posluchači, kteří neváhali s jejich pořízením, objevili staronové zvukové světy a zapomněli na snímky, o nichž se dosud tvrdilo, že jsou vzorovými. Jejich sláva totiž povadla v echu Fricsayových precizních a múzami políbených nahrávek.

Rodinné kořeny

Jeden z nejpohnutějších dirigentských osudů 20. století se začal psát 27. března 1867 v hanácké metropoli Kroměříži, v níž se narodil Richard Alois Fryčaj, absolvent olomoucké kapelnické přípravky, v dospělosti používající umělecký pseudonym F. R. Vsacan. První kroměřížská hudební škola byla vzdělávacím ústavem Fryčajovým, který ve svých rukou třímal otěže místního hudeb­ního života i během pravidelných návštěv Antonína Dvořáka (1841–1904) v rodině kroměřížského advokáta a skladatelova blízkého přítele JUDr. Emila Kozánka (1856– 1927). Bez Fryčajovy účasti se neobešla řada Dvořákových hostování a koncertů z jeho kompozic, včetně Dvořákova nastudování Stabat Mater (1886). Fryčaj však na sebe upozorňoval především jako kapelník městské dechové hudby. Když se v roce 1889 za prací přestěhoval do Vsetína, kde stanul jako dirigent v čele hudebního a pěveckého odboru spolku Snaha, zaujal svými výkony samotného mocnáře Františka Josefa I. (1830–1916) při jeho návštěvě vsetínského závodu Thonet v roce 1896.

O Fryčajově budoucnosti bylo rozhodnuto: od roku 1896 až do sklonku života na samém konci druhé světové války spojil svou budoucnost s uherskými/maďarskými vojenskými dechovými hudbami, nejprve v éře rakousko-uherského soustátí, po zániku monarchie a uklidnění poválečné politické situace pak s kapelami v Maďarském království. Bylo-li Maďarské království bez krále, nekorunovaným králem maďarských dechových a vojenských hudeb byl Moravan Fryčaj, který v roce 1902 přijal maďarské občanství a po létech strávených ve Stoličném Bělehradě a Velkém Varadíně zakotvil v Budapešti, kde se v roce 1913 po letech vdovství podruhé oženil. Až na epizodické zajetí v Bosně strávil Fryčaj válku velkými uměleckými turné střední a jihovýchodní Evropou patřící Habsburskému domu. Po válce zůstal vojenským kapelníkem, učitelem hudby, ředitelem královské honvédské hudby, hrával v letních zahradách a účinkoval v maďarském rozhlase, v němž vystoupil naposledy v roce 1944, deset let po penzionování. To už byl dávno znám pod příjmením Fricsay, které užíval od dvacátých let, a byl pyšným otcem talentovaného mladého hudebníka Ference, který se narodil v srpnu 1914 – jen několik dnů po výbuchu první světové války – jako první dítě z otcova druhého manželství s Maďarkou židovského původu Bertou Lengyel.

Fricsayova abeceda – B jako Bartók

Fricsayův interpretační názor na tvorbu Bartókovu je po desetiletí považován za kanonický a nelze to přičítat jen na vrub okolnosti, že s Bartókem se Fricsay setkával již coby chlapec na chodbách budapešťské Lisztovy akademie. Na partiturách Bartókových lze přesvědčivě prezentovat dirigentovo balancování mezi přístupy apollinským a dionýským. Fricsay nespustil ze zřetele Bartókův smysl pro sofistikovanou vnitřní strukturu, nedokázal si však Bartókovy divoké rytmy a opojné melodie neužívat. Řada Fricsayových snímků opustila s lety katalog Deu­tsche Grammophon, zvláště když byla pořízena v monaurální éře. Souborná nahrávka klavírních koncertů s Gézou Andou (1960–1961) a německý snímek Modrovousova hradu s D. Fischerem-Dieskau (1958) však katalog firmy s košíkem tulipánů ve znaku nikdy neopustily. Kdo se zaposlouchá do Fricsayových snímků Taneční svity, smyčcového Divertimenta nebo Dvou portrétů s orchestrem RIAS, nepřestane se divit interpretační kvalitě těchto nahrávek. Mým tajným tipem je 2. houslový koncert s Tiborem Vargou a Berlínskými filharmoniky z roku 1951, jeden z nejstarších snímků tohoto díla vůbec.

Fricsayova abeceda – B jako Beethoven

Z Fricsayovy souborné nahrávky Beethovenových symfonií – prvního zamýšleného beethovenovského kompletu stereofonní éry – zůstalo jen torzo symfonií č. 1, 3, 5, 7 a 9. Ačkoliv nelze u příslušníků Fricsayovy generace očekávat příliš objektivní odstup od Beethovena díla, existují mnohem zatěžkanější a interpretačně svévolnější nahrávky než ty Fricsayovy, jimž na zajímavosti chybí snad jen repetice v sonátových větách. Koncisní tempa, velkorysé dynamické rozdíly (Marcia funebre 3. symfonie), pregnantní rytmus (7. symfonie) a hluboký respekt před skladatelovým poselstvím činí z poslechu radost a bolest nad jejich neúplností současně. Fricsayova Osudová fascinuje i dnes: pomalé tempo I. věty (con brio chápe jako charakteristikum, nikoliv jako tempové označení) s detailním sledováním motivické práce, tempově velkorysá modlitební II. věta, drtivé scherzo a monumentální finále strhnou posluchače i po desetiletích. Nebýt jen o několik let mladšího Karajanova snímku Trojkoncertu s Oistrachem, Richterem a Rostropovičem, vévodilo by Fricsayovo trio Anda, Fournier, Schneiderhan gramofonovým katalogům ještě dnes. Stereofonní záznam Leonory s pasážemi až komorními i drtivě symfonickými by si měli adepti dirigování důkladně nastudovat i dnes. Nejlépe v komparaci s dokončeným stereofonním symfonickým projektem Karajanovým (1961–1962), který v katalogu Deutsche Grammophon doplnil, nebo spíše nahradil Fricsayovo torzo. K dirigentově snímku Fidelia s L. Rysanek a E. Haefligerem jediné – je to snímek přelomový, a to nejen proto, že byl nejstarším operním stereo záznamem společnosti DGG (1957).

Sudičky Bartók, von Dohnányi a Kodály

Kdyby se byl Ferenc Fricsay narodil jako jeho otec v moravské Kroměříži, rodišti dirigentů Václava Talicha (* 1888) a Tomáše Netopila (* 1975), byl by se nejspíše jmenoval František Fryčaj. Na svět však přišel v Budapešti v prvních dnech Velké války, půldruhého měsíce po Rafaelu Kubelíkovi (1914–1996), s nímž sdílel maďarské kořeny z matčiny strany, po roce 1948/1949 úděl emigranta a osud světoobčana. Válku prožil Ferenc chráněn rodinným kruhem a zasvěcován otcem do tajů hudby, aby mohl již od šesti let navštěvovat Hudební akade­mii Franze Liszta. Vedle kompozice studoval Fricsay junior snad všechny instrumentální obory. Na chodbách akademie se setkával s Bélou Bartókem (1881–1945), Ernöem von Dohnányi (1877–1960) a Zoltánem Kodálym (1882–1967), k němuž měl patrně nejblíže: „Ferenc Fricsay se po celý svůj život vydával za mého duchovního žáka, ačkoliv jeho otec prosil u přijímací zkoušky na hudební vysokou školu svého starého přítele Siklose, aby Ference vyučoval. Naše přátelství se stávalo během jeho dirigentské činnosti stále pevnějším,“ vzpomínal po letech Zoltán Kodály. V roce 1929 debu­toval jako dirigent, když zastoupil otce, a o čtyři roky později ukončil studia akademie. Začínal jako korepetitor v budapešťské opeře, ale záhy si našel místo v posádkovém a univerzitním městě Szeged, v němž se stal nejprve po otcově vzoru vojenským kapelníkem, v roce 1934 i dirigentem filharmonického orchestru.

 , foto Hugo Jehle/DG foto: Hugo Jehle/DG

V Szegedu se Fricsay poprvé oženil (z manželství pocházely tři děti), sbíral však především cenné zkušenosti dirigenta symfonického orchestru. Než vypukla druhá světová válka, dirigoval prvně v budapešťské opeře, roku 1940 v opeře v Szegedu, umělecké kontakty s židovskými umělci mu však vynesly vyšetřování vojenským soudem. Před gestapem uprchl v létě 1944 do Budapešti, kde se ukrýval s manželkou a dětmi před hrozícím zatčením a deportací, protože po matce byl židovského původu. Válka v Evropě ještě neskončila, když mu bylo v lednu 1945 nabídnuto místo prvního kapelníka budapešťské opery. Ještě koncem ledna 1945 dirigoval první koncert s Budapešťským městským orchestrem, o jehož ve­dení se dělil s Lászlem Somogyim (1907–1988). Armádu opustil s hodností poručíka, loučit se však musel i s otcem, který zemřel v březnu 1945. „Obdivoval jsem vytrvalost, s níž v provinčním městě jako Szeged budoval netušenou orchestrální kulturu. V budapešťské opeře rehabilitoval především italská mistrovská díla. Zdržena zmatky války, započala jeho kariéra teprve po roce 1945, když konečně našel v zahraničí důstojné pracovní prostředí. My v Maďarsku jsme mohli jeho vzlet pozorovat jen zpovzdálí a měřit jej těmi několika nahrávkami, které se k nám dostaly. K mé největší radosti mi bylo dopřáno prožít v Lucernu v roce 1961 jeho premiéru mé symfonie. Tehdy jsem mohl obdivovat oživující sílu jeho plného mistrovství, založeného na hlubokém talentu,“ hodnotil Fricsayovy zásluhy Kodály.

Fricsayova abeceda – D jako Dvořák

Dvořákovský odkaz Ference Fricsaye je nepřehlédnutelný, jakkoliv je nepočetný, omezen jen na pětici snímků monaurální a stereofonní éry. Většina jich vznikla dílem živě, dílem studiově, v roce 1953, kdy byly vyprodukovány hned dvě nahrávky Houslového koncertu a moll op. 53 s dirigentovou hyperkritickou krajankou Johannou Martzy. Léta byl dostupný jen jejich společný studiový komerční snímek pro DGG, k němuž v roce 2015 přibyla jen o několik dnů starší studiová rozhlasová kreace (Audite 23.424). Téhož roku byl živě s Elfriede Trötschel, Lore Fischer, Walterem Ludwigem a Josefem Greindlem pořízen i snímek Stabat Mater (Relief CR 8003), který by neměl českým diskofilům uniknout, protože je záznamem suverénně konkurujícím jen o rok staršímu supraphonskému snímku Talichovu. V roce 1953 vznikla i starší Fricsayova nahrávka Novosvětské symfonie, toscaniniovsky objektivní, živá, nespekulativně samozřejmá. Snad žádná dirigentova nahrávka nedemonstruje umělcovu osobnostní proměnu tak slyšitelně jako mladší nahrávka Novosvětské z roku 1959. Mezi monaurální nahrávkou a stereofonním záznamem leží celé interpretační světy i téměř sedm minut zvukového záznamu (37:19, 44:27), aniž by v mladším snímku přibyla dirigentem vypouštěná repetice v první větě. Fricsayův mladší snímek je ve srovnání se starším rozhlasovým hypersubjektivní, ve zvuku monumentální. S Berlínskými filharmoniky vytvořil Fricsay kreaci, která nikdy nezmizela z katalogu DGG a v době vydání zapůsobila jako zjevení. Lze jen litovat, že až na Vltavu a Z českých luhů a hájů Fricsay nikdy nezaznamenal v úplnosti Smetanovu Mou vlast, z níž se však alespoň dochoval pozoruhodný televizní dokument z nastudování Vltavy se Symfonickým orchestrem Jihozápadního německého rozhlasu ve Stuttgartu. Nebýt Fricsayovy nemoci, byl by snad na světě nejspíše i snímek Martinů Pátého klavírního koncertu, který měl Fricsay v roce 1959 premiérovat.

Fricsayova abeceda – Č jako Čajkovskij

Čajkovského kompozice jsou ve Fricsayově zvukovém odkazu sice zastoupeny početněji než dílo Dvořákovo, o dvojici Fricsayových nahrávek Patetické symfonie však lze říci v podstatě totéž, co o starší a mladší Fricsayově kreaci v Novosvětské. Starší snímek s Berlínskými filharmoniky (1953) zaujme i dnes zvukovou transparencí, přesným frázováním a artikulací a až smyslnou zvukovostí, třeba takových tympánů ve II. větě. Mladší kreaci charakterizují dynamika a tempa až extrémní (21.18–9.20–8.55–11.04), vážné zámlky generálních pauz a subjektivizace až mahlerovských konotací. Hlubokému smutku II. větě posluchači stěží vzdorují ještě dnes. S Berlínskými filharmoniky vznikla i maskulinní nahrávka Páté symfonie (1950), skvělá ve zvukovém záznamu, riskantní v balancování na hraně melancholie. Strhující je i snímek Čtvrté symfonie s Orchestrem RIAS (1952), tektonicky dokonale gradovaná nahrávka Slavnostní předehry 1812 se sborem, Smyčcové serenády (1953), a hlavně Houslového koncertu D dur op. 35 s Yehudi Menuhinem, jemuž předcházelo společné turné Evropou. Zvukově transparentní, rytmicky elastický a výrazově nesentimentální snímek je pomníkem jejich vzájemných lidských a uměleckých sympatií.

Vídeň – Salcburk – Berlín

V budapešťské opeře se Ferenc Fricsay setkal s dirigentskou legendou Otto Klem­pererem (1885–1973), jemuž vděčil za asistent­ské místo na Salcburských slavnostních hrách 1947. To již měl za sebou debut ve Vídeňské státní opeře koncem roku 1946 a koncert ve Vídni s Orchestrem hlavního města Budapešť, jemuž byl přítomen i Herbert von Karajan (1908–1989). K osudovému okamžiku ve Fricsayově kariéře došlo v srpnu 1947 v Salcburku, když za Klemperera, stiženého mozkovým nádorem, převzal premiéru Dantonovy smrti Gottfrieda von Einem (1918–1996). Byl to o šest let starší Karajan, kdo Einemovi doporu­čil mladý maďarský dirigentský talent, bez nějž se neobešly salcburské hry ani v letech 1948 a 1949. V Salcburku praco­val Fricsay s umělci, které poznával během pravi­delných hostování ve Ví­deňské státní opeře, jejímž byl od roku 1947 repertoárovým dirigentem. Právě ve Vídni se Fricsay za­přísáhnul napříště diri­govat jen vlastní produkce, a to s personálně konstantním umě­leckým ansámblem, k němuž náleželi Dietrich Fischer-Dies­kau (1925–2012), Rita Streich (1920–1987), Maria Stader (1911–1999), Ernst Haefliger (1919–2007), Josef Greindl (1912–1993) nebo předčasně zesnulý Peter Anders (1908–1954). Již v roce 1948 se v Salcburku představil vlastní produkcí, a to opět soudobé kompozice Kou­zelný nápoj Franka Martina (1890–1974), následovanou Orfeovou (1895–1982) Antigonou (1949).

Pověst o Fricsayově preciznosti kombinované s vrozenou muzikalitou a smyslem pro rytmickou elasticitu doletěla již v roce 1948 do válkou zničeného Berlína: v listopadu paralelně debutoval v Městské opeře Verdiho Donem Carlem a v Rozhlasovém symfonickém orchestru Berlín, v prosinci poprvé stanul před Berlínskými filharmoniky a Symfonickým orchestrem RIAS (Rundfunk im amerikanischen Sektor, 1956–1993 Radio-Symphonie-Orchester Berlin). Vánoce 1948 Fricsayovi oslavili v Berlíně, v němž Fricsay před koncem roku podepsal smlouvu s intendanturou Městské opery Berlín na post generálního hudebního ředitele (1949) a šéfdirigenta orchestru RIAS (1949). Teprve dva roky existující orchestr RIAS, posílený o třicet špičkových hráčů Opery Pod Lipami, se stal nejen Fricsayovým dítětem, ale za Fricsayovy éry zřejmě nejlepším německým rozhlasovým orchestrem, špičkovým tělesem mezinárodního renomé, které Fricsay cizelérsky precizoval do podoby zvukově transparentního, rytmicky flexibilního a agogicky plastického klenotu. Zvuková kultura Fricsayova západoberlínského rozhlasového orchestru vlnila vráskami čela Fricsayových kolegů v čele jiných německých orchestrů, ale i hudebních kritiků, kteří Fricsayovu posedlost dokonalostí zaměňovali za sterilnost a odosobněný přístup k interpretaci.

 , foto Max Jacoby foto: Max Jacoby

Fricsayova abeceda – H jako Haydn

Dirigentův haydnovský odkaz musel na současníky působit neobvykle, jelikož ze své svěžesti, rytmické elasticity a interpretační vynalézavosti dosud nic neztratil. S Fricsayovými snímky Haydnových symfonií č. 44, 95, 98, 100 a 101 by se měli měřit i současní Haydnovi vykladači, včetně těch ze scény poučené interpretace staré hudby. Snad jen dynamické rozdíly mohly být vyhrocenější, jinak totiž zvukovou transparencí a stručným frázováním a artikulací předcházejí výrazně mladší snímky Harnoncourtovy. Fric­sayovy haydnovské kreace – vstupní věta 95. symfonie, krajní věty symfonie č. 98 nebo snímek 48. symfonie s repeticí v první větě – dalece předstihly dobu a kreace dirigentových vrstevníků. Z finále 100. sym­fonie se sice posluchačům ještě dnes točí hlava, vrcholem Fricsayova haydnovského odkazu jsou ovšem hned dva snímky Ročních dob (1952, 1961). Již Fricsayův starší záznam nedá posluchačům spočinout, míhají se před ním obrazy Božího stvoření a lidského života v přírodě, a to v precizním a zvukově transparentním podání dřevěných dechových nástrojů. Trojice Trötschel – Ludwig – Greindl patřila ve své době k nejlepším možným a Josef Greindl ještě dnes překvapí dramatickým podáním Lukášova partu. Uspokojí i dobový cembalový doprovod à la Stravinskij, jedinou kaňkou je tak mečivý tenor Ludwigův. Kdyby tak Haydnovo veledílo zaznívalo na českých pódiích i dnes…

Fricsayova abeceda – M jako Mozart

Fricsay a Mozart: to bylo v padesátých letech kongeniální spojení, jemuž se stěží konkurovalo. Snímky pozdních symfonií s Vídeňskými symfoniky nebo RSO Berlín, legendární trojice klavírních koncertů s Clarou Haskil, série Mozartových vrcholných oper (Idomeneo, Figarova svatba a Don Giovanni, Kouzelná flétna) – to jsou pomníky Fricsayových mozartovských kreací, k nimž patří i Mše c moll, Malá noční hudba a Zednářská smuteční hudba. Dosud strhujícími jsou introvertní kreace Clary Haskil v klavírních koncertech KV 459, 466 a 595 s dynamicky upozaděným, ovšem romanticky rozezpívaným orchestrem. Jak vážně Fricsay k Mozartovi přistupoval, nejvěrněji dokládají vídeňské nahrávky symfonií bez špetky rutinérství a žoviálnosti. Nahrávky klarinetového koncertu (H. Geuser) a Malé noční hudby nezestárly a za poslech stojí i snímek Symfonie A dur KV 201. Jak jímavě bylo možno Mozarta zpívat, dokumentuje Laudate dominum ze Slavnostních nešpor KV 339 s Marií Stader, která bravurně zvládla i Exsultate, jubilate (1960). Účinkovala společně s kolegy Töpper, Haefligerem a Sardim i ve velmi emocionálním nastudování Mše c moll, nemluvě o Requiem (1951) se sopránem E. Grümmer. U tohoto Requiem nelze neplakat, i když nahrávku více než sólis­té ovládá sbor (RIAS Kammerchor). O Fricsayových operních snímcích by bylo možno napsat samostatnou studii, a tak zmíním jen jediný – Únos ze serailu, komický, ale nikoliv povrchní. Profundní bas Josefa Greindla aby dnes posluchači pohledali. Daponteovským operám vévodí hlasy D. Fischera-­Diskau, S. Jurinac, I. Seefried, E. Haefligera, M. Stader, I. Sardi a dalších dirigentových dvorních pěvců. Rozhodně bych jim dal přednost před o desetiletí mladšími nahrávkami Böhmovými.

Per astram ad aspera

Zběžný pohled na Fricsayovy aktivity pa­desátých let dává tušit, jakému zájmu se tehdy ani ne čtyřicetiletý dirigent těšil. Fric­sayovo enormní pracovní nasazení však předvídalo i brzký konec jeho mezinárodní kariéry. V roce 1950 debutoval v Edinburghu (Figarova svatba) a Buenos Aires (Carmina burana), v dubnu 1951 dirigoval italskou premiéru Bartókova Modrovousova hradu v Neapoli a v listopadu debutoval v Mnichově u rozhlasových symfoniků. Na jaře 1952 jej čekala premiéra před Concertgebouw orchestrem, v létě převzal za nemocného Furtwänglera jeho salcburské závazky. Extrémní zátěž přinutila Fricsaye zrušit nejprve smlouvu s Berlínskou státní operou v květnu 1952 a dva roky poté ukončil působení v roli uměleckého šéfa Orchestru RIAS, s nímž ovšem nadále spolupracoval ve studiu i při četných turné. Když se s dětmi a druhou manželkou Silvií (1952) přestěhoval v roce 1952 do švýcarského Ermatingenu v kantonu Thurgau na břehu Bodamského jezera, převzal Furtwänglerovy závazky na festivalu v Lucernu a stal se nakonec jeho častým hostem, podobně jako při návratech do Salcburku. Trvalá angažmá vyměnil Fricsay za hostování u orchestrů v Paříži, Miláně, Lucernu, Bostonu nebo Houstonu, kde měl být v sezoně 1954/1955 angažován jako hlavní dirigent. Rozsáhlá turné státem Izrael jej ovšem nakonec přivedla zpět do Evropy, do konzervativního srdce Spolkové republiky Německo, Mnichova, kde v letech 1956–1958 působil na postu hudebního ředitele Bavorské státní opery, v níž si místo Wagnera a Strausse dovolil uvádět italský reper­toár, Bartóka, Berga nebo Stravinského. V Mnichově byla v roce 1957 pořízena Fricsayova nahrávka Beethovenova Fidelia – první stereofonní nahrávka německého gramofonového průmyslu.

Hned následujícího roku byl podepsán pod další mediální událostí desetiletí, když byl benefiční koncert ve prospěch znovuotevření mnichovského Národního divadla živě vysílán německou televizí i za spolkovými hranicemi. V listopadu 1958 se však Fricsayovi v mžiku změnil život, když mu byl diagnostikován nádor v žaludku. Dvojí operaci v Curychu následovalo léčení až do září 1959. Fricsay hledal uzdravení v práci – v roce 1959 se vrátil do čela Rozhlasového sym­fonického orchestru Berlín, s nímž zahájil německé stereofonní rozhlasové vysílání, v dubnu 1960 byl opět jmenován hudebním ředitelem opery v západním Berlíně. Když však po úspěšném evropském turné s Yehudi Menuhinem a po návratu do Salcburku v čele nového mozartovského cyklu v září 1961 otevřel Mozartovým Donem Giovannim za přítomnosti televizních kamer novou budovu Německé opery Berlín, přihlásila se osudná nemoc nemilosrdnou silou. Velký kříž za zásluhy, poslední nahrávka a koncert v Bonnu s jeho rozhlasovým orchestrem v listopadu 1961 a prosincové poslední veřejné vystoupení vyústily v odvolání všech závazků. V létě 1962 se zdálo, že Fricsayova nemoc je zažehnána, v únoru 1963 však Ferenc Fricsay v Basileji vydechnul naposledy. Zůstaly po něm čtyři děti, kniha Mozart a Bartók, do níž během nemoci vtělil své umělecké krédo, stovky rozhlasových a komerčních nahrávek a uprázdněný stolec mediálního krále mezi německými dirigenty, na nějž měl nastoupit Herbert von Ka­rajan. Pohřben byl ve švýcarském Ermatingenu, daleko od vlasti, kterou naposledy navštívil před revolučními událostmi podzimu 1956. Daleko od hanácké Kroměříže, do níž sahaly jeho rodinné kořeny.

Fricsayova abeceda – Schubert a Straussové

Do Fricsayovy kolébky bylo vloženo kosmopolitní, mnohonárodnostní a multijazykové dědictví rakousko-uherské monarchie, které jej předurčilo k důvěrné znalosti hudebního dědictví habsburské střední Evropy. V žádném repertoáru to nebylo tak zjevné jako v dirigentových nahrávkách vídeňských klasiků 19. století Schuberta a otce a syna Straussových. Fricsay neznal hranice artificiální a nonartificiální hudby, a tak mu v nahrávce Schubertovy Nedokončené symfonie probleskávají mezi dynamicky hyperkontrastními pasážemi v interpretaci RSO Berlín s rovným tónem dřevěných dechových nástrojů melancholické tóny vídeňského předměstského folklóru. A naopak studiové snímky straussovských tanečních kompozic, ať již s Berlínskými filharmoniky (1951–1952), nebo Orchestrem RIAS (1953), s dirigentovým přibývajícím věkem stále silněji zněly melancholií a smutkem fin du siècle. Ani v závěru života se nenechal strhnout k přehnané agogice, Straussových hudba se Fricsayovi jen decentně vlní, zdobena jemnými glissandy v transparentním zvuku, ohleduplném k drobným instrumentačním detailům středních hlasů. Kdyby byl Fricsay dirigoval některý z novoročních koncertů, ležela by mu Vídeň u nohou. Múzami políbenou preciznost Fricsay zvukově zachytil i v nahrávce Netopýra (1949/11), v níž mu sekundovali P. Anders, A. Schlemm, H. Wocke, A. Müller nebo H. Krebs.

Fricsayova abeceda – autoři 20. století

Fricsay – jistě oprávněně – vstoupil do dějin nahrávacího průmyslu jako důvěrný znalec Bartóka a Mozarta, inspirovaný interpret Haydna nebo italských klasiků. Jelikož stál léta v čele předního západoněmeckého rozhlasového orchestru, patřilo k jeho výsadním povinnostem i uvádění nejsoudobějšího německého a evropského repertoáru. Při poslechu nahrávek skladeb dirigentových současníků se nelze ubránit dojmu, že interpretace jejich děl nebyla dirigentovi jen nutnou povinností, ale i intelektuální a interpretační výzvou. Kompozice Wernera Egka, Wolfganga Fortnera, Jeana Francaixe, Hanse Wernera Henzeho, Arthura Honeggera, Rolfa Liebermanna, Alexandera Tcherepnina nebo Paula Hindemitha (expresivní Symfonické tance) znějí ve Fricsayově podání jako poctivé porce hudební moderny, rytmicky pulzující a posluchačsky přitažlivé. Nadevše je však třeba obdivovat dirigentovy nahrávky skladeb Kodályho (Symfonie C dur a hned několik snímků svity Háry János) a Stravinského (Oidipus rex, zvukově transparentních a rytmicky precizních snímků Petrušky a Svěcení jara se nelze nabažit, Pět kusů pro klavír a orchestr Fricsay na Stravinském vymohl pro Margit Weber). Fricsay k nim měl vřelý osobní vztah. Mnoho Fricsayových snímků soudobé hudby, nemluvě o bartókovských nahrávkách, bylo buď premiérových, nebo vznikaly brzy po zveřejnění skladeb, jako tomu bylo v případě Malé koncertantní svity Franka Martina, premiérované roku 1946 Paulem Sachrem a Fricsayem nahrané již v roce 1950, současně s Ansermetem (London 1950). Zmínit bych měl i vydařenou nahrávku Prokofjevovy Klasické symfonie a jeden z nejlepších existujících snímků Glierovy symfonie Ilja Muromec.

Martin Jemelka

Profesí historik hospodářských a sociálních dějin, studoval historii na Ostravské univerzitě v Ostravě (1997–2006) a v současnosti je odborným pracovníkem Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd České republiky. Dlouhodobé studijní pobyty v Jeně a Vídni byly věnovány výzkumu dějin koncernové společnosti Baťa, a. s., Zlín, mezi historiky je však znám především pro své dlouhodobé výzkumy českého, zvláště ostravského dělnictva a dělnických kolonií. Jedna polovina jeho srdce patří historii 19. a 20. století, druhá hudbě a hudební publicistice, v níž spojuje náklonnost k historii s posedlostí fanouška staré hudby, významných osobností taktovky a starých i nejnovějších nahrávek díla Antonína Dvořáka. Za českou operou, Dvořákovou hudbou a soubory staré hudby pravidelně vyjíždí do zahraničí. V letech 2003–2015 vynechal ve Vídni a Štýrském Hradci jen nemnoho koncertů Nikolause Harnoncourta, jehož je hlubokým obdivovatelem. Od roku 2008 spolupracuje s Českým rozhlasem Vltava při tvorbě hudebních pořadů.

Související položky (podle značky)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.