
V tomto husitském městě začala životní pout´ chlapce, kterého talent vedl strmou cestou ke slávě. Po řadě rodinných tragických peripetií, střídajících se s mezinárodními úspěchy a slávou, ukončil Nedbal život sebevraždou (24. 12. 1930). Jeho vzlety a pády – až po ten poslední, z okna záhřebské opery, připomněl na jaře, ve dnech 140. výročí skladatelova narození, také nový dokumentární film režiséra P. Kačírka (odvysílala ČT ART). Je dobře, že osobnost Oskara Nedbala se konečně dočkala i filmového dokumentu. Nevyzněl však příliš emotivně na to, jak vzrušující a významné (a také dnes možná nedoceněné) bylo Nedbalovo působení na hudební scéně své doby.
Veselé začátky
Jako synek hudbymilovného advokáta a vzdělané, vlastenecky zaměřené matky, měl Oskar Nedbal, i když v rodině bylo dalších šest sourozenců, dobré předpoklady ke studiu. Nedbalovým prvním učitelem hudby byl táborský regenschori František Enderle. Z tamního gymnázia otec Oskara už v jedenácti letech přehlásil na konzervatoř v Praze (1785). Zde nejdřív začal studovat hru na trubku, později přešel k houslím a viole ve třídě prof. Bennewitze, tehdejšího ředitele konzervatoře. Jako chlapec měl již tehdy možnost hrát s orchestrem, který otec v Táboře založil a vedl (těleso dodnes existuje, nyní pod názvem Komorní orchestr Bolech). Vystupoval s ním jako houslista, violista, pianista i jako dirigent.
Z dob Nedbalových studií se dochovaly i četné humorné vzpomínky na jeho studentská alotria, včetně pozdních příchodů do třídy oknem... Nezbedný a vynalézavý Nedbal imponoval stejně starému spolužáku Josefu Sukovi, vychovanému spíš zbožně a mírně. Oba hoši našli v sobě takové zalíbení, že v druhém školním roce (1886/87) si Suk Nedbala vzal za spolubydlícího…. „Na klavír hrávali spolu čtyřručně, a když chtěli oba cvičit na svůj nástroj současně, musel jeden z nich jít na půdu nebo do sklepa, poněvadž nájemníci protestovali proti příliš ‘moderním zvukům‘ dvou nástrojů, z nichž každý hrál něco jiného… Míval prospěch ze všech nejlepší, ač se učíval méně a rád si už tehdy zaflámoval.“ (J. M. Květ - Kdo je O. Nedbal)
V roce 1891 začal Nedbal (i Suk) studovat v kompoziční třídě Antonína Dvořáka. Odtud další historka z téhož zdroje: „Jednou přišel Nedbal do hodiny k Dvořákovi rovnou z flámu… a rozespalý se krčil v zadní lavici. Dvořák mluvil tenkrát o instrumentaci jedné z klavírních Schubertových skladeb… Žáci měli rozličné nápady, ale Dvořák všechny nevrle odmítl. Náhle objevil schovaného Nedbala a udeřil na něho otázkou, co by s tím dělal on. Rozespalý Nedbal mrzutě odsekl: ‘Já bych s tím nejradši praštil.‘ Dvořák vítězně zvolal: ‘To je to pravé! Tak ryze klavírní skladba se totiž vůbec instrumentovat nedá.“ Velkorysost Dvořákovu k Nedbalovým výstřelkům dokazují i Mistrovy časté pobyty u Nedbalových v Táboře, kde ovšem Filharmonický spolek, který založil Nedbal otec, hrál s velkým úspěchem Dvořákovy skladby.
České kvarteto – violistou a manažerem

České kvarteto, první profesionální soubor toho druhu u nás, se ve své době stalo fenoménem české komorní interpretace doma i v zahraničí. Procestovalo Evropu i jiné části světa a Nedbal měl na jeho úspěších lví podíl jako obratný manažer a zároveň vynikající violista. Opět citujeme J. M. Květa: “Jeho překrásný sonorní, mohutný a přitom mužně vřelý tón okouzloval svou mnohotvárnou výrazovou schopností... Jeho italská viola Guarneri měla prý snivý zvuk rohu, parodistický tón fagotu, sílu basy… i sladký zvuk houslí, přebírá-li vůdčí hlas v poloze vyšší.“
Cesta na vrchol – dirigentský
Mladému Nedbalovi se však dostává i dobrých dirigentských příležitostí. Jako dosud nejmladší řídí ve 22 letech Českou filharmonii. Několikaletá úspěšná spolupráce s ní – doma i na zahraničních turné – je dobrou přípravou k jeho příští hvězdné dirigentské dráze. Už v roce 1902 ve Vídni uvádí poprvé kompletní Smetanovu Mou vlast – a s obrovským úspěchem. Nedbalův život nabírá další obrátky. Mezi koncerty a turné po světě se čtyřiadvacetiletý Nedbal žení s Josefinou Setunskou, dcerou táborského hoteliéra a místostarosty (1898). Dopisy z cest milované ženě, která mu porodila v roce 1901 syna Oskara, svědčí o hlubokém citu a porozumění mezi manželi. Josefina ale již v roce 1903 umírá a další rána drtí navenek společenského, uvnitř však citlivého umělce, který se na čas mezi povinnostmi uzavírá do samoty. Již tehdy je na světě kouzelná hudba k baletu Pohádka o Honzovi (1902), první velký skladatelský úspěch, inspirovaný snad radostí nad narozením synka. Právě z tohoto baletu pochází Nedbalova nejmilejší skladba a patrně jeho vůbec nejznámější melodie – Valse triste.

Svou mohutnou postavou a výrazným vystupováním je vděčným námětem karikaturistů. Jeho způsob dirigování vystihuje např. německá kritika, když o něm píše jako o „plnokrevném Čechu s brutálním slovanským temperamentem…“ Ten Nedbal využíval nejen při mnohém uvádění skladeb Dvořákových, Smetanových i svých českých současníků v zahraničí, ale i v repertoáru světovém. Kritiky oceňují i jeho nezměrnou a bezprostřední radost z hudby, plnobarevnou smyslnost, samozřejmost, s jakou se chopí každého díla a naplní jej životem, nestaraje se o styl a tradiční normy. (A. Buchner – Oskar Nedbal). Rozhodně tedy nebyl akademickým dirigentem, ale přitom měl vždy dílo „v hlavě“ a do detailu jej ovládal.
Další vídeňský vrchol – skladatelský
Doma cizincem
V červnu 1918 došlo k další tragické události v Nedbalově životě - k sebevraždě syna Oskara – teprve sedmnáctiletého studenta vojenské akademie v Prešpurku. Navíc mračna nacionalismu ve Vídni se stále více stahovala. Po porážce Rakouska-Uherska se zde definitivně vše české stalo nepřátelským a působení donedávna všemi vynášeného Nedbala bylo nežádoucí. Jenže stejně tak tomu bylo i v nově zrozeném Československu, kam se Nedbalovi vrátili. Jeho soustavná dirigentská služba české hudbě po celé Evropě byla náhle přehlížena. Doma byl skladatel viděn jako prospěchářský překabátěnec, který se po návratu z Vídně snaží jednat jen ve svůj prospěch. To ale bylo přímému a politicky trochu naivnímu Nedbalovi cizí. Žil v ústraní, k dirigování se téměř nedostal, dostavila se tvůrčí i osobní krize. Východiskem se jevila nabídka místa ředitele nově založeného Slovenského národního divadla, jímž se stal v roce 1923.

Cestou k nesmrtelnosti
V Bratislavě se s novou energií pustil do práce. Pod jeho vedením se divadlo rychle stalo uznávanou scénou, Nedbal měl schopnost vyhledat a uplatnit zde nové talenty, prosadit v původně silně německo-maďarském prostředí český a slovenský repertoár. Nedokázal však divadlo dovést k zisku (v daných podmínkách zřejmě ani dokázat nemohl), ale to málokoho zajímalo. Bratislavské intriky – ale i pražské útoky a kritika jeho práce po roce 1926 stále sílily. Život mu zpříjemňovala občasná pozvání dirigovat – v Německu, Budapešti i jinde slavil opět úspěchy. Opakovaně dirigoval i v tehdejším Sovětském svazu, kde byl jeho slovanský naturel vřele přijímán. Malou náplastí na problémy doma mu bylo místo ředitele bratislavského rozhlasu či premiéra filmu Sv. Václav s jeho hudbou. V divadle i přes organizační změny rostly dluhy, za které se Nedbal zaručil svým majetkem. Subvenci, o kterou žádal, nedostal, a i když se všemožně snažil odvrátit hrozící bankrot a exekuci, situace byla stále bezvýchodnější. Nedbal každou chvíli očekával zatčení a nařčení z defraudace. V největší osobní krizi odjíždí dirigovat svoji Pohádku o Honzovi do Záhřebu – a na Štědrý den 1930 končí svůj život skokem z okna budovy tamní opery.
Alexandr Buchner v knize Oskar Nedbal píše: „Nedlouho potom zazněla z rozhlasových přijímačů lakonická zpráva: ‘Dnes dopoledne skončil dobrovolnou smrtí svou pozemskou pout´ zasvěcenou hudebnímu umění Oskar Nedbal. Pro hudební a všechen kulturní život český je Nedbalův odchod tím větší ztrátou, poněvadž on byl jedním z nepatrného počtu českých lidí, kteří jsou známi v celém kulturním světě a mají tu své závažné jméno.‘“ Jaká ironie. Pochován byl v Záhřebu, protože ve svém dopise na rozloučenou si nepřál spočinout v Československu. V roce 2006 však, na popud houslisty Josefa Suka, přesto byly jeho ostatky převezeny na pražský Slavín.
Oskar Nedbal a Tábor
