sobota, 29. listopad 2014

Oskar Nedbal – vzlety a pády

Napsal(a) 

Foto archiv Mezinárodní společnosti Oskara Nedbala v Táboře Foto archiv Mezinárodní společnosti Oskara Nedbala v Táboře
Hned na úvodním koncertě k Roku české hudby 2014 - 1. ledna v Rudolfinu, byla do programu zařazena jedna z nejznámějších skladeb letošního jubilanta, Oskara Nedbala (1874 – 1930). Hrál se Valse triste, a jeho tóny jako by připomněly noblesu a zároveň i tragiku skladatelova života. V průběhu roku, kdy bylo připomenuto tolik „čtyřkových“ výročí, Nedbalova hudba ale mnoho slyšet nebyla. Jeden z nejtalentovanějších a nejvýznamnějších absolventů kompoziční třídy Antonína Dvořáka si však právem zaslouží být připomenut  – a to nejen jako skladatel, ale i jako velmi slavný violista a světově proslulý dirigent. A nikoli pouze v rodném Táboře, kde se ve znamení Nedbalovy památky nesl celý Rok Oskara Nedbala.

V tomto husitském městě začala životní pout´ chlapce, kterého talent vedl strmou cestou ke slávě. Po řadě rodinných tragických peripetií, střídajících se s mezinárodními úspěchy a slávou, ukončil Nedbal život sebevraždou (24. 12. 1930). Jeho vzlety a pády – až po ten poslední, z okna záhřebské opery, připomněl na jaře, ve dnech 140. výročí skladatelova narození, také nový dokumentární film režiséra P. Kačírka (odvysílala ČT ART). Je dobře, že osobnost Oskara Nedbala se konečně dočkala i filmového dokumentu. Nevyzněl však příliš emotivně na to, jak vzrušující a významné (a také dnes možná nedoceněné) bylo Nedbalovo působení na hudební scéně své doby. 

Veselé začátky

Jako synek hudbymilovného advokáta a vzdělané, vlastenecky zaměřené matky, měl Oskar Nedbal, i když v rodině bylo dalších šest sourozenců, dobré předpoklady ke studiu. Nedbalovým prvním učitelem hudby byl táborský regenschori František Enderle. Z tamního gymnázia otec Oskara už v jedenácti letech přehlásil na konzervatoř v Praze (1785). Zde nejdřív začal studovat hru na trubku, později přešel k houslím a viole ve třídě prof. Bennewitze, tehdejšího ředitele konzervatoře. Jako chlapec měl již tehdy možnost hrát s orchestrem, který otec v Táboře založil a vedl (těleso dodnes existuje, nyní pod názvem Komorní orchestr Bolech). Vystupoval s ním jako houslista, violista, pianista i jako dirigent.

Z dob Nedbalových studií se dochovaly i četné humorné vzpomínky na jeho studentská alotria, včetně pozdních příchodů do třídy oknem... Nezbedný a vynalézavý Nedbal imponoval stejně starému spolužáku Josefu Sukovi, vychovanému spíš zbožně a mírně. Oba hoši našli v sobě takové zalíbení, že v druhém školním roce (1886/87) si Suk Nedbala vzal za spolubydlícího…. „Na klavír hrávali spolu čtyřručně, a když chtěli oba cvičit na svůj nástroj současně, musel jeden z nich jít na půdu nebo do sklepa, poněvadž nájemníci protestovali proti příliš ‘moderním zvukům‘ dvou nástrojů, z nichž každý hrál něco jiného… Míval prospěch ze všech nejlepší, ač se učíval méně a rád si už tehdy zaflámoval.“  (J. M. Květ - Kdo je O. Nedbal)

V roce 1891 začal Nedbal (i Suk) studovat v kompoziční třídě Antonína Dvořáka. Odtud další historka z téhož zdroje: „Jednou přišel Nedbal do hodiny k Dvořákovi rovnou z flámu… a rozespalý se krčil v zadní lavici. Dvořák mluvil tenkrát o instrumentaci jedné z klavírních Schubertových skladeb… Žáci měli rozličné nápady, ale Dvořák všechny nevrle odmítl. Náhle objevil schovaného Nedbala a udeřil na něho otázkou, co by s tím dělal on. Rozespalý Nedbal mrzutě odsekl: ‘Já bych s tím nejradši praštil.‘ Dvořák vítězně zvolal: ‘To je to pravé! Tak ryze klavírní skladba se totiž vůbec instrumentovat nedá.“ Velkorysost Dvořákovu k Nedbalovým výstřelkům dokazují i Mistrovy časté pobyty u Nedbalových v Táboře, kde ovšem Filharmonický spolek, který založil Nedbal otec, hrál s velkým úspěchem Dvořákovy skladby.

České kvarteto – violistou a manažerem

České kvarteto, foto archiv Jana Stunského České kvartetofoto: archiv Jana Stunského
Po studiích to vypadalo spíše, že Nedbal se bude ubírat cestou virtuózního interpreta – i když už jeho rané kompozice, zejména pro klavír, violoncello či písně, prozrazovaly obrovskou muzikalitu, zpěvnost a skladatelský potenciál. Dokazuje to mj. téměř nehraná Sonáta pro housle a klavír  op. 9 – dílo plné vášně, ale ukázněné již dobře vštípenými kompozičními zákony (Simrock 1895). Projevily se ale už i jeho manažerské sklony, když začal vystupovat v kvartetu. Nejprve iniciovaném v hodinách komorní hry prof. Hanušem Wihanem. Jako studentské těleso vzniklo ve školním roce 1891/92. Pod názvem České kvarteto (od 1892) vystupovali ve složení Karel Hoffmann (1. housle), Josef Suk (2. housle), Oskar Nedbal (viola), Otto Berger (violoncello).  Nadaní mladíci dosahovali pod Nedbalovým vedením obrovských úspěchů, brzy hráli po celé Evropě. Nedbal kvarteto tmelil, při organizační práci byl „děvčetem pro všechno“, osobním kouzlem a výmluvností působil na organizátory. Úspěchy pokračovaly i poté, kdy Otto Bergera nahradil kvůli onemocnění prof. Hanuš Wihan. Nedbal s ostatními členy prožil první velký otřes, když přítel Berger tuberkulóze podlehl. Možná už zde začala - i při Nedbalově veselé povaze - v hloubi klíčit deprese. Brzy se přidávají další dva důvody, sebevražda staršího bratra Viléma a těžká nemoc a úmrtí otce (1889). A nezůstane dlouho jen u těchto dvou blízkých. 

České kvarteto, první profesionální soubor toho druhu u nás, se ve své době stalo fenoménem české komorní interpretace doma i v zahraničí. Procestovalo Evropu i jiné části světa a Nedbal měl na jeho úspěších lví podíl jako obratný manažer a zároveň vynikající violista. Opět citujeme J. M. Květa: “Jeho překrásný sonorní, mohutný a přitom mužně vřelý tón okouzloval svou mnohotvárnou výrazovou schopností... Jeho italská viola Guarneri měla prý snivý zvuk rohu, parodistický tón fagotu, sílu basy… i sladký zvuk houslí, přebírá-li vůdčí hlas v poloze vyšší.“

Cesta na vrchol – dirigentský

Mladému Nedbalovi se však dostává i dobrých dirigentských příležitostí. Jako dosud nejmladší řídí ve 22 letech Českou filharmonii. Několikaletá úspěšná spolupráce s ní – doma i na zahraničních turné – je dobrou přípravou k jeho příští hvězdné dirigentské dráze. Už v roce 1902 ve Vídni uvádí poprvé kompletní Smetanovu Mou vlast – a s obrovským úspěchem. Nedbalův život nabírá další obrátky. Mezi koncerty a turné po světě se čtyřiadvacetiletý Nedbal žení s Josefinou Setunskou, dcerou táborského hoteliéra a místostarosty (1898). Dopisy z cest milované ženě, která mu porodila v roce 1901 syna Oskara, svědčí o hlubokém citu a porozumění mezi manželi. Josefina ale již v roce 1903 umírá a další rána drtí navenek společenského, uvnitř však citlivého umělce, který se na čas mezi povinnostmi uzavírá do samoty. Již tehdy je na světě kouzelná hudba k baletu Pohádka o Honzovi (1902), první velký skladatelský úspěch, inspirovaný snad radostí nad narozením synka. Právě z tohoto baletu pochází Nedbalova nejmilejší skladba a patrně jeho vůbec nejznámější melodie – Valse triste.

Dopis Nedbala Josefíně, foto archiv MSON Dopis Nedbala Josefíněfoto: archiv MSON
Po období smutku dochází ke zlomu a vzniká nový vztah. Na turné a při práci s kvartetem, které zve i k pobytům v Táboře, se Nedbal sbližuje s manželkou houslisty Hoffmanna. Jak šokující musel být pro všechny zúčastněné jeho náhlý odjezd s Marií Hoffmannovou do Egypta a posléze do Vídně (1906)! Po komplikovaném rozvodu a novém sňatku se Nedbalovi usazují ve Vídni. Zde Nedbal prožívá svá nejúspěšnější léta a stává se skutečně slavným. Violista ustupuje dirigentovi a skladateli. Dirigentské i manažerské zkušenosti z mládí, pověst světoznámého interpreta, společenská obratnost – to vše mu otevírá cestu k úspěchům za dirigentským pultem v tak dravém a konkurenčním prostředí, jakým je Vídeň – hudební srdce Evropy přelomu 19./20. století. Poptávka po koncertech je tak velká, že vedle dvou již tradičních vídeňských orchestrů vzniká r. 1907 třetí, Tonkünstlerorchester, Nedbal je vybrán jako jeho šéfdirigent. Svůj nový orchestr vede bravurně a dosahuje okamžitých úspěchů, po třináct vídeňských let vyprodává sály – a to v konkurenci Mahlera (který si ho prokazatelně považuje) a dalších velkých současníků. Hostuje u světových orchestrů v Londýně, Paříži, Římě, Benátkách, Budapešti, Petrohradu…a všude jej zvou opakovaně. Vystupují s ním všichni hvězdní interpreti: Jan Kubelík, Ema Destinnová, Pablo Casals, Eugene Ysaÿe a mnozí další. Nedbal dokáže okamžitě okouzlit a získat si kterýkoli orchestr, ze kterého vydobude maximální možný výkon, tak publikum.

Svou mohutnou postavou a výrazným vystupováním je vděčným námětem karikaturistů. Jeho způsob dirigování vystihuje např. německá kritika, když o něm píše jako o „plnokrevném Čechu s brutálním slovanským temperamentem…“ Ten Nedbal využíval nejen při mnohém uvádění skladeb Dvořákových, Smetanových i svých českých současníků v zahraničí, ale i v repertoáru světovém. Kritiky oceňují i jeho nezměrnou a bezprostřední radost z hudby, plnobarevnou smyslnost, samozřejmost, s jakou se chopí každého díla a naplní jej životem, nestaraje se o styl a tradiční normy. (A. Buchner – Oskar Nedbal). Rozhodně tedy nebyl akademickým dirigentem, ale přitom měl vždy dílo „v hlavě“ a do detailu jej ovládal.

Další vídeňský vrchol – skladatelský

Foto archiv MSON Foto archiv MSON
A ovládal i umění vést bohatý společenský život. Se svou ženou často a rád přijímal různá pozvání, byl vyhlášeným jedlíkem a vypravěčem anekdot. Manželka mu byla i silnou oporou v práci, vedla mu rozsáhlou agendu a Nedbal na ni v mnohém spoléhal. Pohyboval se často i v divadelním světě, který jej inspiroval k dalším skladatelským činům. Nedbalův druhý balet, Z pohádky do pohádky (1908 v ND) byl doma přijat výborně a hned se rozběhl na další pódia. (Nemohu nevzpomenout na vlastní dětský zážitek z tohoto baletu – mé první setkání s klasikou, baletem i Nedbalem zároveň). Svůj hlavní obor však skladatel našel nakonec jinde – v tehdy se rozvíjejícím a módním žánru operety.  Po Cudné Barboře (1910 v Divadle na Vinohradech) již přišla Polská krev ( 1913 ve vídeňském Carlově divadle), Nedbalův trvalý a životní úspěch.  Jednomyslné uznání kritiky, která vysoce hodnotila kvalitu libreta (Leo Stein) i hudebního zpracování, i nadšené přijetí publikem, zaručily úspěšné tažení tohoto díla Evropou. I v dalších baletech a operetách (Vinobraní , Krásná Saskia) se projevoval mix Nedbalovy vlastní noblesy, srdečnosti a slovanské zpěvnosti, který tak na všechny působil, řada melodií se stala hity. Ve válečné Vídni tak Nedbal přispíval k překonání stále tísnivější atmosféry.

Doma cizincem

V červnu 1918 došlo k další tragické události v Nedbalově životě  - k sebevraždě syna Oskara – teprve sedmnáctiletého studenta vojenské akademie v Prešpurku.  Navíc mračna nacionalismu ve Vídni se stále více stahovala. Po porážce Rakouska-Uherska se zde definitivně vše české stalo nepřátelským a působení donedávna všemi vynášeného Nedbala bylo nežádoucí.  Jenže stejně tak tomu bylo i v nově zrozeném Československu, kam se Nedbalovi vrátili. Jeho soustavná dirigentská služba české hudbě po celé Evropě byla náhle přehlížena. Doma byl skladatel viděn jako prospěchářský překabátěnec, který se po návratu z Vídně snaží jednat jen ve svůj prospěch. To ale bylo přímému a politicky trochu naivnímu Nedbalovi cizí. Žil v ústraní, k dirigování se téměř nedostal, dostavila se tvůrčí i osobní krize.  Východiskem se jevila nabídka místa ředitele nově založeného Slovenského národního divadla, jímž se stal v roce 1923.

Cestou k nesmrtelnosti

V Bratislavě se s novou energií pustil do práce. Pod jeho vedením se divadlo rychle stalo uznávanou scénou, Nedbal měl schopnost vyhledat a uplatnit zde nové talenty, prosadit v původně silně německo-maďarském prostředí český a slovenský repertoár.  Nedokázal však divadlo dovést k zisku (v daných podmínkách zřejmě ani dokázat nemohl), ale to málokoho zajímalo.  Bratislavské intriky – ale i pražské útoky a kritika jeho práce po roce 1926 stále sílily. Život mu zpříjemňovala občasná pozvání dirigovat – v Německu, Budapešti i jinde slavil opět úspěchy. Opakovaně dirigoval i v tehdejším Sovětském svazu, kde byl jeho slovanský naturel vřele přijímán. Malou náplastí na problémy doma mu bylo místo ředitele bratislavského rozhlasu či premiéra filmu Sv. Václav s jeho hudbou. V divadle i přes organizační změny rostly dluhy, za které se Nedbal zaručil svým majetkem. Subvenci, o kterou žádal, nedostal, a i když se všemožně snažil odvrátit hrozící bankrot a exekuci, situace byla stále bezvýchodnější.  Nedbal každou chvíli očekával zatčení a nařčení z defraudace. V největší osobní krizi odjíždí dirigovat svoji Pohádku o Honzovi do Záhřebu – a na Štědrý den 1930 končí svůj život skokem z okna budovy tamní opery. 

Alexandr Buchner v knize Oskar Nedbal píše: „Nedlouho potom zazněla z rozhlasových přijímačů lakonická zpráva: ‘Dnes dopoledne skončil dobrovolnou smrtí svou pozemskou pout´ zasvěcenou hudebnímu umění Oskar Nedbal. Pro hudební a všechen kulturní život český je Nedbalův odchod tím větší ztrátou, poněvadž on byl jedním z nepatrného počtu českých lidí, kteří jsou známi v celém kulturním světě a mají tu své závažné jméno.‘“  Jaká ironie. Pochován byl v Záhřebu, protože ve svém dopise na rozloučenou si nepřál spočinout v Československu. V roce 2006 však, na popud houslisty Josefa Suka, přesto byly jeho ostatky převezeny na pražský Slavín.

Oskar Nedbal a Tábor

Busta Oskara Nedbala Busta Oskara Nedbala
Nedbal byl velkým podporovatelem táborského hudebního života. V roce 1923 věnoval hudební škole nemalou finanční částku. Z úcty k umělci vnesla škola (dnes ZUŠ) brzy po skladatelově smrti jeho jméno do svého názvu. V roce 1990 bylo po skladateli pojmenováno i táborské divadlo. V roce 2011 vznikla v Táboře Mezinárodní společnost O. Nedbala (MSON), jejímž cílem je podpora skladatelova odkazu nejen v regionálním, ale též v celostátním či mezinárodním měřítku (www.oskarnedbal.cz). V čele MSON stojí muzikoložka PhDR. Ludmila Peřinová PhD., které se v posledních letech daří s podporou města a dalších Nedbalův odkaz šířit. Výsledkem je mj. i letošní Rok Oskara Nedbala, připomínající 140. výročí skladatelova narození v spolupráci Divadla O. Nedbala, MSON, Města Tábor , ZUŠ O. Nedbala a Husitského muzea. Sled koncertů, přednášek, tematických vycházek a dalších akcí včetně otevření letní Síně O. Nedbala v divadle nabízí pestrou škálu pořadů. Jedná se o unikátní projekt v rámci celé České republiky.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.