pondělí, 18. duben 2016

„Než oči oslepnou či klesne hlava, má žít můj verš...“

Napsal(a) 

William Shakespeare, Sonet č. 18

Básníkův verš žil mnohem déle, než jeho autor doufal, žije dodnes a jistě bude žít i po nás. Letos si připomínáme čtyři sta let od úmrtí Williama Shakespeara bez ohledu na to, zda všechna dramata a básně, která spojujeme s jeho jménem, skutečně napsal herec narozený někdy v dubnu 1564 ve Stratfordu nad Avonou, nebo snad 17. hrabě z Oxfordu Edward de Vere, filozof Francis Bacon, Shakespearův divadelní současník Christopher Marlowe, někdo, koho jménem vůbec neznáme, či se pod jménem Shakespeare skrývá více autorů. Shakespeare je i přes nejasnosti kolem identity nezpochybnitelný kulturněhistorický pojem. Jeho hry jsou stále současné, protože základní myšlenky příběhů, které vyprávějí, zůstávají věčné. A to přesto, že nevymýšlel původní děje, ale vypůjčoval si z historie, z mytologie, beletrie i z dramat kolegů. Všem látkám dodával svým zpracováním vlastní individualitu.

Jako inspirativní tvůrce se stal i součástí dějin hudby. Nedochovaly se původní písně ze Shakespearových her ani hudba, která provázela jeho inscenace, je však jisté, že s hudbou vždycky počítaly. Signály trubek a bubínky ilustrovaly slavnostní okamžiky či soubojové scény, v textech her jsou jasně vyznačena místa, kde měla zaznít píseň. Už v 17. století vznikla pravděpodobně nejstarší opera podle Shakespeara, Královna vil (The Fairy Queen) Henryho Purcella, která vychází ze Snu noci svatojánské. Přes dvě století byla považována za ztracenou, dnes existují novodobé nahrávky a půvabný pohádkový příběh se zas objevuje i na jevišti. Zvlášť přitažlivý byl Shakespeare pro romantiky. Nově komponované písně na jeho texty začaly existovat jako součást koncertního repertoáru, další impuls dodal shakespearovským námětům rozvoj programní hudby a vývoj opery.

Je pochopitelné, že k nejčastěji zhudebňovaným patří především tragédie – Hamlet, Macbeth, Othello, Romeo a Julie, – ale také Bouře, Falstaff a Sen noci svatojánské nalezly své skladatele, nejznámější mezi k nejznámějším patří tři opery Giuseppa Verdiho – Macbeth, Othello a Falstaff. Verdiho opery se i při nutném zhuštění děje drží Shakespearových předloh, zachovávají jejich charaktery a atmosféru. K oblíbeným operám na shakespearovské náměty patří však také ty, jejichž tvůrci s nimi zacházeli volněji. Lyrický Hamlet Ambroise Thomase se od ducha Shakespearovy předlohy hodně vzdálil, a také Romeo a Julie Charlese Gounoda překrývá krvavý příběh o rodovém nepřátelství líbivými melodiemi a valčíkovými rytmy, obě opery však poskytují zpěvákům překrásné role a vokální party a operní repertoár by bez nich byl o hodně chudší. Českou operu obohatili o shakespearovské náměty v opeře Zdeněk Fibich (Bouře), Josef Bohuslav Foerster (Jessika podle Kupce benátského) či Iša Krejčí (Pozdvižení v Efesu podle Komedie omylů); Viola Bedřicha Smetany podle Večera tříkrálového zůstala torzem.

K Shakespearovým hrám vznikala celá řada scénických hudeb, ty starší se většinou nedochovaly nebo není jejich autorství jisté. Nejznámější je scénická hudba Felixe Mendelssohna Bartholdyho ke Snu noci svatojánské, která dnes žije samostatným životem na koncertním pódiu. Blízko opeře jsou velké vokální scény jako například Smrt Ofélie (La Mort d‘ Ophélia) Hectora Berlioze. Tragédii veronských milenců Romea a Julie, Hamleta či Macbetha nalezneme v symfonických dílech Franze Liszta, Hectora Berlioze, Petra Iljiče Čajkovského, Richarda Strausse, symfonické básně a koncertní předehry podle Shakespeara zkomponovali Bedřich Smetana, Antonín Dvořák, Zdeněk Fibich, Jean Sibelius a další. Ani skladatele 20. a 21. století (napříkklad Igora Stravinského, Dmitrije Šostakoviče, Benjamina Brittena, Albert Reimanna, Wolfganga Rihma, Thomase Adèse) nepřestal Shakespeare přitahovat, anglický dramatik stále nabízí inspiraci.

(Převzato z Magazínu Vltava 1/2016)

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.