úterý, 21. leden 2020

Kdo je Stradellův Svatý Jan Křtitel? Ukáže se na příštím koncertě Collegia 1704

Napsal(a) 

Collegium 1704, foto Petra Hajská Collegium 1704foto: Petra Hajská

Jestliže může být nynější koncertní sezóna Collegia 1704 ve zkratce a s jistou nadsázkou charakterizována jako oratorní, pak je pochopitelné, že dvě ze tří zařazených oratorií jsou spjaty s Římem, tedy kolébkou tohoto hudebního druhu. Na podzim jsme si připomněli slavné La Resurrezione Georga Friedricha Händela, nyní je na řadě neméně proslulý Alessandro Stradella (1639–1682) a jeho San Giovanni Battista (Svatý Jan Křtitel).

Stradella byl velice osobitým, progresivním a neobvykle všestranným skladatelem. Kromě své hudby proslul nezávislým a dosti uvolněným životním stylem plným milostných záletů a z nich vyplývajících konfliktů; ten poslední skončil smrtí skladatele z ruky neznámého vraha. Stradellovy skladby nepřestaly být šířeny a hrány ani v 18. století a jeho dobrodružné, do značné míry vyfabulované osudy budily pozornost trvale; v 19. století se tak dokonce stal titulní postavou hned několika oper. Součástí jedné z historek je ostatně i oratorium San Giovanni Battista: právě melodie z této skladby měla pohnout najaté vrahy k tomu, že plánovaný čin neuskutečnili. Sám Stradella, dle svého prvního životopisce z přelomu 17.  a 18. století, řadil právě toto oratorium ke svým nejlepším skladbám. O jeho kvalitě vypovídá i to, že nepřestalo být provozováno ani po skladatelově smrti, a vysoce jej cenil též známý hudební historik Charles Burney (1726–1814), který mu ve svých dějinách hudby věnoval hned několik stránek i s notovou ukázkou.

Skladba vznikla v roce 1675 pro duchovní bratrstvo Florenťanů v Římě, jež se rozhodlo uctít Svatý rok (opakuje se každých 25 let) řadou čtrnácti oratorií uvedených ve své modlitebně při kostele San Giovanni dei Fiorentini. Z celého cyklu, do nějž přispěli různí skladatelé, se dochovalo jedině Stradellovo dílo, jež bylo provedeno o páté neděli postní. Dochované účty prozrazují jména pěti zpěváků a počet zúčastněných instrumentalistů (27). Libreto, které napsal kněz Ansaldo Ansaldi (1651–1719), je založeno na líčení smrti Jana Křtitele v evangeliu sv. Marka. Na rozdíl od mnoha jiných oratorií své doby neobsahuje roli vypravěče ani alegorické postavy, což dává textu dramatický a sevřený tvar, jenž skladatel naplnil tomu odpovídající a vpravdě nadčasovou hudbou. Ke spádu skladby přispívá nejen šíře a pestrost uplatněných forem, ale také důkladná práce s instrumentací. Stradella doprovodný ansámbl dělí na concertino a concerto grosso, jak učinil již v několika svých dřívějších kusech, a předchází tak v užití této techniky Arcangela Corelliho. Nástroje pak používá rozmanitě, 6 árií je provázeno pouze continuem, v dalších je uplatněno buď pouze concertino či concerto grosso, ale vyskytují se i kombinace obou ansámblů v jedné části.

, foto Petra Hajská foto: Petra Hajská

Třem hlavním postavám věnuje Stradella rovnocennou pozornost, avšak zatímco Jan Křtitel udržuje linii proroka jdoucího neochvějně za svým posláním, hudební ztvárnění mocného, vášněmi ovládaného ale i vnitřně rozpolceného Heroda a krásné, svůdné, zároveň však chladně kalkulující a tvrdě manipulující Herodiadiny dcery (čili Salome) mistrně odráží jejich mnohovrstevnatost. Děj začíná v lesích, kde se Jan Křtitel loučí se svými učedníky, aby odešel „ke dvoru“ – zjevná kritika současných poměrů – poukázat na nepravosti, totiž na Herodův vztah s ženou svého bratra. Tato scéna je uzavřena působivým pětihlasým „madrigalem“ učedníků, jež varují svého mistra. Na Herodově dvoře vládnoucí falešná idyla, k níž přispívá též pochlebující rádce, končí chvíli poté, co promluví Jan Křtitel. Herodiadina dcera pak postrčí svého nevlastního otce k činu a ten uvrhne Jana Křtitele do žaláře.

Druhý díl začíná tancem Herodiadiny dcery. Zde je v opeře Salome Richarda Strausse proslulý „Tanec sedmi závojů“, u Stradelly je však centrální scénou rozhovor Heroda a dcery. K němu dojde poté, co padne osudová nabídka a dcera, navedena matkou, žádá Heroda o Křtitelovu hlavu. Duet Nel seren de’ miei vykresluje rozdílné pocity obou postav a Herodes je definitivně zlomen až po dceřině velmi působivém naléhání (Queste lagrime e sospiri). Celé oratorium končí dalším duetem otce a dcery (Che gioire/Che martire), v němž skladatel ještě dále pokročil v paralelním znázornění dvou naprosto odlišných charakterů a nálad, které jde tak daleko, že radostný part dcery je nadepsán Allegro, zatímco zároveň zaznívající part utrápeného Heroda je označen Adagio. Obě postavy se táží po příčině jejich pocitů a končí otázkou „perchè?“ (proč?), která ale není zodpovězena, a s ní také celé oratorium náhle skončí na dominantě A dur, nechávajíc tak prostor k mnoha ne právě radostným úvahám.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.