středa, 1. říjen 2014

Jsou současní kontratenoři náhradou kastrátů?

Napsal(a) 

Gaetano Guadagni Gaetano Guadagni
Jedním z nejpozoruhodnějších fenoménů dějin hudby, který fascinuje milovníky opery i dnes, je rozkvět kultu kastrátů v 17. a 18. století. Obdiv k vysokým mužským hlasům zažívá v poslední době svoji renesanci ve stále rostoucí oblibě kontratenorů, kteří dnes nahrazují kastráty především v mužských rolích operních produkcí a nahrávek. Do jaké míry je však hlas dnešního kontratenoristy blízký hlasu kastráta? Jaké je historické pozadí vzniku kultu kastrátů, který se stal symbolem světa barokní opery? K jakým fyziologickým změnám docházelo u kastrátů, že bylo publikum uváděno do stavu vytržení jejich nadlidskými schopnostmi a je vůbec srovnatelný zpěv dnešního kontratenoristy se zpěvem a hlasovými možnostmi kastráta?

Mužská kastrace provází lidské dějiny od­nepaměti a v různých kulturách napříč světadíly se objevuje v nejrůznějších souvi­slostech – jako symbol trestu a pomsty na válečných zajatcích nebo zločincích a otrocích, jako součást náboženského rituálu a v Evropě již od starověku také jako léčebná metoda. Lékaři starověku věřili v pozitivní vliv kastrace na léčbu epilepsie nebo malomocnosti a Hippokratés ji doporučoval jako vhodnou pro léčbu dny. S cílem zachování andělského hlasu se tato krutá a velmi bolestivá operace, která spočívala zpravidla v odstranění varlat, prováděla především v Itálii dávno předtím, než na začátku sedmnáctého století v Benátkách otevřely své dveře první veřejné operní domy. Již na konci 16. století povolil papež Clemens VIII. kastrace chlapců, kteří byli vybráni ke zpěvu v Sixtinské kapli. Účinkování ženských zpěvaček při liturgii bylo nežádoucí a fascinace vysokými mužskými hlasy záhy zcela ovládla rychle se rozvíjející žánr opery. Opera učinila z kastrátů polobohy, kteří omračovali publikum svými nadlidskými schopnostmi a inspirovali skladatele k využití dodnes dech beroucích možností lidského hlasu. Nesmíme však zapomenout, že stát se oněmi polobohy, před kterými se klaněli hudební géniové stejně jako králové, bylo dopřáno pouze nepatrnému zlomku takto postižených chlapců.

Bejun Mehta, foto Josep Molina Bejun Mehtafoto: Josep Molina

Jen v Itálii bylo v průběhu 18. století kastrováno asi 500 000 chlapců, z nichž převážnou většinu těch, kteří nebezpečnou operaci přežili, očekával krušný osud provinčních kostelních pěvců odkázaných po zbytek života na ponižující přivýdělky a život na okraji společnosti. Odstranění varlat však nemělo vliv pouze na hlasivky, ale pochopitelně masivně zasáhlo celý organismus. Zabránění produkce testosteronu, který se tvoří převážně ve varlatech (v menší míře pak v kůře nadledvin), způsobilo nejen zachování dětsky malého hrtanu, samotných hlasivek i hlasivkové štěrbiny (glottis), ale na druhou stranu bylo i příčinou nadměrného růstu končetin. Produkce testosteronu je totiž určující pro včasné zastavení fyzického růstu v pubertě a kastráti se tak odlišovali od svých současníků kromě vysokého hlasu také nadměrným vzrůstem a mimořádnými fyzickými dispozicemi. Právě ona kombinace zachování nepozměněných chlapeckých hlasivek a hrtanu společně s abnormálními fyzickými dispozicemi byla předpokladem k fascinující virtuozitě, překračující možnosti běžného lidského hlasu. Nesmíme však opomenout, že k získání proslulosti bylo třeba nadále dokonalého školení, hudebního talentu, herecké přesvědčivosti, vytříbeného vkusu a beze sporu i velké porce štěstí.

Snad nejslavnějším z oné hrstky vyvolených byl legendární Farinelli (1705–1782), vlastním jménem Carlo Broschi. Jeho současníci však obdivovali jeho zpěv nejen díky neuvěřitelné virtuozitě a rozsahu více než tří oktáv, ale také díky „neobyčejně jemnému a půvabnému přednesu“, jak ho popisuje proslulý anglický hudební historik a cestovatel Charles Burney. Farinelli měl štěstí, že pěvecky vyrůstal jako žák konzervatoře Sant’Onofrio v Neapoli pod dozorem jednoho z nejlepších pěveckých pedagogů své doby – skladatele Nicoly Antonia Porpory. Jeho jedinečný hlas se zde rozvinul do mimořádné krásy a záhy po svém operním debutu v opeře svého učitele Angelica e Medoro (1720), se sláva teprve patnáctiletého Farinelliho rozletěla po celé Itálii. Jeho pověst brzy zastínila lesk slávy o generaci starších altových kolegů Francesca Bernardiho (Senesino) a Nicola Grimaldiho (Nicolino). Jména Nicoliniho nebo Senesina stejně vstoupila do dějin především jako jména pěvců, kterým psal „na tělo“ role Georg Friedrich Händel a jejichž jména jsou spjata s jeho londýnskými operními triumfy a obchodními úspěchy stejně jako pády a ekonomickými krachy jeho operních společností. Rozkvět kultu kastrátů byl totiž pro operní společnosti závislé na přízni mecenášů a příjmu ze vstupného požehnáním i prokletím. Přítomnost zvučných jmen italských kastrátů bylo obchodní nutností, na druhou stranu však bylo jejich angažování obrovským rizikem, neboť jejich astronomické honoráře dokázaly při troše smůly poslat ke dnu nejednu operní kompanii. Nesmíme zapomenout ale na další slavná jména kastrátského nebe osmnáctého století, jakými byli Giovanni Cerestini (Cusanino), Gaetano Majorano (Caffarelli) a nebo další sopranista Luigi Marchesi, který se stal blízkým spolupracovníkem Josefu Myslivečkovi, který pro něj napsal řadu náročných rolí.

Pouze ukázka, celý článek naleznete v: HARMONIE 10/2014

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.