pátek, 8. leden 2016

Jiří Nigrin z Nigropontu, mistr rudolfinského nototisku

Napsal(a) 

V jednom z předchozích dílů cyklu o hudební kultuře za Rudolfa II. byl věnován prostor nototiskařskému řemeslu.  Podívejme se na nejvýraznější osobnost tohoto oboru v rudolfinské Praze, Jiřího Nigrina z Nigropontu neboli Jiřího Černého z Černého Mostu. Tiskaře, který ovládl umění notosazby a který stojí na počátku tisku polyfonie u nás.

Vše začíná sňatkem

Můžeme říci, že počátek Nigrinovy „kariéry“ se nijak neodlišoval od standardního modelu tiskaře své doby. Pročítáme-li medailonky různých tiskařů 16. století, velmi často začínají slovy: „Tiskárnu získal sňatkem s vdovou po tiskaři…“  K úskalím tohoto řemesla totiž patřila každodenní práce s jedovatou tiskařskou černí a olovem. Z manželek tiskařů se tak často stávaly vdovy, které pak stály před otázkou, jak zajistit další chod tiskárny, kterou chtěly uchovat jako rodinný podnik pro zatím nezletilého dědice. Nejsnadnějším řešením proto bylo provdat se znovu, a to buď za faktora své vlastní dílny, nebo za jiného tiskaře, který by dílnu převzal. Nigrin se takto v roce 1572 oženil po smrti Jana Jičínského s Magdalenou Jičínskou, čímž získal jeho tiskárnu s celým jinak velmi nákladným vybavením. V mnohém se ale naštěstí Nigrin od většiny svých kolegů odlišoval. Předně jej nestihl zmíněný nešťastný úděl krátkověkosti. Ačkoli nevíme, kolika let se dožil, protože ani přibližné zprávy o době jeho narození se nám nedochovaly, víme, že v samostatné dílně tiskl plných 35 let. Během své nebývale dlouhé kariéry dokázal vyprodukovat na 600 tisků.

Tiskař císařských hudebníků

Další moment, kterým se Nigrinova životní a profesní dráha lišila od osudů jeho konkurentů, je pro nás tím nejhodnotnějším. Nigrin prokázal pohotovost a obchodního ducha, když dokázal vyplnit prázdné místo v paletě řemesel, které Praha nabízela – dosud zde totiž chyběl tiskař, který by vydával polyfonní tisky. Nigrin se věnoval tisku not hned od počátku své činnosti a první polyfonní sbírky začal tisknout již v sedmdesátých letech 16. století.  S přesunem císařského dvora do Prahy pak přišla do města řada hudebníků a skladatelů působících v Rudolfově kapele, kteří se v novém prostředí začali poohlížet po tiskaři pro svá díla. A našli jej právě v osobě Jiřího Nigrina, který se stal v podstatě výhradním tiskařem vokální polyfonie v rudolfinské Praze. K autorům, kteří tiskli svá díla u Nigrina, patřili Jacob Handl Gallus, Charles Luython, Franz Sale, Tiburtio Massaino, Jacobus de Kerle, Giovanni Battista Pinello a mnozí další. Nejenže řemeslná kvalita nototisků z jeho oficíny byla na tak vysoké úrovni, že se jí mohl u nás těžko někdo rovnat, ale Nigrin v tomto směru neměl v Praze konkurenci vlastně vůbec žádnou.  Přesto nelze tvrdit, že by byl Nigrin jediným, kdo vlastnil v Praze vybavení pro tisk not. Jednoduchou notosazbu dokázalo v té době provést více pražských tiskáren (Jiří Melantrich z Aventinu, Burian Valda, Jiří Jakubův Dačický a Jiří Othmar Dačický, Michael Peterle, Anna Schumannová a další). Nikdo se však nevěnoval tisku not tak soustavně a v takové míře jako Nigrin. Pokud se již někdo z Nigrinových současníků do notosazby pustil, šlo obvykle o tisky, kde převažovala textová sazba doplněná kratší notosazbou jednohlasé písně, zatímco Nigrin zvládal obsáhlé tisky vokální polyfonie, které vyžadovaly nejen více řemeslného umu, ale také mnohem větší zásobu notových typů. Těch několik tisků polyfonie, které vznikly mimo nigrinskou oficínu, můžeme považovat za světlé výjimky. Srovnáme-li Nigrinových dnes známých 73 hudebních tisků (tento počet zahrnuje jak tisky polyfonní, tak tisky písňové i jednolisty) s produkcí všech ostatních pražských dílen, která dohromady tvořila přibližně polovinu toho, co vytiskl Nigrin sám, není pochyb, že Nigrin nototiskařskému řemeslu v rudolfinské Praze zcela vévodil.

V kontaktu se zahraničím

Nigrina však rozhodně nelze chápat jen jako lokálního tiskaře, který sice ve svých zeměpisných šířkách vynikal nad ostatní, ale jehož výjimečnost pramení právě a jen v nedostatku konkurence. Naopak! Jeho nototisky velmi dobře obstojí i při srovnání s produkcí mnohem rozvinutější nototiskařské kultury zahraniční. Nigrin byl v kontaktu s děním za hranicemi a měl tedy velmi dobrý přehled o tom, jaké tisky tam vznikají. Z dochovaných katalogů frankfurtských veletrhů vyplývá, že se sem pravidelně vypravoval. Dlužno podotknout, že Nigrin nebyl mezi pražskými tiskaři jediný, kdo se veletrhu účastnil – několikrát se zde objevili i Michael Peterle, Jiří Melantrich z Aventinu, Daniel Adam z Veleslavína či Jan Othmar Dačický. Přestože v katalozích nenalezneme žádnou zmínku o tom, že by zde Nigrin nabízel některý ze svých polyfonních tisků, je zřejmé, že nacházely svůj výrazný odbyt právě u zahraničních zákazníků, což dokládá velké množství tisků z Nigrinovy dílny, které se dochovaly v polských a německých archivech. Nigrin tedy knižní kulturu mimo České země dobře znal a jeho pražští kolegové rovněž. V 16. století tiskař ani nemohl žít v izolaci od svých zahraničních kolegů. Vzhledem k tomu, že v Českých zemích neexistovala profesionální písmolijna až do 17. století, museli si čeští tiskaři opatřovat vybavení pro tisk nejen not, ale i textu a knižního dekoru v zahraničí. Nejčastějším zdrojem pro české tiskaře bylo sousední Německo, a zvláště Norimberk. Pravda, Nigrin sice získal vybavení dílny a to včetně notových typů po svém předchůdci Janu Jičínském. Ovšem i on během své činnosti inventář tiskárny obohacoval. Bezpečně víme, že přinejmenším v roce 1586 rozšířil svou zásobu notových typů. O důvodu Nigrinova nákupu nového vybavení se můžeme dnes jen dohadovat: původní notové typy mohly být poničené či jinak nevyhovující, nebo ještě pravděpodobněji jich pro svou rychle se rozvíjející živnost potřeboval větší počet, aby mohl sázet obsáhlejší díla (právě v roce 1586 začal tisknout rozsáhlé dílo Jakoba Handla Galla, které vyžadovalo velkou zásobu notových typů). I Nigrin si nové vybavení pořídil v Norimberku, což lze vyvodit při srovnání jeho tisků s produkcí některých norimberských tiskáren.

Jak tedy Nigrinovy nototisky vypadaly?

V duchu evropského standardu mají hlasové knihy polyfonních tisků z Nigrinovy dílny obvyklý příčný kvartový formát. Na notové straně je vytištěno 5–6 notových osnov, tiskům obvykle nechybí předmluva a rejstřík skladeb. Titulní listy u polyfonních tisků až na pár výjimek mají po celou dobu Nigrinovy činnosti stejný ráz: viditelně odlišený název sbírky, níže její autor, celé straně pak výrazně dominuje název hlasu vtištěný do dřevořezového dekorativního rámce umístěného v dolní polovině strany, kterou uzavírá tiskařovo impresum a rok vytištění. Oproti tomu titulní listy tisků s jednohlasými písněmi jsou mnohem méně jednotné. Samozřejmě zde rovněž najdeme název knihy a jejího tvůrce (pokud jeho jméno nebylo nutné smlčet ve snaze obejít cenzuru a vytisknout dílo zakázaného autora). Ale na pohled tyto titulní strany působí mnohem různoroději. Nigrin zde často ozvláštňuje sazbu použitím červené barvy, kdy střídá černé řádky s červenými. V rámci jedné strany kolísá také výška řádků dle toho, kterou informaci bylo nutné vypíchnout. Někdy se již na titulní straně objevuje ilustrace, drobná typografická ozdůbka nebo je celá strana orámovaná dekorativními dřevořezovými lištami. Tiskařovo impresum se tu nemusí objevit nutně na titulním listu, někdy je umístěno až na závěr celé knihy. Všeobecně lze říci, že byly titulní listy v té době nejčastěji tištěny ze sazby, což znamená, že jednotlivá písmena i dekor byly poskládány z drobných segmentů. Ačkoli původně byl titulní list do knihy zařazován spíše proto, aby chránil vlastní tištěný text (první strana byla nejnáchylnější k poškození či úplnému odtržení), začal být postupně chápán jako to, co tisk identifikuje a co zprostředkovává první kontakt čtenáře s knihou. Z toho důvodu bylo titulním listům věnováno čím dál tím více pozornosti. Začaly se objevovat též titulní strany tvořené mědirytem, které měly jemnější linie a detailnější prokreslení. Kromě ilustrace byl u této techniky tisku do měděné desky vyryt i veškerý text. U nás byl patrně prvním, kdo začlenil do svého tisku mědirytovou titulní stranu, právě Nigrin, který ji užil prvně v Empresas morales (1581) a později ještě v Typotiově Symbola divina (1601) a Symbola varia (1602) a také ve sbírce Odae suavissimae.

Na rozdíl od písňových tisků, kde se objevují složitější ilustrace, bývaly vedle drobných ozdůbek (sloužících k vyplnění volného prostoru pod osnovou) jediným dekorativním prvkem polyfonních tisků iniciály. Nigrin disponoval jedenadvaceti iniciálovými abecedami od bohatě zdobených floreálními či figurálními motivy po zcela prosté litery.  Nelze si představovat, že snad každá sada iniciál byla originálem, který vlastnil pouze jeden tiskař. Naopak. Iniciály, písmo i dekor se v té době již vyráběly sériově a totožné prvky sazby mělo ve svých sazečských kasách několik tiskařů. Srovnáme-li tisky z různých pražských dílen, obvykle se v nich některé iniciály opakují. U notových znaků je situace poněkud jiná. Noty byly mnohem specifičtějším prvkem sazby.  Notosazebné znaky různých pražských tiskařů se od sebe zpravidla na první pohled liší a lze podle nich určit oficínu i u tiskařsky anonymních děl.

Nigrinova neobyčejná dráha tiskaře skončila za podobných okolností, za jakých začala. Nigrin zemřel v roce 1606 a jeho manželka Alžběta se znovu provdala – jak jinak, než za tiskaře, jímž byl Jonata Bohutský z Hranic. Ač tedy Nigrinova dílna fungovala pod jménem jiného tiskaře dál, po jeho smrti tisk not v této oficíně odezníval (po roce 1606 vyšly již jen dva písňové tisky a žádný polyfonní). Bohutský širokou zásobu Nigrinových notových typů plně nevyužíval a po Bílé hoře celou tiskárnu prodal. Je tedy otázkou, kam se podělo toto obsáhlé notosazebné vybavení, díky kterému spatřilo světlo světa tolik pozoruhodných nototisků. Je možné, že ho získali pražští jezuité?

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.