neděle, 31. červenec 2022

Jan Novák „Revisited“

Napsal(a)  Patrick Lambert / překlad Petr Kadlec

Jan Novák Jan Novák

Postřeh, že na hudební skladatele se po jejich smrti – obvykle na jednu až dvě dekády – nevyhnutelně pozapomene, může znít jako otřepaná pravda. V případě Jana Nováka (1921–1984) to však bylo ještě výraznější, protože posledních 15 let svého života prožil v cizině.

V Československu se z něj po odchodu do exilu stala persona non grata a zakázána byla nejen jeho hudba, ale i jeho jméno. Velmi se to podobá příběhu jeho učitele Bohuslava Martinů, jehož hudba byla na několik let po únoru 1948 marginalizována a dokonce zakazována československými úřady.

Obnovený zájem o Novákovo dílo mohl v jeho vlasti přijít až po pádu komunistického režimu v listopadu 1989, přesně pět let po skladatelově smrti (zemřel 17. listopadu 1984 ve švábském městě Neu-Ulm). I když se pak jeho dílo čas od času provádělo – hlavně v Brně, do roku 1968 žil a pracoval – přece bylo třeba velkého výročí, aby hudební svět v klidu usedl a Novákovo mnohostranné dílo znovu zhodnotil.

Takovouto příležitostí byl rok 2021, kdy uplynulo století od narození Jana Nováka. Jenže zasáhla pandemie, a tak nemohlo být uvedeno ani Novákovo provokativní Capriccio pro violoncello a orchestr (1958–59), ovlivněné jazzem, které mělo zaznít v únoru 2021, ani česká premiéra Novákovy skladby Vernalis temporis symphonia (Jarní symfonie) pro sóla, sbor a orchestr z roku 1982, plánovaná na loňský květen. Capriccio nakonec zaznělo relativně nedávno: v květnu 2022 v podání violoncellisty Ivana Vokáče a pod taktovkou Roberta KružíkaFilharmonií Brno; zatímco Jarní symfonii byla věnovaná zvláštní pozornost při 51. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Moravský podzim. Ten v říjnu 2021 otevřely Novákovy Choræ Philharmonicæ (Filharmonické tance), zkomponované v roce 1956 pro tehdy nově založenou Státní filharmonii Brno a jejího dirigenta Břetislava Bakalu. Následoval celonovákovský koncert, na němž zazněly Choreae vernales, pravděpodobně nejznámější Novákovo dílo zpopularizované jeho dcerou – flétnistkou Clarou. A festivalovou oslavu završil celovíkendový maraton „Ioanne Novák 100“, na kterém účinkovali mimo jiné skladatelova starší dcera, klavíristka Dora Nováková-Wilmington, a jeho bratranec, pěvec Richard Novák.

Za ocitování stojí velmi pěkně napsaná tisková zpráva festivalu: „Božský rošťák. Člověk, který potřeboval žít svobodně jako jarní pták, volně létat a svobodně tvořit i za cenu, že bude ptákem osamělým a stěhovavým. Jedinec s vytříbenými vlastnostmi a ušlechtilého charakteru. Tak vzpomínají lidé na Jana Nováka, skladatele spjatého s Brnem, od jehož narození letos uplynulo 100 let. Novák žije v povědomí, je respektován, občas některé z jeho skladeb tam či onde zazní, ale zdaleka ne tak často, jak by si to jeho odkaz zasluhoval, byť se nepochybně jedná o autora evropské úrovně.“

Kromě festivalu se v Brně konalo ještě muzikologické kolokvium, které uspořádala Masarykova univerzita, a vznikla zásadní studie Martina Flašara a Pavla Žůrka zaměřená na dosud neznámou korespondenci „na dálku“ mezi Janem Novákem (v Brně) a jeho uctívaným učitelem Bohuslavem Martinů (na druhé straně „železné opony“).  Vyšla nedávno pod názvem Umělec nesmí nikdy ztratit odvahu – An Artist Must Never Loose Courage a pro tento článek z ní čerpám mnohé informace, za což chci jejím autorům moc poděkovat. Jako dvojjazyčná, česko-anglická publikace je velice cenná pro anglické čtenáře, pro něž bylo dosud jediným zdrojem informací o Janu Novákovi anglické heslo v The New Grove Dictionary (2001), zpracované Alenou Němcovou, a článek téže autorky Vítězslava Kaprálová a Jan Novák: dva moravští žáci Bohuslava Martinů, který v anglickém překladu vyšel v magazínu britské Dvořákovy společnosti Czech Music.

Nouze o nahrávky

I přes obnovený zájem bylo nahrávek s hudbou Jana Nováka v uplynulých letech jako šafránu. Český rozhlas vydal kompaktní disky hlavně s Novákovými komorními díly a u Supraphonu vyšla jednak nová nahrávka CapricciaJiřím Bártou a Pražskou komorní filharmonií pod taktovkou Jakuba Hrůši, jednak živý snímek Filharmonických tanců se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu a Tomášem Netopilem (na jejich koncertě v Rudolfinu jsem byl přítomný). Rozhlasová nahrávka Koncertu pro dva klavíry a orchestr se skladatelem a jeho ženou Eliškou jako sólisty vyšla nedávno jako součást kompletu živých nahrávek Karla AnčerlaČeskou filharmonií. Zatím nepovšimnuty zůstaly bohužel důležité historické snímky Novákovy hudby, které vznikly před skladatelovou emigrací, v době, kdy měl Supraphon naprostý monopol nad československým nahrávacím průmyslem. Teď to ale spíš vypadá, že jsou odsouzené k tomu, aby na ně v supraphonském archivu sedal prach.

Prvotní okouzlení

Poprvé jsem se s Novákovou hudbou setkal jako student, který s nadšením objevoval krásy soudobé hudby. Pořídil jsem si první díl (SUA 10031) prestižní nové supraphonské řady Musica Nova Bohemica et Slovenica, jejíchž prvních šest dlouhohrajících desek vyšlo v Británii koncem roku 1961. LP propojovalo dvě díla věnovaná skvělému Českému nonetu dvěma skladatelskými rodáky z Moravy, které ovšem dělila celá jedna generace. Šlo o Hábův Nonet č. 3 z roku 1953 a o zajímavě pojmenované Balletti a 9 Jana Nováka zkomponované o dva roky později. České noneto samozřejmě obě díla nahrálo. První skladba na mě působila dost suše, i když v ní Hába používal půltóny a ne čtvrt- nebo šestinotóny, které ho tak proslavily, a mnohem víc jsem se těšil z Novákových radostných a zábavných tanců. Jiří Pilka v bookletu napsal: „I když je Jan Novák pořád ještě docela mladý skladatel, jeho hudba má nápadný individuální charakter,“ a mě potěšilo, že Derycke Cooke psal pro The Gramophone v podobném duchu: „Toto je ryzí hudba 20. století… Jan Novák studoval u Bořkovce v Praze a u Coplanda a Martinů v USA. Vliv posledně jmenovaného je zřetelný v klidné diatonické harmonii, průzračném kontrapunktu, častých ostinatech a neustálé rytmické nepravidelnosti… Je to pěkná, svěží hudba.“ Novákovo dílo se mi zdálo být silně spřízněné s Nonetem, který o několik let později složil Bohuslav Martinů a věnoval ho rovněž Českému nonetu. Novák svoje Baletti předložil Martinů k posouzení (jeho nadmíru kritické komentáře cituje ve svých vzpomínkách Charlotte Martinů, jakož i právě publikovaná studie), a mám teorii, že to byl právě Novákův kus, který konečně přiměl Martinů, aby po dlouhé době vyhověl žádosti slavného ansámblu napsat pro něj nové dílo. Měl jsem velkou radost, že jsem mohl obě skladby – Novákovu i Martinů – slyšet pěkně pohromadě během jednoho večera, když je nedávno v rámci Dnů Bohuslava Martinů hrálo České noneto ve svém nynějším obsazení.

Po objevu Baletti jsem pochopitelně pátral po dalších novákovských nahrávkách a ke svému potěšení jsem objevil Concertino pro dechové kvinteto na pozdější desce z řady Musica Nova Bohemica (díl 16, 18393), kde bylo spolu s díly Jiřího Pauera a Štěpána Luckého v podání Dechového kvinteta českých filharmoniků. V průvodním komentáři Petara Zapletala čteme: „Studia u Bohuslava Martinů (přestože nedlouhá) hluboce ovlivnila Novákův tvůrčí proces. A svým dílem bezpochyby přispěl i lokálně zaměřený martinůovský kult v Brně, kde Novák žije. Tento vliv byl velmi příznivý, protože Nováka dovedl k dokonalému ovládnutí kompoziční techniky… Tuto stránku Martinů vlivu odráží Concertino napsané v roce 1957 velmi jasně. Je ovšem zřetelně ovlivněné i skladatelovými styky s cizím prostředím včetně jeho studií u Aarona Coplanda. Zvláštně nápadná je zřejmá rytmická inspirace jazzová…“ Jazzové prvky mi připadaly vtipné a milé. Netušil jsem, že Novák byl kvůli nim – respektive kvůli „kosmopolitním elementům,“ jak se tehdy říkalo – perzekuován funkcionáři Československého svazu skladatelů. Když nahrávka Concertina v roce 1962 vyšla, umělecká dráha Jana Nováka se výrazně zkomplikovala, na což vzpomíná jeho žena Eliška (cituji opět z nedávno vydané knihy): „Po americké svobodě a zcela jiném způsobu života se Jan cítil jako v kleci. Vše bylo kritizováno, nejenom Janovy nové kompozice, ale třeba i jeho sako se zlatými knoflíky, naše bydlení se mělo zabavit pro pionýrský letní tábor atd., pronásledovaly nás neustálé hrozby. Jak strašně to muselo působit na citlivého skladatele! (…) Mocnost čekala jen na vhodnou příležitost k zásahu a ta přišla v roce 1961 při volbě lidových soudců, které se Jan nezúčastnil. Byl z toho obrovský skandál, články v novinách, různé schůze sloužící ke zlomení osobnosti, vyhození ze Svazu skladatelů, zákaz provozování skladeb, zničení celé existence.“


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII VII–VIII/2022 (vychází 15. 7. 2022).

Komentáře

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.