klasická hudba, jazz a world music

pondělí, 13. srpen 2018

Hudba z konfliktu Dobra a Zla zrozená

Napsal(a) 

 , foto Yngvild Sørbye foto: Yngvild Sørbye

O Alfredu Schnittkem (a také trochu o Gennadiji Rožděstvenském)

Alfred Schnittke je jedním z nejvýraznějších a nejnaléhavějších „hlasů své epochy“. V tom bývá oprávněně pokládán za přímého pokračovatele Dmitrije Šostakoviče. Však se také oba tvůrci již za života dočkali až nebývalé slávy (vykoupené ovšem strastmi) a v jistých obdobích svými premiérami vyvolávali podobnou atmosféru elektrizujícího očekávání a magického podtextu. U nás zní Šostakovič z koncertních pódií celkem pravidelně, Schnittke méně, ale zdá se, že se to v poslední době zlepšuje – nachází si stále širší publikum i okruh interpretů (včetně orchestrů), což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti dramaturga i posluchače.

Během psaní tohoto textu, jenž připomíná dvacetileté výročí Schnittkeho úmrtí, obletěla celý svět zpráva o skonu legendárního ruského dirigenta Gennadije Rožděstvenského, který byl s tvorbou Schnittkeho nerozlučně spjat. Nabízelo se tak uvést článek stručným shrnutím vztahu těchto dvou osobností.

Schnittke a Rožděstvenskij

Alfred Schnittke (někdy přepisovaný z ruštiny jako Šnitke) si pro svou tvorbu získal řadu „dvorních“ interpretů, jejichž počet se postupně rozrůstal. Gennadij Nikolajevič Rožděstvenskij (1931–2018) přitom patřil po celý svůj dlouhý umělecký život k těm nejurputnějším propagátorům a nejzasvěcenějším interpretům jeho hudby. Už v roce 1991 Schnittke napsal do časopisu Muzykal’naja žizň: „Nějak jsem si spočítal, že již nyní existuje třicet devět nebo čtyřicet děl, která byla napsána pro Rožděstvenského – ať už na základě jeho nápadů, nebo pro něj jako prvního interpreta. Nechtěl jsem tomu věřit, ale je to tak. Lze říci, že téměř celá moje skladatelská činnost se odvíjela v závislosti na kontaktu s ním a na četných debatách, které jsme spolu vedli. Mnohá díla vzešla právě z těchto debat. (…) Ve své tvorbě jsem spjat s mnoha vynikajícími hudebníky: Gidonem Kremerem, Olegem Kaganem, Natalií Gutmanovou, Eri Klasem, Vladimirem Krajněvem, Jurijem Bašmetem… Kurtem Masurem nebo Mstislavem Rostropovičem… Mohl bych jmenovat ještě řadu dalších skvělých interpretů z různých zemí. Měl jsem na ně vždy štěstí. Mezi nimi však Gennadij Rožděstvenskij, myslím, zaujímá centrální postavení. Naše spolupráce, probíhající již několik desetiletí, je pro mě důležitá, vzešlo z ní mnohé z toho, co jsem udělal i co jsem neudělal (to je také podstatné). Rožděstvenskij mě silně ovlivnil.“

Rožděstvenskij provozoval Schnittkeho hudbu pravidelně od 60. let. Ve světových premiérách uvedl hned několik závažných děl, mj. symfonie První, Druhou a Osmou, kantátu „Seid nüchtern und wachet…“, Epilog z baletu Peer Gynt či Concerto grosso č. 6, skladateli průběžně přispíval podněty k novým skladbám i cennými radami při jejich revizích. S požehnáním autora pak sám z jeho hudby k divadelní inscenaci Revizní listiny (podle Gogolových Mrtvých duší) režiséra Jurije Ljubimova v moskevském Divadle na Tagance sestavil a orchestroval výběr hudebních čísel uváděný pod názvem Gogolovská suita a koncertní suity pořídil i z filmových hudeb k snímkům Sport, Sport, Sport, Mrtvé duše nebo Jak car Petr ženil mouřenína.

Alfred a Irina Schnittke Alfred a Irina Schnittke

Dlouholetá plodná spolupráce se však neobešla bez kaňky na sklonku Schnittkeho života. Vázala se k Deváté symfonii. Skladatel ji komponoval v těžce podlomeném zdravotním stavu, který mu při psaní partitury dovoloval používat pouze levou ruku, a i tu jen se sníženou koordinací pohybů. Přesto se mu podařilo dílo v podstatě završit a dosáhnout tak mystického tvůrčího prahu, za nějž je devátá symfonie od dob Beethovena a v ještě zesílenější míře od dob Brucknera a Mahlera symbolicky pojímána. V roce 1997 se rukopis Schnittkeho Deváté dostal do rukou Rožděstvenského, který se o něm vyjádřil jako o „dokončené partituře třívětého díla“, ve které nebylo „prázdných míst či navrhovaných variant“, ale kterou „nebylo možné kvůli nečitelnosti zápisu – následku těžké nemoci autora – pokládat za dokončenou ve smyslu připravenosti k provedení“. Bylo logické, že právě Rožděstvenskij měl být tím, kdo rozluští zápis Deváté symfonie a uvede ji v život. Avšak postup, který zvolil, vůbec nebyl šťastný: „Snažil jsem se maximálně proniknout do jádra skladatelova slohu, aplikoval jsem ‚koláž‘ v tom nejširším slova smyslu, použil jsem mnohovrstevnaté citáty (Mozart, melos sovětských masových písní, ohlasy Schnittkeho oblíbence Brucknera) a ‚vypíchnul‘ jsem témbry nástrojů příznačných pro skladatele (flexaton, baskytara atd.).“

Premiéra skladby v redakci a pod taktovkou Rožděstvenského se uskutečnila 19. června 1998 při příležitosti udělení ceny SLÁVA / GLORIA, kterou Schnittke obdržel za své celoživotní dílo. Slavnostní předání proběhlo ve Velkém sále moskevské konzervatoře; za těžce nemocného Schnittkeho, na jehož cestu z Hamburku, kde trávil svá poslední léta, nemohlo být ani pomyšlení, převzala cenu jeho žena Irina. Ta také přivezla skladateli nahrávku, která jej rozčarovala. Soudě dle výše citovaného popisu dirigent zjevně vycházel ze skladatelova polystylového období, aniž by přitom překvapivě bral v potaz, že přibližně v polovině osmdesátých let se Schnittkeho sloh znatelně proměnil. V ruských hudebních kruzích se po premiéře hovořilo o paskvilu či parodii na První symfonii, což Rožděstvenského vedlo ke zrušení všech dalších naplánovaných provedení. O několik let později byl rukopis skladby svěřen Alexandru Raskatovovi, představiteli střední tvůrčí generace žijícímu v Německu, který k němu přistoupil s větší pokorou a revidoval jej v duchu Schnittkeho pozdních symfonií. Navzdory přešlapu s Devátou byl Rožděstvenskij jedním z nejlepších vykladačů Schnittkeho hudby a jeho význam zůstává v tomto ohledu nezpochybnitelný.

Generace 60. let

Alfred Garrijevič Schnittke se narodil 24. listopadu 1934 v Engelsu, v bývalé Autonomní sovětské socialistické republice povolžských Němců (dnešní Saratovské oblasti). Jako syn Žida pocházejícího z Frankfurtu nad Mohanem a povolžské Němky byl předurčen k tomu, aby si často kladl otázku „kam patřím?“, znásobenou přímou konfrontací s ruským prostředím a kulturou. S touto otázkou souvisel i jeho vztah k víře. V roce 1983 se Schnittke rozhodl pokračovat v linii své matky a přijal katolické vyznání, přestože vůči katolické církvi měl výhrady (z pozice člověka žijícího v Rusku ji chápal jako „něco spíše dekorativního“); bližší mu bylo pravoslaví, což stvrzoval i tím, že v Moskvě docházel k pravoslavnému duchovnímu – otci Nikolaji Vedernikovovi. Toto pozadí je důležité, značně totiž působilo i na Schnittkeho tvorbu.

Studia absolvoval na moskevské Hudební škole Říjnové revoluce (1949–1953), která dnes nese jeho jméno, a následně na moskevské konzervatoři (1953–1961), kde poté až do roku 1972 vyučoval; oficiálně mu byly svěřeny předměty čtení partitur a instrumentace, aby „nekazil“ studenty, ve skutečnosti však učil studenty skladbě.

Díky tzv. politickému oteplení, které následovalo po Chruščovově veřejném odhalení zločinů stalinského režimu v projevu proneseném na XX. sjezdu sovětských komunistů v roce 1956, se ve východním bloku celé tvůrčí generaci, ke které Schnittke patřil, už za studií nepatrně pootevírala vrátka k postupnému – byť torzovitému a zkreslenému – poznávání soudobé hudby rozvíjené za železnou oponou (podstatnou funkci v tom sehrál zvláště liberální festival Varšavský podzim). Vlna zájmu o moderní skladatelské techniky, v Sovětském svazu motivovaná nikoli jen umělecky, ale i antiideologicky, tj. v antisocrealistické rovině, zasáhla i Schnittkeho. Pod vlivem o pět let staršího Edisona Děnisova, hnacího motoru moskevské avantgardy, opřel svou tvorbu 60. let o dodekafonii, serialismus, aleatoriku apod., epizodicky si ozkoušel i další nástroj avantgardy, elektronickou hudbu, když na Murzinově proslulém syntezátoru ANS vytvořil v roce 1969 skladbu Proud (Potok). On, Děnisov a Sofija Gubajdulina se stali v Rusku nejvýraznějšími a nejprogresivnějšími představiteli své generace (ne náhodou se těmto třem skladatelům začalo říkat „moskevská trojka“), jejichž díla se prosadila i v západní Evropě, a to navzdory tomu, že doma se jejich provádění uskutečňovala na bázi takřka undergroundových produkcí.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 8/2018 (koupit)

Více z této kategorie: « Uprchlíci vysílají pro Čechy

Komentáře

Harmonie vychází za podpory

Ministerstvo kultury ČRNadace Český hudební fondNadace Leoše JanáčkaNadace Bohuslava Martinů

 

Naši partneři

Muzikus - magazín nejen pro muzikantyAlterecho - platforma pro současnou hudební kulturu

Chcete inzerovat? Máte dotaz?

+420 266 311 701

Novinky emailem

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.