pondělí, 6. říjen 2014

Čím je česká hudba „česká“?

Napsal(a) 

Hudba je reprezentativní součástí české kulturní identity. Jména Antonín Dvořák, Bedřich Smetana, Leoš Janáček, Bohuslav Martinů, Josef Suk, Jan Dismas Zelenka a další, jsou spolehlivými markanty, které lidé rozpoznávají ve světě jako „české“.

Tenhle slogan o dvou větách ze záhlaví velkorysého projektu Roku české hudby 2014 je stejně tak sebevědomě nadnesený, jako v jistém smyslu povážlivě prázdný. S jeho první větou jsem ještě ochoten se iden­tifikovat, ale co s tou druhou? O čem je vlastně řeč: o jménech, nebo o hudbě? Je to defilé šesti jmen šesti skladatelů české národnosti, jejichž hudba je, k mému velkému uspokojení, „světoznámá“. V čem je ale česká? Kde jsou spolehlivé markanty českosti hudby např. takového J. D. Zelenky? Ale nejenom jeho. Tato zásadní otázka se mi přímo obsedantně vnucuje, kdykoli se setkám s konstatováním typu: tohle zní česky, tato hudba vyrůstá z českých národních tradic, skladatel používá typicky české hudební idiomy... Přiznávám, že i já sám jsem v některých textech popularizačního charakteru i poslání občas výroky tohoto typu použil. Nevím, snad ze zvyku, snad z určité setrvačnosti živené tradicí těchto výroků v rámci českého uvažování o české hudbě. Právě tak přiznávám, že některou hudbu, nebo alespoň některé úseky hudebních skladeb, slyším jako „české“, aniž bych se většinou pídil po tom, proč vlastně. Ale přinejmenším vždy v roce „na čtyřku“, kdy u nás celebrujeme ty naše Roky české hudby, se mi postupem času stále vehementněji vnucuje otázka po zdůvodněnosti těchto výroků. Ať dělám, co dělám, nejsem s to sám sobě uspokojivě zodpovědět otázku: co je na české hudbě vlastně hudebně české? V čem spočívá typická českost české hudby? V obsáhlém materiálu vydaném k letošnímu Roku české hudby včetně sborníku statí a esejů jsou z mnoha různých hledisek činěny pokusy vymezit nejrozmanitější atributy fenoménu „národní identita“. Četl jsem je se zájmem i napětím v domnění, že se konečně poučím a dojdu klidu. Dozvěděl jsem se skutečně mnoho např. o formálních obecných distinkčních znacích národní identity (distinkční znak takového národně identického rezidenta mě dojal skoro až k slzám) a o mnohém jiném – leč o tom zásadním, totiž o ryze hudebních „distinkčních znacích“ české hudby téměř nic, respektive nic nového, nic konkrétního, nic přesvědčivého.

Co v roce „na čtyřku“ vlastně slavíme? Českou hudbu přece, bude nejspíš znít nejbanálnější ze všech možných odpovědí. A je třeba se dále ptát? Co je to vlastně ta česká hudba? Čím je tak specifická a čím je specifická právě v letech „na čtyřku“? Existují nějaké relevantní hudební znaky české hudby? Životopisná data narození a úmrtí hudebníků jimi dozajista nejsou, to je jen pozoruhodná konjunkce historických dat, která svedla do jednoho ohniska logicky nezdůvodnitelnou náhodou větší počet vynikajících osobností hudebníků narozených v Čechách, většinou se hlásících k české národnosti, k české hudební kultuře. Národnost se zdá být jedním z dosti přesvědčivých znaků (je to ostatně jeden z výše zmíněných formálních obecných distinkčních atributů národní identity), ale je to znak vnější, mimohudební českost hudby samotné v žádném případě negarantuje. A navíc, jak do tohoto atributu zapadá takový H. I. F. Biber, F. X. Richter nebo E. Schulhoff (ten se alespoň k české kultuře veřejně několikrát přihlásil), kteří nevyhovují ani národnostně. Jiný případ je Eduard Nápravník, na něhož v letošním slavnostním hudebním kalendáriu (nejspíš jen technickým nedopatřením) nezbylo místo, ač z hlediska národnostního by byl schopen bez vady. Připustím-li vůbec smysl konání Roků české hudby, pak jeho letošní velkorysé časoprostorové rozpětí musím hodnotit spíše pozitivně, protože se tím alespoň formálně relativizuje ono úzce nacionální hledisko, které shledávám jako neúnosné. Letošní Rok české hudby je prostě koncipován jako rok zaměřený přednostně na hudbu tak či onak spjatou s naším územím a onou příslovečnou čtyřkou, eventuálně ještě „půljubilejní“ devítkou v kalendáři.

Ale vstupní otázka tu stále je a vyzývavě nás provokuje, byť možná z dnešního hlediska už nemístně. Jenže my tím Rokem české hudby 2014 vědomě pokračujeme v tradici, kterou jsme porušili zatím toliko jednou – v roce 1994. Tehdy na toto prolomení tradice s velkým uspokojením reagoval Jiří Fukač, jehož myšlenky (publikované v Opus musicum někdy uprostřed jubilejně-nejubilejního roku) stojí za to alespoň letmo připomenout. Fukač tehdy totiž už jasnozřivě tušil, že to prolomení tradice Roků české hudby není důsledek nějakého náhlého prozření české hudební veřejnosti, nýbrž spíše jeden z konkrétních projevů „vymítání totalitního ďábla“. Roky české hudby vznikly za totality (první 1954) a po listopadu 1989 nutně ztratily mnohé ze své někdejší atraktivnosti. Ale Fukač už uprostřed roku 1994 zaznamenal kuloární diskuse na téma obnovení této tradice: „Do této nepříliš živé diskuse bych rád přispěl i svým hlasem, který má vyznít jako jednoznačné odmítnutí jakých­koliv snah o znovuvzkříšení idejí i tradic Roku české hudby. Věc je sice mo­mentálně dezaktualizována, za pár let by se však mohlo stát, že by se podobné snahy z hloubi něčí paměti opět vynořily. Je třeba říct jednou jasné protiargumenty, které se v minulých desetiletích nedaly dosti dobře vyslovit natož uplatnit.“ Jaké byly Fukačovy hlavní protiargumenty? Hlavní důvod byl celospolečenský: takovéto národně zabarvené kampaňovité akce vždy budou hrát (záměrně nebo bezděčně) na strunu nacionalismu. Nadto se jedná o typicky českou anomálii – nic podobného Rokům české hudby nikde ve světě nenajdeme, a když tak nanejvýš jako ojedinělé, nárazové akce bez desetileté periodicity.

Je sice nesporná pravda, že fenomén české hudby je při srovnání s geografickou malostí českého území a relativně malým počtem příslušníků českého národa obrovský, avšak pravidelné celebrování Roků české hudby může i tak, řečeno slovy Fukačovými, „někomu (zvláště zvenčí) připadat jako podivná směsice komplexu malosti a velikášství“. V minulosti, zvláště v těžkých dobách našich národních dějin, mohly mít akce tohoto typu své oprávnění – vlastenecké, buditelské, sebezáchovné. V souvislosti s Roky české hudby historikové připomínají každoroční celostátní hudební festivaly za Protektorátu – ty známé České hudební máje, vzniklé už v roce 1939 z iniciativy Talichovy a postupně se rozrůstající v celoroční hudební svátky s významnou spoluúčastí regionů a amatérů. Do protektorátních let spadaly i roky jubilea Dvořákova a Smetanova. To mělo samozřejmě jasné zdůvodnění v nenormálních podmínkách Protektorátu.Ale proč se začaly pořádat tyto hurá akce po válce, za totality (poprvé 1954)? Žádné kulturně obranné, sebezáchovné důvody zde (alespoň oficiálně) nebyly, Roky české hudby byly vždy všestranně zaštítěné vládnoucí mocí, která je využívala jako jeden z nástrojů své kulturní politiky. Fukač se v roce 1994 ptá, proč bychom měli udržovat při životě s pravidelnou desetiletou periodicitou celoroční kampaňovitou akci na propagaci české hudby před světem? Má toho česká hudba zapotřebí? Slavme osobní jubilea osobností, to se běžně dělá, a to v každém roce (ne všichni se zkrátka dokázali narodit v roce „na čtyřku“, eventuálně ještě „na devítku“). Fukačovy obavy byly oprávněné. O deset let později tu byl opět další „Rok české hudby“ – i když se oficiálně jmenoval jinak, totiž „Česká hudba 2004 – nedílná součást evropské hudební kultury“. Celá akce byla uvedena do souvislosti se vstupem České republiky do Evropské unie. V tom názvu shledávám sympatický posun nad tu stále méně žádoucí obrozensko-nacionální úroveň. Vše naznačuje, že i letošní opět Rok české hudby na tuto tendenci navazuje. Specifický fenomén české hudby jako by v tomto pojetí ztrácel svou prvořadou pozici, vyprazdňoval se, aniž kdy byl uspokojivě definován. Něco podobného postihlo v minulosti i jiné „specifické fenomény“ (socialistický realismus například – nebudiž mi tento příměr přičítán ke zlému), jejichž průzkum se podobal onomu příznačnému hledání černé kočky v černé místnosti, když tato tam stejně není – avšak následná prezentace zní: „hle, tady je“!

Pouze ukázka, celý článek naleznete v: HARMONIE 10/2014

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.