pátek, 16. leden 2015

Centenium Vítězslavy Kaprálové

Napsal(a) 

Na samém počátku letošního roku oslavíme důležité jubileum: stoleté výročí naro­zení významné představitelky české hudební moderny – Vítězslavy Kaprálové (24. 1. 1915 – 16. 6. 1940). Dnes, z odstupu třičtvrtě století, již není sporu o tom, že Kaprálová byla jednou z nejslibnějších osobností skladatelské generace vyrůstající v období první republiky, jak to už v roce 1936 konstatoval přední hudební vědec Vladimír Helfert, když ji vyzdvihl ve své studii o české hudební tvořivosti Česká hudební moderna. Kaprálová ovšem nezůstala pouze u „slibnosti“; její dílo má trvalou, časem prověřenou hodnotu bez ohledu na skladatelčino mládí, s nímž bývá při jeho hodnocení nezřídka argumentováno, i bez ohledu na to, že bylo tragicky přerušeno. Není na ně totiž třeba pohlížet jako na pouhé torzo – v po­zůstalosti se zachovala úctyhodná řada čtyřiceti pěti skladeb, mezi nimiž jsou díla nanejvýš pozoruhodná, a to téměř ve všech žánrech hudební literatury: vokální, klavírní, komorní a orchestrální.

Počátky tvůrčího vývoje Kaprálové formovalo kultivované prostředí rodiny a kruhu rodinných přátel a později i prostředí kulturně vyspělého Brna. Hudební talent malé Vítězslavy byl rozpoznán a rozvinut relativně záhy a oba rodiče na něj měli zásadní vliv. Matka, Vítězslava Kaprálová (roz. Viktorie Uhlířová, 1890–1973), se věnovala hudbě jako aprobovaná učitelka zpěvu, který studovala u Marie Kollarové a Kristiny Morfové. Otec, Václav Kaprál (1889–1947), Janáčkův žák, se vedle skladby věnoval také klavírní hře, a to koncertně – společně s přítelem Ludvíkem Kunderou vystupovali ve dvacátých letech se čtyřručním a dvouklavírním repertoárem – i pedagogicky. Solidní základ klavírní hry získal Kaprál u brněnských učitelek Marie Kuhlové a Kl. Schäferové a své odborné znalosti si dále rozšířil studiem u Adolfa Mikeše v Praze a Alfreda Cortota v Paříži. Již v roce 1911 si otevřel v Brně-Králově Poli soukromou hudební školu, kterou zprvu vedl též s pomocí své ženy, a od třicátých let se stále důležitější pomocí skladatele Theodora Schaefera, neboť byl v té době již plně vytížen lektorskými povinnostmi na Masarykově univerzitě a od roku 1936 i stálým úvazkem profesora skladby a skladebných předmětů na brněnské konzervatoři.

S maminkou v roce 1916, foto The Kapralova Society S maminkou v roce 1916foto: The Kapralova Society
Hudba byla tedy přirozenou součástí života Kaprálové již od dětství a zvláště matčin vliv se brzy projevil v její celoživotní lásce k písni a umělecké písňové tvorbě, v níž Kaprálová jednoznačně vynikla, a to nejen v kontextu české hudby. V umělecké písni totiž mohla Kaprálová uplatnit i svou druhou lásku – lásku k poezii, jejíž kvalitu uměla nejen rozpoznat a ocenit, ale které se průběžně věnovala i sama (svůj první písňový cyklus z roku 1930 a pravděpodobně i orchestrální píseň Smutný večer z roku 1936 komponovala na vlastní texty). Oba rodiče dceřin zájem o hudbu plně podporovali, i když jejich plány byly spíše praktické: měla se ujmout rodinné hudební školy, kterou po ní dokonce pojmenovali. Kaprálová si ale v tomto případě prosadila vlastní vůli a pro studium na brněnské konzervatoři si naopak vybrala náročný dvojobor skladba a dirigování, který jako první studentka v historii ústavu také absolvovala.

V Brně Kaprálová studovala skladbu u Viléma Petrželky a dirigování u Viléma Steinmana a Zdeňka Chalabaly. Z brněnského období (1930–1935) pochází její klavírní suita (Kaprálová ji později instrumentovala pro komorní orchestr pod názvem Suite en miniature a dala jí první opusové číslo), LegendaBurleska, dvě houslové skladby op. 3, písňové cykly Dvě písně, op. 4 a Jiskry z popele, op. 5, pozoruhodná píseň Leden pro vyšší hlas a flétnu, dvoje housle, violoncello a klavír na slova Vítězslava Nezvala, a především dva vrcholy jejího studia na brněnské konzervatoři: klavírní Sonata appasionata, op. 6a Klavírní koncert d moll, op. 7, s nímž v červnu 1935 absolvovala i jako dirigentka. Skladbou i kultivovaným gestem sklidila zasloužený úspěch, jehož ohlas pronikl i mimo brněnský region – zprávu o něm přinesl 20. 6. 1935 například i německý Prager Tagblatt, a to hned s úvodním politováním, že pořadatelé nechali provést jen první větu díla, byť i tato ukázka svědčí o velikém hudebním nadání: „Es is zu bedauern, das die Veranstalter nur den ersten Satz des Werkes aufführen liessen, doch auch diese kleine Probe zeigt eine erstaunlich temperamentvolle musikalische Begabung.“ („Nelze než litovat, že pořadatelé nechali uvést jen první větu díla, ale i tak je tato malá ukázka dokladem úžasného hudebního temperamentu a nadání.“)

Na podzim roku 1935 byla Kaprálová přijata na výběrovou mistrovskou školu pražské konzervatoře opět k náročnému dvouoborovému studiu skladba a dirigování, a to přímo k Vítězslavu Novákovi a Václavu Talichovi. (Za zmínku stojí, že ve školním roce 1935/1936 studovalo v Talichově dirigentské třídě pouhých 8 posluchačů a ještě méně – pouhých 5 – bylo přijato ke studiu v kompoziční třídě Novákově.) Studiem v Praze se Kaprálové otevřel nový obzor a nové možnosti, v nichž se její přirozený talent, podpořený velikou pracovitostí, dále rozvíjel. Jako členka spolku Přítomnost i jako pravidelná účastnice Hippmannových hudebních „úterků“ Umělecké besedy se seznamovala se soudobou komorní hudbou, českou i zahraniční, a záhy v těchto společnostech našla i platformu k uvádění vlastní tvorby. Právě během studia na Pražské konzervatoři vznikly její mistrovské písně Navždy, op. 12, a píseň Sbohem a šáteček, op. 14, jejíž instrumentaci pro velký orchestr později konzultovala v Paříži s Bohuslavem Martinů. Do jejího „pražského“ období spadá také jedinečný Smyčcový kvartet, op. 8, jehož první větu Kaprálová načrtla ještě před nástupem k Novákovi o prázdninách roku 1935, a její nejznámější dílo pro sólový klavír, Dubnová preludia, op. 13, na které o několik let později v Paříži upozornil skvělým provedením Rudolf Firkušný, jemuž byla věnována.

Václav Kaprál, Vítězslava Kaprálová a Bohuslav Martinů, foto Moravské muzeum hudby Václav Kaprál, Vítězslava Kaprálová a Bohuslav Martinůfoto: Moravské muzeum hudby

Pro pražské období Kaprálové je ale nejdůležitější její (v pořadí druhé) dílo pro velký orchestr, s nímž také mistrovskou školu absolvovala: Vojenská symfonieta, op. 11. Právě se Symfonietou, kterou sama provedla s Českou filharmonií na podzim 1937 v Praze (premiéra se konala 26. listopadu v pražské Lucerně), vzbudila Kaprálová pozornost domácí hudební obce a v následujícím roce i pozornost mezinárodní, když 17. června 1938 touto skladbou otevírala 16. festival Mezinárodní společnosti pro soudobou hudbu (ISCM). Přenos z koncertu, na němž byla Vojenská symfonieta provedena skvělým BBC Orchestra opět pod taktovkou Kaprálové, byl vysílán i za moře do Spojených států, kde jej dále přenášela rozhlasová společnost CBS (její název Columbia Broadcasting System vedl k pozdějšímu omylu, že skladbu vysílal kolumbijský rozhlas). Podle recenzenta časopisu Time Kaprálová se svou symfonietou nejen hladce obstála v mezinárodní konkurenci, ale přímo v ní zazářila, a tak „to composer Kapralova, who conducted her own lusty, sprawling composition, went the afternoon’s biggest hand“. („Největšího potlesku se toho odpoledne dostalo skladatelce Kaprálové, která si sama dirigovala svou vitální, mocně působící skladbu.“ Time Magazine, 27. 6. 1938). Zvlášť uznale ji ocenil skladatel Havergal Brian ve svém referátu pro Musical Opinion: „The first work played and broadcast at the recent festival, a Military Sinfonietta by Miss Vitezslava Kapralova of Czechoslovakia, proved an amazing piece of orchestral writing; it was also of logical and well balanced design.“ („První skladba, která byla hrána a vysílána na nedávném festivalu, jistá Vojenská symfonieta slečny Vítězslavy Kaprálové z Československa, je úžasný orchestrální kus a dílo logické a vyvážené konstrukce.“ Musical Opinion, July 1938, s. 858.)

Na festival ISCM v Londýně ovšem přijela Kaprálová již z Paříže, kam odjela v říjnu předchozího roku s cílem završit svá studia stipendijním pobytem na École Normale de musique. Původně plánovala studovat znovu dvojobor: dirigování u Charlese Muncha a skladbu u Nadii Boulanger, ale vzhledem ke své problematické znalosti francouzštiny se nakonec zapsala pouze k Munchovi, neboť s ním mohla komunikovat také německy. Velmi podnětnými se proto pro ni staly konzultace, které jí nezištně věnoval Bohuslav Martinů, s nímž se Kaprálová seznámila 8. dubna 1937 při jeho návštěvě v Praze, kam přijel dojednat s Talichem nastudování své opery Julietta v Národním divadle.

Martinů byl v Paříži Kaprálové zprvu mentorem, ale brzy se jí stal i přítelem a nakonec i nejbližším člověkem. A jako dobrý přítel Kaprálové také od počátku nezištně pomáhal: kromě toho, že jí věnoval řadu hodin konzultací, ji hned po jejím příjezdu uvedl do okruhu skladatelů francouzské hudební moderny, sdružujícího se kolem spolku pro soudobou hudbu Triton, jehož koncerty (bylo jich sedm až dvanáct ročně, obvykle koncentrovaných do období leden – květen) Kaprálová pilně navštěvovala. Svěřil jí také provedení svého Koncertu pro cembalo a malý orchestr (Kaprálová jej dirigovala v Paříži 2. června 1938, dva týdny před svým vystoupením v Londýně) a zařídil i vydání jedné z jejích skladeb pro sólový klavír, Šesti malých variací na zvony kostela St.-Étienne du Mont, op. 16, v hudebním vydavatelství La Sirène éditions musicales, jehož katalog po válce koupil Eschig a dodnes skladbu nabízí v původní, dnes již historické edici. Na podzim 1938 pak vyvinul maximální úsilí a využil všech svých známostí, aby pro Kaprálovou zajistil stipendijní pobyt na další rok a dostal ji tak zpět do Francie. Jeho zneklidnění nad politickou situací i tíživost odloučení od Kaprálové se promítlo do Dvojkoncertu pro dva smyčcové orchestry, klavír a tympány, jehož partituru Martinů ukončil v den mnichovského diktátu; Kaprálová v té době pracovala doma na Moravě na své (Dvojkoncertu příbuzné) Partitě pro smyčce a klavír, op. 20, do které Martinů (jak se sám později vyjádřil ve vzpomínce otištěné v Pražákově sborníku z roku 1949, věnovaném památce skladatelky) „zasáhl více, než (by) si byl přál, ale oba (...) ji považovali spíše za cvičení“. Nezasáhl již ale do Suity rustiky, op. 19 (kterou si u Kaprálové objednal po jejím velkém festivalovém úspěchu ředitel Universal Edition v Londýně Alfred Kalmus a na níž Kaprálová pracovala tři horečné týdny v druhé polovině října a začátkem listopadu 1938), ani do jejího Concertina pro housle, klarinet a orchestr, op. 21, z roku 1939, jehož orchestraci již ale Kaprálová nedokončila (té se počátkem tohoto milenia ujali brněnští skladatelé Miloš Štědroň a Leoš Faltus, aby ukázky z této skladby mohly zaznít v dokumentárním filmu Poslední concertino brněnského studia České televize o Kaprálové z roku 2001; světovou premiéru mělo Concertino 10. ledna 2002 v Hradci Králové a 26. listopadu 2014 se dočkalo i pražské premiéry v provedení České filharmonie).

S Bohuslavem Martinů (1938), foto The Kapralova Society S Bohuslavem Martinů (1938)foto: The Kapralova Society
Stimulující prostředí Paříže akcelerovalo tvůrčí vývoj Kaprálové v nebývalé míře – během tří let zde složila bezmála stejný počet skladeb jako během prvních pěti let v Brně a dvou let v Praze. Vrcholem jejího prvního „pařížského“ období (1937–1938) jsou bezesporu již zmíněné klavírní variace, op. 16, a (bohužel nedokončené) dechové trio; v rámci jejího díla je významná také symfonická balada-kantáta Ilena, op. 15. Samotná Kaprálová měla k tomuto svému díluambivalentní vztah, neboť jeho hudební jazyk v té době již začala opouštět, a tak skladbu dokončila jen díky tomu, že si jí cenil Martinů; orchestraci se jí ale už dokončit nepodařilo (té se opět až v tomto mileniu ujal student JAMU Martin Kostaš, a tak se 31. května 2007 v Brně skladba dočkala své světové premiéry). Druhé pařížské období (1939–1940) je ještě produktivnější. Záhy po návratu do Paříže počátkem roku 1939 Kaprálová píše dvě skladby k uctění památky zesnulého Karla Čapka – houslovou Elegii a scénický melodram Karlu Čapkovi. Vzápětí přichází neblahý 15. březen 1939 a zároveň s okupací republiky se Kaprálová musí vyrovnat s velkou osobní krizí, v níž začíná koncem března komponovat své Concertino pro housle, klarinet a orchestr, op. 21. Nejlépe o jejím duševním rozpoložení vypovídají odkazy na několik pasáží v Bibli, které si v partituře Concertina poznamenala bez dalšího komentáře, jeden z nich je z knihy Jób 30:26: „Dobro jsem s nadějí očekával, a přišlo zlo; čekal jsem na světlo, a přišla temnota.“

Vedle Partity patří Concertino k nejpozo­ruhodnějším orchestrálním skladbám Kaprálové; po něm následovaly již jen dva vrcholy – písňový cyklus Zpíváno do dálky, op. 22, a Dva ritornely pro violoncello a klavír, op. 25. Na Kaprálovou totiž začínají doléhat existenční starosti: stále méně se může spoléhat na pomoc z domova (finanční transakce totiž začaly podléhat novým striktním pravidlům), po řadu měsíců nedostává ani stipendium, a s návratem domů přitom již nelze počítat; a tak se Kaprálová začíná ve své tvorbě zaměřovat hlavně na drobnější příležitostné skladby, komorní i orchestrální, psané většinou na objednávku (takovou skladbou bylo například kratičké Vánoční preludium pro komorní orchestr, které Kaprálová komponovala několik dní před Vánocemi roku 1939 pro pařížský rozhlas Paris PTT). Na jaře roku 1939 se ještě pokouší dostat do Spojených států (určitou dobu se totiž pro ni nabízela možnost studia na prestižní konzervatoři Juilliard School v New Yorku), kam ji chtěl doprovázet Martinů, ale nic z plánů nevyšlo a koncem léta je již Kaprálová odkázána na pomoc přátel a podporu několika mecenášů (mezi nimi zvláště podnikatele Pavla Deutsche, jemuž ji doporučil Martinů; finančním příspěv­kem na ni několikrát pamatoval i exprezi­dent Edvard Beneš, kterému kdysi Kaprálová věnovala svou Symfonietu). Nepravidelný příjem ji nutí sestěhovat se do jedné domácnosti s několika přáteli (mezi nimiž je i Jiří Mucha, za něhož se v následujícím roce Kaprálová provdá) a brzy se zapojuje do akcí pro nově formovanou československou armádu, píše články a recenze do Československého boje, zakládá pěvecký sbor, píše scénickou hudbu pro pařížský rozhlas Paris PTT i pro místní amatérské di­vadlo (na té pracují společně s Martinů) a dokonce i hudbu filmovou (šlo zřejmě o přátelskou výpomoc Huga Haase, který v té době pracoval ve Francii na dvou filmech: Mer en flammes režiséra Léo Joannona, v němž hrál Haas hlavní roli – do kin byl uveden v roce 1945 pod názvem Documents Secrets –Ils se sont rencontrés dans l’eau, v němž byl spoluautorem scénáře). V posledních měsících života Kaprálové ke všem těmto projektům přibylo ještě studium na École Normale (zůstává otázkou, zda šlo o studium u Boulanger – dostatečně přesvědčivé důkazy pro to neexistují). V dubnu 1940, necelé dva měsíce před svou smrtí, se Kaprálová vdává za Jiřího Muchu. Počát­kem května se u ní objevují první příznaky vážného onemocnění, 20. května ji Mucha evakuuje z Paříže, ohrožené nacisty, do Montpellier na jihu Francie, poblíž své vojenské posádky v Agde. To už je ale Kaprálová vážně nemocná a po několika těžkých týdnech, dne 16. června 1940, svému onemocnění podléhá.

V historiografii Kaprálové zůstala nezodpovězena řada otázek. Ačkoliv takřka každý text o Kaprálové zmiňuje (pokud přímo nehodnotí!) její vztah s Martinů, ve skutečnosti o něm víme velmi málo. Jisté je jen to, že pro oba mnoho znamenal, a pokud se ho Kaprálová nakonec vzdala, bylo to, zdá se, především s ohledem na rodiče, s nimiž měla po celý život krásný a láskyplný vztah. Další neznámou zůstává, zda by Kaprálová uzavřela svazek s Muchou za jiných okolností, než v její konkrétní situaci na jaře 1940, kterou manželství s ním pragmaticky řešilo. I příčina smrti Kaprálové dodnes zůstává neobjasněna, přes oficiálně přijatou diagnózu miliární tuberkulózy, kterou však dokumentace, jež se zachovala ve skladatelčině pozůstalosti, přinejmenším zpochybňuje, a které neodpovídá ani akutní průběh nemoci Kaprálové. Mnohem důležitější jsou však otázky, které se týkají skladatelčina díla. Záhadou zůstal zvláště dodnes nezjištěný opus 24. V korespondenci Kaprálové existují zmínky, které se jej mohou, ale nemusí týkat: v lednu 1939 píše Kaprálová příteli Rudolfu Kopcovi, že již dlouhou dobu v ní uzrává skladba, kterou by chtěla nazvat České oratorium; v květnu téhož roku sděluje v dopise rodičům svůj úmysl napsat Sonatinu pro housle a klavír, v březnu 1940 jim zase oznamuje, že se hodlá pustit do „menší orchestrální věci“, která se bude jmenovat Krajiny. Všechny tyto skladby však v pozůstalosti chybí. Rezervovala snad Kaprálová toto opusové číslo pro skladbu, kterou nikdy nenapsala? To by pro ni nebylo typic­ké. Neznáme také osud jiného díla – druhého ze Dvou ritornelů pro violoncello a klavír, op. 25, ač je jisté, že Kaprálová dokončila přinejmenším jeho skicu; v pozůstalosti se však zachoval pouze první z ritornelů. Také z jejích Dvou tanců pro klavír, op. 23, se v pozůstalosti zachovala pouze skica prvního tance. Ale ať už se jednoho dne jejich autograf objeví stejným způsobem, jakým se kdysi objevilo pohřešované orchestrální Vánoční preludium, či nikoliv, můžeme se i tak těšit z bohatého hudebního odkazu, jenž naštěstí zůstal zachován. Z odkazu, jehož vitalitu nijak neumenšil čas; který dodnes překvapuje, strhává i dojímá, v němž je stále co nového objevovat.

Autorka je absolventkou Karlovy univerzity a University of Toronto, žije a pracuje v Kanadě. Koncem devadesátých let zde založila hudební společnost The Kapralova Society, která za sedmnáct let své existence iniciovala a umožnila vydání takřka veškerého díla Kaprálové tiskem či na hudebním nosiči. Je spoluatorkou první publikace o Kaprálové v anglickém jazyce The Kapralova Companion, kterou v roce 2011 vydalo akademické vydavatelství Lexington Books (Rowman & Littlefield) ve Spojených státech a která byla v témže roce v České republice no­minována na cenu F. X. Šaldy v oblasti hudební kritiky a historie. Ke stému výročí narození Vítězslavy Kaprálové připra­vila k vydání unikátní sbírku z velké části dosud neznámé a nepublikované skladatelčiny korespondence s rodiči. Kniha Dopisy domů, v bibliofilním vydání s původními kresbičkami Kaprálové, vyjde v tomto roce v pražském vydavatelství Amos Editio.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.