středa, 10. leden 2018

Beatrice Rana miluje Bacha, vesmír a dobrodružství

Napsal(a) 

Beatrice Rana, foto Nicolas Bets Beatrice Ranafoto: Nicolas Bets

Čtyřiadvacetiletá temperamentní Italka zčeřila poprvé klavírní vody na 14. ročníku prestižní Mezinárodní Van Cliburnovy soutěže, v níž coby dvacetiletý „žabec“ s přehledem dosáhla na stříbrnou medaili, získala cenu publika a během několika dnů vyvolala doslova Rano-mánii. V současné době má natočeny dva pozoruhodné snímky, za sebou bachovské turné, cenu Gramophone za rok 2017 v kategorii Mladý umělec, spolupráci s předními dirigenty a vystupování v top koncertních sálech. Píše se o její mimořádné zralosti, eleganci na pódiu i mimo něj, originalitě, dokonce bývá označována za geniální až zázračnou. Podíváme-li se na její dosavadní profesní život v celé šíři, nejsou tyto superlativy zas tak překvapivé. Ptáme-li se, co stálo za prudkým vzestupem této umělkyně, pak je to kromě nadání hojnost soutěžních zkušeností, inteligence a v neposlední řadě, přesněji řečeno v první řadě, tvrdá práce.

V obklopení hudby

Beatrice Rana se narodila začátkem roku 1993 v Copertinu, dvacet kilometrů od Lecce – „Apulské Florencie“, v kraji vína a olivového oleje. Ač to mnozí hudebníci nedoporučují a často se to skutečně nedaří, rodiče-klavíristé svou dceru úspěšně pedagogicky vedli od jejích čtyř let až do vstupu na Konzervatoř Nina Roty v Monopoli, kde se stal jejím učitelem Benedetto Lupo (nar. 1963), přičemž současně s klavírem se věnovala i kompozici u Marca della Sciucci. Tato Beatricina „svatá trojice“ provází pianistku dodnes a ona si ji nemůže vynachválit: „Důvěřuji svým rodičům, protože rozumí dobře jak hudbě, tak i mně. Proto se jich ptám na jejich názor, proto s nimi sdílím své představy o hudbě, repertoáru a interpretaci. Mám také velké štěstí, že je mým mentorem právě Benedetto Lupo. Někdy mu představuji svůj nový repertoár nebo mu jdu zahrát před důležitým debutem. Myslím, že je moc důležité hrát před někým, komu věříte, protože vám může říci, jestli se vaše interpretace vyvíjí správným směrem.“

Svůj orchestrální debut absolvovala Rana v devíti letech. Benátskému publiku předvedla Koncert č. 5 f moll BWV 1056 Johanna Sebastiana Bacha a zřejmě tehdy si poprvé uvědomila, že ji vystupování před lidmi těší. Dva roky poté se vypravila na 1. ročník Mezinárodní klavírní soutěže San Marino, kde zvítězila v kategorii mladých talentů, ve dvanácti obdržela od italského Ministerstva vzdělání, univerzit a vědy stipendium pro výjimečně nadané studenty. Pak už nepo­nechala nic náhodě a začala, a to velmi promyšle­ně, navštěvovat mistrovské kurzy například u Michela Béroffa (nar. 1950), jednoho z předních interpretů hudby Oliviera Messiaena, dále u specialisty na francouzskou hudbu Alda Ciccoliniho (1925–2015), u vyhlášeného pedagoga Andrzeje Jasińského (nar. 1936) – vyučoval mimo jiné Krystiana Zimermana – a gruzínské pianist­ky Elisy Virsaladze (nar. 1942), již Svjatoslav Richter označil za nejlepší schumannovskou interpretku své doby. V sedmnácti se Rana dostala z šedesáti uchazečů mezi šest pianistů, kteří usilovali o cenu Artura Benedetta Michelangeliho a při této příležitosti se potkala se svým budoucím kantorem Ariem Vardim.

Velký krok

Přelomovým se pro již poměrně zkušenou interpretku stal rok 2011, kdy se stala vítězkou 1. ročníku Mezinárodní soutěže v dánském Aarhusu a zároveň nejmladší vítězkou v historii Mezinárodní soutěže v Montrealu, odkud si odvezla i cenu publika. Den po vyhlášení vítězů na ni v mailové schránce čekalo dvacet dopisů od různých orchestrů. Dalo se tušit, že tohle je teprve začátek.

Bylo ale třeba jít dál, a tak osmnáctiletá pianistka zamířila do Hannoveru na Hoch­schule für Musik do třídy izraelského pianisty Arie Vardiho. Dnes vzpomíná, že nejtěžší pro ni byl přechod z domova plného hudby do nezvyklého ticha – v místě svého nového bydliště byla mezi studenty jedinou hudebnicí. Houževnatě pokračovala v práci a začala se připravovat na skutečný velký svět umělců, jehož vstupní branou se jí měla stát Mezinárodní Van Cliburnova soutěž, která se koná každé čtyři roky ve městě Fort Worth v Texasu. Nejnižší věkovou hranicí je zde 18 let, dvacetiletá Beatrice neměla tudíž co ztratit. Připravila si program ušitý na míru sobě i podmínkám soutěže, zariskovala a vyšlo jí to (například v prvním kole hrála Variace na jméno Abegg op. 1Roberta Schumanna, Kašpara noci Maurice Ravela a cyklus V přírodě Bély Bartóka). Publikum uchvátila, porotu okouzlila. Přesto putovala první cena do rukou o sedm let staršího ukrajinského pianisty Vadyma Kholodenka, který všechny převýšil tím, že už byl v té době komplexním zralým umělcem. Jak poměrně trefně poznamenala Rorianna Schrade v New York Concert Review, zatímco Kholodenko byl výborně připraven na velkou kariéru, Rana byla výborně připravena na tuto soutěž. Sama interpretka si ale dobře uvědomovala, že ten nejtěžší úkol na ni ještě čeká: obstát mezi svými kolegy-konkurenty, protože s puncem nejmladší úspěšné pianistky lze vystačit jen velmi krátkou dobu. „Jakmile vyhrajete soutěž, ta pravá soutěž teprve začíná,“ řekla fort-worthskému deníku Star-Telegram. K významnému ocenění se přidala ještě pochvala od Beatricina idolu, Marthy Argerich, která si mladou sólistku poslechla na internetu a řekla, že se jí hra mladé Italky líbí. „Málem jsem omdlela, když jsem to četla,“ vzrušeně komentovala svůj zážitek Rana. Se svým vzorem se nakonec osobně setkala a dočkala se i klavírních konzultací.

Beatrice Rana, foto Nicolas Bets Beatrice Ranafoto: Nicolas Bets

Čím ale vybočila z řady, že se na tak prestižní soutěži dostala skoro až na vrchol? Kromě nezbytné prstové techniky a náročného repertoáru ukázala, že umí ve skladbách pracovat s časem, udržet napětí, budovat velké fráze, hrát velmi soustředěně, že má zvukovou představivost, tónovou kontrolu na vysoké úrovni a že je také vnímavá ke spoluhráčům (Klavírní kvintet Es dur op. 44 Roberta Schumanna). Co se vnějšího projevu týče, pokud byl její učitel a mentor Benedetto Lupo, držitel 3. ceny ze stejné soutěže v roce 1989, označen kritikem Danielem Cariagou z Los Angeles Times za „vlka v rouše beránčím“, tedy sólistu, který vystupuje na pódiu bez jakéhokoli náznaku předvádění se a strhávání pozornosti na sebe, aby posléze svou vnitřní autoritou a hráčskými schopnostmi publikum zcela uchvátil, pak Beatrice Rana ve svých živých vystoupeních od počátku kráčí v jeho stopách. Kdo čeká rozevlátou vášnivou dívku, velké klavírní show, výraznou mimiku a hru těla, musí být nutně zklamán. Pianistka pracuje s energií zejména uvnitř sebe sama, působí přitom velmi přirozeně a většinou uvolněně, snad až na okamžiky, kdy mírně sevřené rty naznačují, jak moc se snaží mít vše pod kontrolou.

Souznění

Rok po velkolepém úspěchu si už Beatrice mohla dovolit vrátit se do Fort Worthu a představit se v recitálu, na němž zazněl také její milovaný autor Johann Sebastian Bach (Partita č. 1 B dur BWV 825). Záměrně si jeho skladby nevybrala na soutěž, a to ze strategických důvodů. Byla si vědoma toho, že její „manýra“, tedy časté používání levého pedálu kvůli barvě, by některým porotcům mohla vadit. S druhou cenou v kapse nebyl problém vyzkoušet si, jak toto pojetí Bacha, inspirováno silným zážitkem z dětství při poslechu Glenna Goulda, na publikum zapůsobí. I tento risk pianistce vyšel. K úplnosti dovedla svůj záměr na druhém snímku pro Warner Classics, kdy se rozhodla vystoupat na vrchol nejvyšší a provést Bachovy Goldbergovy variace BWV 988 (recenzi si můžete přečíst v tomto čísle).

Před tím se ale podařilo Beatrici získat si přízeň široké hudební veřejnosti. Spolu s dirigentem Antoniem Pappanem, který byl iniciátorem této spolupráce, nahrála v roce 2015 Čajkovského 1. klavírní koncert b moll op. 23 a 2. klavírní koncert g moll op. 16 Sergeje Prokofjeva. Prvního autora a skladbu si vyžádal Pappano, druhého zase sólistka. Dvě tak odlišné skladby na jednom disku, jeden z nejromantičtějších klavírních koncertů vedle Prokofjevovy osobité melodiky a temných, zde skoro až drsných ploch, vedle sebe skvěle fungují. Rana s Prokofjevovým koncertem vystoupila na Van Cliburnově soutěži a živě ho provedla například s Orchestra Sinfonica Nazionale della RAI a dirigentem Dimou Slobodenioukem. Tentýž koncert hrála ve třiadvaceti letech velká hvězda současnosti Yuja Wang (nar. 1987) na festivalu Verbier s Charlesem Dutoitem.

Srovnáme-li tato dvě vystoupení, potvrzuje se, jak zásadní je v této skladbě zvuk orchestru a pojetí dirigenta. Zatímco Wang s Dutoitem se navzájem inspirují a doplňují jako dva rovnocenní partneři, Rana se Slobodenioukem působí vedle nich jako dvě nedozrálá jablíčka, sólistka si opět sem tam soustředěně tiskne rty a podává sice spolehlivý, avšak ne tak intenzivní výkon. Zaposloucháme-li se do hry orchestru, nemůžeme se tomu divit. Rana potřebuje silnější podněty. V nahrávkách se ale karta obrací. Wang, která dokáže hrát jako uragán i čínská pipa – a proto si nejvíc zaslouží přirovnání k Martě Argerich – byla v rámci skupiny mladých interpretů přiřazena u Deutsche Grammophon ke Gustavu Dudamelovi a orchestru Simona Bolívara. Výsledkem je sice kvalitně odvedená práce, ale po interpretační stránce poněkud nekonzistentní. Naopak spolupráce Pappana s Ranou se ukázala jako zcela ideální, podobně jako soulad, mluvíme-li o Prokofjevově koncertu, Jevgenije Kissina s Vladimirem Ashkenazym nebo Yefima Bronfmana se Zubinem Mehtou. Pappano a Orchestra dell’Accademia Nazionale di Santa Cecilia představují Prokofjeva tak, že ze skladby vystupu­jí detaily a emoce, kterých si jindy tolik nevšimneme. Zvuk je dokonalý, dy­namika dechberoucí. Beatrice Rana zde prokazuje obrovskou vnímavost, učenlivost a pohotovost. Od své účasti v soutěžích došla zase o velký kus dál, její výkon je mimořádný, strhující, s orchestrem zcela symbiotický. Není divu, že tato nahrávka způsobila skoro senzaci. Plným právem. Oba hlavní aktéři na natáčení vzpomínají s nadšením, ačkoli probíhalo ve čtyřicetistupňových vedrech. V rozhovoru pro nahrávací firmu řekl Pappano: „Beatrice Rana je pro mě zjevením, protože úroveň její hudební vyzrálosti a technické jistoty je u tak mladého člověka ohromující.“ Pianistka k tomu dodává: „Práce s ním a orchestrem byla obrovsky inspirativní. Znělo to jako práce s jednou entitou! Naše nahrávací setkání byla stejně intenzivní jako hudba, kterou jsme hráli, a postupem času už jsme nemuseli o ničem mluvit: vše přicházelo samo zcela přiroze­ně! Uvědomovala jsem si také to obrovské štěstí, že jsem pracovala s tak zkušeným dirigentem a že právě on mě provázel při mé první nahrávce s orchestrem.“ To nepochybně a věřme tomu, že Beatrice se tu snad poprvé hráčsky zcela uvolnila.

Beatrice Rana, foto Nicolas Bets Beatrice Ranafoto: Nicolas Bets

Bach a budoucnost

Na otázku, proč se jako druhý snímek rozhodla natočit právě Goldbergovy variace, nikoli partity nebo suity, a proč tak brzy, ve třiadvaceti letech, odpovídá Rana: „Už jako dítě jsem si je prohlížela. Samozřejmě jsem je tenkrát ještě nechtěla hrát, ale měla jsem k nim blízko a toužila jsem jednou je nastudovat. Rozhodnutí provést je veřejně přišlo před třemi lety, kdy se mi zdálo, že už jsem na ně připravená. Plně jsem si uvědomovala, že to nebude konečná verze, ale cítila jsem, že mám co říci. Výhoda toho, že člověk nastuduje a hraje před publikem tyto těžké skladby už v raném věku, tkví v tom, že s nimi během svého života stráví víc času a to mu snad dává větší šanci lépe jim porozumět.” V rozhovoru pro Presto Classical pak doplnila: „Nahrávání Goldbergových variací byl pro mě zatím nejúžasnější a zároveň nejtěžší životní zážitek, a to ze dvou hlavních důvodů: na prvním místě je to architektura. Ačkoli se jedná o neskutečně velké dílo, je velice přesně vystavěno, navíc během jeho provedení se uskutečňuje velice silný emocionální proces, což je těžké zachovat při nahrávání, kdy se stříhá a celá hra se nakonec rozdělí do tří dnů! Druhým důvodem je emocionální dopad: kdykoli hraji Goldbergovy variace před posluchači, vždycky si uvědomuji, že se jedná o zvláštní, jedinečnou zkušenost, protože zřídkakdy hrajete tak dlouhou skladbu před publikem, jehož jedinou interakcí s vámi je ticho! Nějak vždy cítím, že na konci variací v živém vystoupení jsem se uvnitř změnila a změnilo se i publikum, a tak jsem si tuto změnu musela při nahrávání představovat, což pro mě byla největší výzva.“

Další zajímavé projekty čekají pianistku v příštím roce: „V sezoně 2018/2019 zahájím projekt kompletního provedení Beethovenových koncertů s Philharmonia Orchestra a dirigentem Fabiem Luisim. Moc se na to těším a jsem nadšená, protože to bude výzva a inspirace. Vrátím se také ke své velké lásce, kterou je Prokofjev, budu hrát jeho 3. koncert.“ A jak je to s Johannesem Brahmsem, jemuž by se v budoucnu chtěla věnovat? Nic konkrétního interpretka neprozradila, ale vyznala se, že zbožňuje vše, co Brahms napsal, zvláště jeho 4. symfonii: „Hrozně se mi líbí, jak kombinuje vnitřní kontrapunkt s neuvěřitelně širokými, velkými melodiemi, líbí se mi barvy, které tvoří, údernost a hloubka jeho hudby.“

Svou slávu využila Beatrice Rana i ve prospěch rodného kraje, kde se letos konal první ročník festivalu komorní hudby Classische Forme, který pianistka založila s cílem přivést do Apulie uznávané umělecké osobnosti. Zatím se konaly tři koncerty, na nichž se podílela i její sestra Lodovica na violoncello.

Trocha soukromí

Ptáme-li se, kolik hodin denně cvičí dívka, která má za sebou dvacetiletou intenzivní klavírní praxi, pak to není ani deset, ani osm hodin denně: „Nemám teď pravidelný režim, protože jsem pořád na cestách a můj program se musí přizpůsobit vlakům, letadlům, zkouškám. Přesto, pokud to jde, dám si obvykle dobrou snídani a hned potom začnu hrát až do oběda, což mi s jednou nebo dvěma přestávkami zabere tak čtyři hodiny.“ Má vůbec pianistka jako ona nějaké technické obtíže? Časopisu Pianist prozradila, že jsou to trylky: „V naší klavírní škole máme totiž Alda Ciccoliniho, a když nezahraji trylky jako on, nejsem spokojená!“ To vysvětluje, proč jsou právě ozdoby jejím výstavním artiklem, a zároveň to jen podtrhuje, že ve svých nárocích na sebe sama nijak nepolevuje.

Přestože se to o ní říká, nepovažuje se za geniální: „Nelíbí se mi být označována za génia, protože génius nejsem. My interpreti hrajeme hudbu, kterou nějaký génius vytvořil, a jsou to pouze naše dovednosti, které tuto hudbu oživují. Zázračné dítě je jen způsob, jak prostě označit nějaké dítě, které hraje na klavír, ale tomu jsem nikdy nevěnovala pozornost.“ (Rozhovor pro Warner Classics.)

Několikrát už zaznělo, že Beatrice Rana má odvahu riskovat. Je taková i v soukromí? „Řekla bych, že ano. Mám moc ráda výzvy, a to jak na pódiu, tak i mimo něj.“ A souvisí s tím i její velký zájem o vesmír a touha vidět ho zblízka? „Je v tom určitě spojitost, protože mám ráda dobrodružství. Vesmír mě vždycky fascinoval i tím, jak málo toho o něm stále víme. Kdykoli to jde, čtu si na toto téma články nebo navštívím planetárium. Je také zajímavé, kolik astrofyziků má rádo klasickou hudbu. Možná je tu skrytá spojitost...?“

Při svých cestách zatím ještě nenavštívila Českou republiku, ani jako turistka, ani jako interpretka: „Byla jsem jen na pražském letišti při mezipřistání, ale moc ráda bych přijela brzy znovu. Slyšela jsem, že je vaše země nádherná!“

Dina Šnejdarová

Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.