András Schiff. Pianista – myslitel

Sir András Schiff je trochu jako Hercule Poirot: muž bystrého úsudku, nadprůměrné koncentrace, vysokých nároků na sebe i své okolí, s jemným citem pro psychologii „podezřelých“, v tomto případě skladatelů. Dokáže najít souvislosti tam, kde je „obyčejní smrtelníci“ nevidí, vstřebat do sebe značné množství podnětů a ty pak s obdivuhodnou, skoro až protivnou důsledností přetavit do podoby, nad níž se posluchačům tají dech. Má rád střídmost, kultivovanost a ticho, zároveň nepostrádá smysl pro humor, okořeněný nepatrnými zrnky jízlivosti. Je označován za největšího maďarského hudebníka od dob Bély Bartóka a Zoltána Kodályho, patří k nejlepším interpretům skladeb Johanna Sebastiana Bacha, Josepha Haydna, Wolfganga Amadea Mozarta, Ludwiga van Beethovena, Franze Schuberta a Roberta Schumanna. Patří také k těm, jimž není lhostejný okolní svět a kteří si neumí neklást komplikované, těžko zodpověditelné otázky. Ostatně, co také čekat od člověka, který by si vzal na opuštěný ostrov kromě klavíru Danteho Božskou komedii a Tolstého Vojnu a mír… V sobotu 26. listopadu bude v Dvořákově síni Rudolfina hostem Festivalu Rudolfa Firkušného a Koncertního jednatelství FOK.

Výstup na vrchol

András Schiff se narodil v Budapešti pár dnů před Štědrým dnem roku 1953 jako jediné dítě židovských rodičů. V pěti letech se začal věnovat hře na klavír, shodou nepříznivých okolností v době, kdy se rodina vyrovnávala s otcovým úmrtím. Čtyři roky nato poprvé vystoupil na veřejnosti a ve čtrnácti zahájil studia na Hudební akademii Ference Liszta. Zde se stali jeho učiteli vedou­cí klavírního oddělení Pál Kadosa (1903–1983), Kadosův bývalý student Ferenc Rados (* 1934) a v oboru komorní hry György Kurtág (* 1926). Díky tomu, že nad jeho hudebním vývojem bděli právě skladatelé Kadosa a Kurtág, naučil se o hudbě přemýšlet z tvůrčího hlediska, tedy jinak než mnozí z těch, kteří prošli standardní klavírní metodikou. Zároveň se tehdy seznámil s jedním z prvních propagátorů hry na autentické nástroje, anglickým cembalistou a varhaníkem Georgem Malcolmem (1917–1997), u něhož absolvoval v Londýně letní mistrovské kurzy.

Světová pódia se mladému Schiffovi otevřela po úspěších v Čajkovského mezinárodní soutěži v roce 1974 a zejména v Mezinárodní klavírní soutěži v britském Leedsu o rok později. V 80. letech hrál s předními světovými orchestry (Berlínská a Vídeňská filharmonie, Newyorská filharmonie, Concertgebouw – tehdy ještě bez přívlastku Royal), v recitálech se už tehdy začal více soustředit na autory, v jejichž interpretaci dnes exceluje, přičemž houževnatě pracoval na rozšiřování svých obzorů podle vzoru pianistů Alfreda Cortota a Edwina Fischera. Díky tomu se dnes řadí v první lize pianistů k osobnostem s obdivuhodným mimohudebním přesahem.

András Schiff, foto Nadia F. Romanini

Nahrávky v 80. letech, koncertní a badatelská činnost vynesly Andráse Schiffa do výšin, kam se každý pianista nepodívá. Od 90. let sbírá ocenění, medaile, čestná členství i tituly. Jako první přišlo v roce 1990 Grammy za nejlepší sólovou instrumentální nahrávku bez orchestru (Bachovy Anglické suity) a cena časopisu Gramophone za schu­bertovský recitál s tenoristou Peterem Schreierem. K tomu se začala postupně nabalovat další uznání, například od Beethovenova bonnského domu, Mozartovy nadace v Salcburku (Mozartova zlatá medaile), od Královské akademie v Londýně, Schumannova rodiště ve Zwickau, Hudební akademie v Bu­dapešti či Univerzity v Leedsu. V roce 2014 byl při příležitosti narozenin královny Alžběty pasován na rytíře. Se svou manželkou houslistkou Yūkou Shiokawou žije střídavě ve Florencii a v Londýně.

Ptáme-li se, co vlastně posluchače na hře tohoto pianisty fascinuje, musíme nutně začít základním stavebním kamenem.

Bachův kosmos

Výchozím bodem hudebního veškerenstva je pro Andráse Schiffa tvorba Johanna Sebastiana Bacha. Tomuto autorovi propadl už v dětství a přibližně ve čtrnácti letech začal pronikat do hloubky jeho skladeb prostřednictvím již zmiňovaných kurzů u George Malcolma, který se stal začínajícímu pianistovi nezbytným průvodcem i mentorem. Schiff v rozhovorech s oblibou a úctou tohoto umělce připomíná s tím, že pro jeho pochopení Bachovy hudby byl Malcolmův přínos zcela zásadní. Nastudoval u něj nejen obecné informace o barokním stylu, ale také se naučil, jak převést prvky cembalové i klavichordové hry na klavír, jak docílit zřetelné artikulace a jak hrát legato pouze rukama, bez použití pedálu (v posledních letech, kdy se pianista více zaobírá barvou nástroje, pedál přece jen tu a tam decentně použije).

Postupem času se Bachovo dílo stalo nezbytnou součástí Schiffova života: „Tak to bylo a tak už to také zůstane. Pokud to lze, každé ráno, když vstanu, hraji hodinu Bacha. (…) Zjistil jsem, že Bachova hudba mi dává vše, co potřebuji. Psychologicky, samozřejmě duchovně, hudebně a emocionálně. Ale také fyzicky. Začínat den s Bachem očišťuje mou duši. Po intelektuální stránce je to velmi naplňující, protože hrajete polyfonii, kde jsou si všechny hlasy rovny, jsou samostatné, mají stejnou hodnotu. Tak je to i ve společnosti, kde je každý stejně důležitý.“ (Andras Schiff Explains Bach, Euroarts 2011.) Toto hudebně-filozofické přesvědčení je zároveň racionálně opřeno o mnohaleté studium, hledání a chirurgicky jasnou představu o každé notě, která zazní. Pro milovníky poučené interpretace je v Schiffově Bachovi možná příliš legata, zvlášť rané nahrávky pro label Decca jsou snad poněkud „busoniovské“ a ve srovnání s novějšími snímky u domovské firmy ECM méně zralé, nic to však nemění na tom, že sólista hraje tuto hudbu vždy jako svou osobní modlitbu. Je přesvědčen, že právě hudba Bachova, Mozartova, Beethovenova, Schubertova… nás přibližuje k „Absolutnu“. Tím je dáno vše, a pak už jen záleží na tom, zda se posluchač naladí při poslechu na stejnou vlnu, nebo dá přednost jinému pojetí.

Občan Schiff

Důležitou součástí Schiffova života je potřeba otevřeně vyjadřovat své politické postoje. V roce 2001 se na protest proti vzestupu krajní pravice vzdal rakouského občanství a přijal občanství britské. Veřejně také kri­tizoval vrcholné představitele maďarské politic­ké scény a neochotu či strach maďarských občanů veřejně projevit svůj nesou­hlas. V roce 2011 se připojil k iniciativě dirigenta Adáma Fischera (bratr šéfdirigenta Budapešťského festivalového orchestru Ivána Fischera) a dalších šesti maďarských intelektuálů v otevřeném dopise Evropským a světovým umělcům, v němž autoři protestují proti rasismu vůči Romům, proti homofobii a antisemitismu. Poté, co obdržel anonymní dopisy a konkrétní výhružky, že mu ihned po návratu do Maďarska někdo usekne ruce, rozhodl se ukončit zde koncertní činnost a dobrovolně se uchýlit do exilu.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 11/2016 (koupit)

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější