Alma Rosé v čele ženské kapely v Osvětimi

Počátkem dubna roku 1944 se ve vyhlazovacím táboře Osvětim odehrála podivuhodná scéna. V tomto moderním pekle a místě smrti neuvěřitelného množství lidí se odehrál pohřeb, během kterého se i důstojníci SS se zármutkem poklonili zesnulé Židovce. Ta žena se jmenovala Alma Rosé, slavná houslová virtuoska, ale především člověk, kterému na konci války vděčily za svůj život desítky lidí.

Alma Rosé se narodila 3. listopadu 1906 ve Vídni do slavné hudební rodiny. Její otec Arnold Rosé byl vynikajícím koncertním houslistou, který založil proslulý Rosé kvartet a po padesát let byl koncertním mistrem Vídeňských filharmoniků a orchestru Dvorní opery. Její matkou byla sestra jednoho z nejslavnějších rakouských skladatelů Gustava Mahlera. Alma se od dětství učila hře na housle pod vedením svého otce a již na počátku 20. let začala pravidelně vystupovat. Postupně se proslavila nejen svou vynikající hrou na housle, ale též oslňující krásou. V roce 1930 se Alma Rosé provdala za českého houslistu Vášu Příhodu, žili spolu střídavě v Čechách a na koncertních turné. Od roku 1932 také Alma vedla populární ženský orchestr Wiener Walzermädeln, na jehož repertoáru byla klasická i operetní hudba.

Nástup nacismu k moci v Německu v roce 1933 předznamenal pro rodinu Rosé počátek zlých časů. Roséovi byli, ač pokřtěni, dle nacistických zákonů Židé. Možností ke koncertování postupně ubývalo, po obsazení Rakouska nacisty rodina utíká do emigrace. Alma Rosé, již rozvedená, se s otcem přesouvá do Londýna, kde však žijí v nuzných podmínkách. Alma se tedy vrací na pevninu a snaží se koncerty uživit sebe i otce. Počátek 2. světové války ji zastihne v Nizozemí. Pokusí se zmást úřady a zatajit svůj židovský původ fiktivním sňatkem s nizozemským inženýrem, což se však nezdaří. Koncem roku 1942 je Rosé nucena uprchnout z Nizozemí s cílem dostat se přes Francii do Švýcarska. Vybavena je falešným pasem s novou identitou. Na francouzsko-švýcarských hranicích je však zadržena a několik měsíců držena ve francouzském táboře Drancy. V červenci 1943 je jako mnoho jiných nahnána do dobytčích vagónů, které vyrazí směr Osvětim.

Po příjezdu do Osvětimi projde Alma Rosé selekcí a je vybrána na lékařské pokusy doktora Mengeleho. Vystupuje totiž pod jménem svého druhého manžela, a proto v ní nacisté zprvu nepoznají slavnou umělkyni. Dle vzpomínek její spoluvězeňkyně Margot Anzenbacherové byla Rosé jednoho dne vybrána na experimentální operaci, což pro ni mohlo znamenat děsivé zranění či rovnou smrt. Vězeňkyně, která vedla kartotéku pokusů, v ní ovšem poznala slavnou umělkyni a upozornila na to německého lékaře. Ten od pokusů na Almě Rosé upustil a předal ji vrchní dozorkyni Marii Mandelové, která právě tou dobou hledala hudebnice do své táborové kapely.

Alma Rosé a Váša Příhoda

Táborové kapely měly v koncentračních táborech za úkol hrát vězňům ráno do pochodu na práci a večer při návratu. Jejich ideovým úkolem bylo pozvednout morálku vězňů a příznivě působit na jejich převýchovu v duchu nacistické ideologie. Hudba však byla v táborech využívána i k trápení lidí, kteří často museli po návratu z těžké práce pochodovat do rytmu tak dlouho, jak se dozorcům zlíbilo. Vyhladovělí a vyčerpaní vězni byli často obuti jen do dřeváků, a pokud někdo z rytmu vypadl, byl zkopán a zbit. Dle vzpomínek dozorců byla hudba využívána také při selekcích, kdy se pozorovalo, kdo řádně pochoduje a kdo již nestíhá. Taková táborová kapela dále svým způsobem reprezentovala velitele tábora. Ten ji předváděl návštěvám a známým, hudebníci dokonce dostávali křiklavé uniformy, aby v davu vězňů správně vynikli. Vězeňské kapely hrály též pro potěšení dozorců na jejich oslavách a pitkách.

Počátky ženské táborové kapely v Osvětimi sahají do května 1943, kdy se ji rozhodla založit vrchní dozorkyně Maria Mandelová a patrně chtěla svou vlastní kapelu, která by se vyrovnala mužské táborové kapele v Osvětimi. Zpočátku vedla ženskou kapelu polská učitelka Zofia Czajkowska, která si vybírala její členy z vězeňkyň hrající na nějaký nástroj. Zofia Czajkowska byla bez odborného hudebního vzdělání a kapela pod jejím vedením nedosahovala valné úrovně. Po příchodu Almy Rosé ke kapele se Mandelová rozhodne pro změnu, Czajkowska je vyhozena a Alma povolána na její místo. Dostane za úkol dovést kapelu na profesionální úroveň, je jmenována kapelnicí a kápem celého bloku. Postupně nabírá do kapely zkušené hráčky především z řad židovských vězeňkyň. Problém nastává s členkami kapely, které již nedokážou s novými hráčkami držet krok. Alma nemá na vybranou a musí je z orchestru vyřadit, jinak by riskovala život všech svých svěřenkyň. Jak vzpomínala členka orchestru, cellistka Anita Lasker-Wallfisch: „Alma dobře věděla, že pokud se jí nepodaří vytvořit přijatelnou kapelu, jdeme všichni do plynu“. Propustit někoho z pracovního komanda však v Osvětimi znamenalo jeho okamžitou smrt. Rosé tedy sice slabší hráčky vyřadila z orchestru, ovšem ponechala si je na svém bloku jako asistentky, kopistky, textařky či vymohla jejich přesun na jinou práci.

Denní režim hudebnic začínal brzy ráno, kdy bylo nutné vyrazit k bráně a hrát spoluvězeňkyním do kroku. Kapela byla nucena hrát také při příjezdu nových vězňů do Osvětimi, kteří zde ihned procházeli selekcí. Dle vzpomínek akordeonistky Esther Bejarano to byly jedny z vůbec nejhorších zážitků z Osvětimi: „Brečely jsme a slzy nám tekly po tvářích. Viděla jsem tam mnoho zlého, ale tohle bylo opravdu nejhorší, protože člověk byl bezmocný. Nemohl jsi těm lidem pomoct a věděl jsi, že jdou rovnou do plynu. A ty jsi tam musel stát a hrát jim do kroku.“ Hudebnice zprvu takto hrály za každého počasí, v mrazech i v dešti. Alma Rosé se snažila Mandelovou přesvědčit, aby její děvčata nemusela hrát ve špatném počasí, neboť to ničí jejich nástroje. Tato taktika nakonec zabrala a kapela zůstávala v dešti pod střechou. Život člověka totiž neměl v osvětimském pekle žádnou cenu, ovšem nástroje, které držely hudebnice v rukách, ano.

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII III/2020 (koupit).

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější