Nahlédneme-li do Hudebních rozhledů z dubna roku 1953, naskytne se nám věru neutěšený obraz. Celé číslo je věnováno úmrtí J. V. Stalina. O Sergeji Prokofjevovi, který zemřel rovněž 5. března, se můžeme dočíst až v přespříštím vydání (hned po čísle cele věnovaném Gottwaldovi). Řízením osudu musí být odchod strašlivého diktátora připomínán ve stejný den, jako smrt možná největšího umělce, kterého pomohl zlikvidovat. Přitom jde o skladatele, který ve zmateném a tápajícím 20. století představuje jeden z mála pevných bodů. Jeho dílo je malým zázrakem a na leckoho může působit jako zjevení. Dodnes je sice výročí Stalinova úmrtí připomínáno poněkud častěji, nebo alespoň hlučněji. Je ale mnoho důvodů věřit, že záře Prokofjevovy osobnosti je už navždy trvalejší, než Stalinův stín.
Narodil se 23. dubna 1891 v ukrajinské vesnici Soncovka a jako každého mimořádně nadaného žáka ho škola vůbec nebavila. Ještě než byl roku 1904 přijat na konzervatoř, věnovali rodiče jeho vzdělání velikou péči – uměl tři jazyky a postupně získával vztah ke klasikům. Když absolvoval se špatnými známkami skladbu, nebyl spokojen a vystudoval ještě klavír a dirigování. Tam také našel mnohem příznivější podmínky pro osobní růst. Ve třídě prof. Jesipovové se stal vynikajícím klavíristou a záhy uznávaným interpretem svých vlastních děl. Sebevědomí a ctižádost mladého skladatele přiměly k rozhodnutí provést na absolventském koncertě svůj 1. klavírní koncert. Rubinštejnova cena, kterou dostal za interpretaci, nikoli za skladbu, byla na delší dobu jeho jediným jednoznačným úspěchem.
Z Ruska odjel už po únorové revoluci roku 1917. Dva následující roky strávil v Americe, kde koncertoval a složil pro Chicago operu Láska ke třem pomerančům podle hry Carla Gozziho. Spojuje pohádku, komedii a satiru – a důležitou inspirací mu byly koncepce ruského avantgardního režiséra V. E. Mejercholda. Už opera Hráč pojí akční realistické divadlo s dovednou psychologickou charakteristikou postav, a to nikterak jednoduchých. A dílo, do kterého se pustil hned po dokončení „Pomerančů“, opera Ohnivý anděl, ukazuje na veliké tvůrčí rozpětí. Je komponováno v letech 1920 – – 1929 podle novely V. Brjusova a je skladbou nevídané emotivní síly, ovlivněnou ruským symbolismem přelomu století, je nejromantičtější a nejdémoničtější. Významná část opery vznikla v německém Ettalu, kde Prokofjev pobýval po dvouletém působení v Americe.
Létu roku 1935 vděčíme za jeden z nejkrásnějších baletů v dějinách hudby, za Romea a Julii. Vrátit se však roku 1936 do stalinského Sovětského svazu po osmnácti letech strávených v cizině byl čin téměř sebevražedný. Komunistický režim sice umělce potřeboval, ale zároveň jim účinně bránil ve všem opravdu uměleckém. Zpočátku sice měl všechny výhody prominenta, a při jeho aristokratickém smýšlení mu to jistě nebylo proti mysli. V další sezoně mohl ještě vycestovat, ale zanedlouho mu byl odebrán pas a s ním i svoboda, na kterou byl zvyklý. Jeho osudy za války jsou rovněž ukázkou pravé sovětské péče o umělce. Manželka i oba synové zůstali v Moskvě a Prokofjev byl spolu s dalšími „výkonnými umělci“ internován do města Nalčiku na Kavkaze a posléze do Tbilisi. Odtud roku 1942 přejel do Alma Aty, aby mohl začít s Ejzenštejnem pracovat na filmu Ivan Hrozný. Film, který líčí krutého cara jako spravedlivého a hodného tatínka, je předobrazem jiných filmů, jejichž hrdinou bude Stalin sám. Přesto byla válka obdobím relativní tvůrčí svobody. Po další zastávce v Permu na Urale se na podzim roku 1943 vrátil do Moskvy. Od rodiny se odstěhoval a do konce života žil s přítelkyní Mirou Mendelssonovou.
Nejtragičtější období přichází po válce. Represe se stupňovaly a Prokofjev už neměl síly a hlavně možnosti se bránit. Přicházela jedna pohroma za druhou. Ždanovovská kulturní politika ho donutila veřejně zavrhnout prakticky celé své dílo. Byl vydán soupis několika „zakázaných“ skladeb – což mělo ovšem za následek, že se jeho díla nehrála prakticky nikde. Jeho žena Lina byla zatčena a uvězněna. Kdykoliv mohli být zatčeni jeho synové, i on sám. Mnozí známí se ztráceli, jist si nebyl nikdo ničím. K psychickému vyčerpání se přidalo vážné onemocnění, které ho velmi omezilo v práci. Možná jediným světlejším místem je spolupráce s Mstislavem Rostropovičem na skladbách pro violoncello. Prokofjevův život po válce je příkladem umělce zničeného teroristickým režimem. I osud režimem vynucených děl je zajímavý a dost charakteristický. S výjimkou hudby k Ejzenštejnovým filmům se totiž skoro žádnými režimu opravdu nezavděčil. Rovněž skladatelův syn Svjatoslav o nich mluví jako o směsi tragédie a sarkasmu. Například Kantáta k 20. výročí Říjnové revoluce byla hned po premiéře odmítnuta. Začíná sugestivním zhudebněním známého citátu z Marxe: Evropou obchází strašidlo – strašidlo komunismu. Slyšíme-li toto dílo dnes, působí přinejmenším dvojsmyslně.
Vedle toho ovšem vznikla i díla vrcholná. Po delší přestávce zkomponoval ještě tři opery: Semjon Kotko je příkladem díla, komponovaného pod nátlakem, kdy je slabomyslný budovatelský námět vybaven velmi pozoruhodnou hudbou. Okouzlující lyrická komedie Zásnuby v klášteře má podobného ducha jako Figarova svatba. Během okupace vznikla ještě velká operní epopej Vojna a mír podle L. N. Tolstého. Jeho smysl pro divadlo, stručnost a dramatický spád vytvořil spolu s melodickou invencí velmi zajímavou kapitolu dějin opery. Ve čtyřicátých letech vznikla díla, jejichž skrytým programem je odmítnutí režimu: Šestá klavírní sonáta je obrazem tvrdosti a místy karikaturou vojenského drilu. V Sedmé a Osmé sonátě převládá nenapodobitelná „nesentimentální lyričnost“. Zálibou v úsečnosti a rytmu by se Prokofjev dal připodobnit k Majakovskému. Jako básník v sobě ovšem má i velký kus Jesenina. Když svou Pátou symfonií vyjádřil víru v moc lidského ducha, má to velmi málo společného s pyšným kultem techniky a ideologickým optimismem. Skladbou, která nejvíc odráží bolesti této doby, je třívětá Šestá symfonie. Byla přímo disidentským opusem, stejně jako obdobná díla Šoskakovičova.
Poslední z klasiků
Prokofjev dokázal říct něco podstatného téměř ve všech oblastech hudebního umění. Od klavírních miniatur přes skladby komorní až po velká symfonická a operní díla. Ve století, kdy umělci přeskakovali z jednoho -ismu na druhý, si dokázal udržet vzácnou vnitřní integritu, která vychází z minulosti a míří do budoucnosti. „Jeho hru charakterizují mužnost, jistota, nepřemožitelná vůle, železný rytmus, obrovská síla zvuku, zvláštní ťepičnostŤ, bedlivě se vyhýbající všemu, co by bylo příliš zjemnělé a intimní. Přitom vládl uměním plně tlumočit posluchači lyriku, poezii, stesk, rozmýšlení, jakousi zvláštní lidskou vřelost, cítění přírody. Co platí o jeho hře, dá se říct i o jeho díle skladatelském,“ napsal slavný ruský klavírní pedagog H. Nejgauz. „Tento nejmoudřejší ze všech soudobých skladatelů má horoucí srdce,“ dodal by Ejzenštejn.