pondělí, 17. listopad 2014

Skladatel měsíce: Josef Bohuslav Foerster

Napsal(a) 

J. B. Foerster, Praha, 80. léta 19. století, foto: Archiv společnosti J. B. Foerstera J. B. Foerster, Praha, 80. léta 19. století, foto: Archiv společnosti J. B. Foerstera

"Smetana byl umělec pravý. S nadšením a nezdolnou vytrvalostí, tělem i duší oddal se svému umění. Beze vzoru, bez naděje v odměnu jakoukoliv, zneuznáván i zamítán, pracoval drahý mistr. Nevyhledával slávy a věhlasu, ani netoužil po uznání ciziny, nýbrž spokojil se vědomím, že slouží své drahé vlasti, svému národu. Památná zůstanou slova, jež pronesl v důvěrné společnosti přátel: "Proto má každý bez ohledu na zisk a slávu pracovati pro vlast a nikoliv pro cizinu, poněvadž jsme povinni ku oslavě vlasti pracovati. Doma je půda pro každého, a jedná-li kdo jinak, je to zrada."

Emfatické vyznání obdivu adresoval památce zakladatele české národní hudby Josef Bohuslav Foerster v den prvního výročí Mistrovy smrti v Národních listech 12. května 1885. Je formulováno jazykem, který bojovníci za Smetanovo plné docenění a ochránci jeho odkazu v dalších letech vystupňovali v zaklínací formuli vlastenectví. Foersterův oslavný článek je naplněn obdivem ke skladateli, jehož sloh byl pro něj samého východiskem a celoživotní orientací. Musel přitom vědět, že v rozporu s tím, co píše, i Smetana měl vzory a podléhal vlivům, o odměnu za svou práci usiloval jako každý, komu se tvůrčí nadání stane zdrojem existence, a samozřejmě by rád dosáhl uznání nejen doma. Vždyť Foerster sám se onoho Smetanou údajně vysloveného motta nedržel a čtvrt století strávil v cizině. Ne že by pro něj "doma nebyla půda", nebyla zde však pro jeho ženu, jež po nedorozumění s vedením Národního divadla nalezla angažmá nejprve v Hamburku a poté ve vídeňské Dvorní opeře. Foerster ji na obě místa oddaně následoval. Oba se přesvědčili, že i v cizině lze pro vlast pracovat a že zkušenosti tam získané mohou ve vlasti prospět. Také proto se po vyhlášení Československé republiky vrátili domů. Berta Foersterová ukončila kariéru už roku 1913 a přišla do Prahy na odpočinek, Foerster nastoupil po návratu na Pražskou konzervatoř a byl také lektorem teoretických předmětů na katedře dějin hudby na Karlově univerzitě, jež jej roku 1919 jmenovala čestným doktorem. Mezi válkami patřil k největším autoritám českého kulturního života a plnil řadu funkcí; mimo jiné byl osm let prezidentem Akademie věd.

J. B. Foerster s rodinou, Vídeň 1908, foto: Archiv Společnosti J. B. Foerstera J. B. Foerster s rodinou, Vídeň 1908, foto: Archiv Společnosti J. B. Foerstera

"Netřeba mnohých, jen několik srdcí, jimž by tvá práce byla k radosti."
Foerster vyrostl v obdivu ke Smetanovi, jemuž jako chlapec doručoval otcovy dopisy a jako basista Hlaholu účinkoval roku 1881 v jeho Libuši při slavnostním otevření Národního divadla. Znal se však také osobně s Antonínem Dvořákem, varhaníkem v kostele sv. Vojtěcha, kde byl Foersterův otec ředitelem kůru. V roce Smetanovy smrti se stal Foerster hudebním referentem Národních listů a po odchodu do Hamburku v roce 1893 pokračoval v recenzentské činnosti tam. Byl přítelem Gustava Mahlera, vzájemně uznávali svou tvorbu. Znal se s Cosimou Wagner a vážil si způsobu, jímž převzala péči o Wagnerovo dědictví. Obdivoval Roberta Schumanna, Franze Liszta, Petra Iljiče Čajkovského, Edvarda Griega, Clauda Debussyho, Richarda Strausse, Zdeňka Fibicha, Otakara Ostrčila, Otakara Zicha, ale také baletní hvězdu Annu Pavlovovou, o níž napsal, že "vytváří tanec jako tématicky pracující skladatel z jediného motivu, z floskule, z lehké ornamentální arabesky, kterou jí vnukla hudba".

Pocházel z rodu kantorů. Jméno se sice v průběhu let proměňovalo z Faerster, Forster, Förster až na Feřtl, tradice povolání a umělecké sklony se však dědily beze změny. Strýc Josefa Bohuslava Antonín, žák Smetanův a Bendlův, působil od roku 1867 v Lublani a stal se autorem první slovinské národní opery Krajinský slavíček. Jeho syn - bratranec Josefa Bohuslava Anton - byl klavíristou. Hudebníkem byl i další strýc Josefa Bohuslava Karel. Bratr Viktor se stal malířem. Životní orientace byla nabíledni, ale otec Josef (varhaník, regenschori, významný teoretik, skladatel a virtuos na harmonium) si přesto nepřál, aby se jeho syn věnoval hudbě jako povolání. Nakonec uposlechl otce a začal studovat matematiku a chemii. Těžko se však podrobit exaktním vědám, když je duše plná umělecké fantazie. Josef Bohuslav měl také talent literární a výtvarný, který se zájmem o hudbu nějakou dobu zápolil. Hudba nabyla převahy, ale ani ostatních múz se nevzdal.

Josef Bohuslav dozrál v ovzduší vrcholícího novoromantismu, do nějž už pronikaly myšlenkové proudy, jež později určovaly ovzduší fin de siÉcle, ovlivněné inspiracemi Orientu, starověkých náboženství, různými stupni mysticismu a vystupňované religiozity na jedné straně, a na druhé straně hrozící ztrátou duchovních hodnot a jejich rozplynutím v materialistickém vnímání světa. Foerster byl osloven velikostí všestranné osobnosti pedagoga a samorostlého filozofa Karla Amerlinga, mysticismem, projevujícím se v díle Julia Zeyera, Otakara Březiny a Františka Bílka. Byl věřícím katolíkem a tato víra spolu s vlasteneckým smetanovským základem mu nedovolila propadnout "filozofii zániku". Naopak: vždy hledal životní víru, a ta byla také podstatou jeho tvorby. Prožil téměř jedno století, v časovém rozpětí, jež postavilo na hlavu mnoho z hodnot, v jejichž znamení se narodil. Zůstal však svůj, od prvních děl až k poslednímu smyčcovému kvartetu.

"Jeviště není obrazem skutečnosti, žádá umění stylizace."
V Hamburku se Foersterovi otevřela možnost srovnání úrovně hudebního života a tvorby u nás, v Německu i dalších zemích, a z těchto poznatků těžil nejen pro svou kompoziční tvorbu, ale formuloval je i pro poučení českého hudebního publika. Pokusil se o analýzu stavu německé a francouzské opery na konci 90. let 19. století, tedy v době, kdy německá jeviště ovládalo dílo Richarda Wagnera, ve Francii vrcholila móda oper Julese Masseneta a z Itálie na ně právě zaútočily novinky Pietra Mascagniho a Ruggera Leoncavalla. K tomuto novému směru měl Foerster přístup víc než rezervovaný. "Nuanci brutálnosti", jak ji u moderního umění konstatoval francouzský filozof a estetik Hippolyte Taine, považoval pro hudbu za zhoubnou. Odsuzoval snahu vytvořit nové umělce prostřednictvím soutěží, tak jako tomu bylo v případě výzvy nakladatele Sonzogna, jež stála u zrodu úspěchů prvních veristů. Sonzogno našel vzápětí v Německu napodobovatele, kteří chtěli podobným způsobem podpořit vznik německé naturalistické opery. "Okamžitý úspěch schvátil jednu skupinu prostředních talentů ve svůj vír a dal na několik let téměř zcela zapomenouti ideální směry. Nelze vypsáním ceny vydupati ze země ani talenty, ani umělecká díla. Kam vedly konkurzy Sonzognovy, kam gothajský a mnichovský? Jak se mění časy! Hudebnímu skladateli dovoleno dokonce sáhnouti k látkám druhu nejhrubšího." Předmětem Foersterova odsudku se stal na prvním místě skladatel podobného jména, s nímž se možná už proto toužil vypořádat. Josef Forster (1838 - 1917), jehož jméno je dnes zcela zapomenuto, byl z rodiny původem z jižních Čech a usazené ve Štýrsku. Působil ve Vídni a po jistou dobu byl považován za konkurenta Johannesa Brahmse. Pro soutěž, vypsanou vévodou Ernestem Sasko-koburgským, napsal veristickou operu Růže z Pontevedry, jejíž libreto bylo podle Foersterových slov s to vyvolat "jedním slovem hnus".

Berta Foerstrová-Lautererová, Hamburk, 90. léta 19. století, foto: Archiv Společnosti J. B. Foerstera Berta Foerstrová-Lautererová, Hamburk, 90. léta 19. století, foto: Archiv Společnosti J. B. Foerstera

Jednou z oper, jež Foerster ve své studii hodnotil, bylo také - jak doufal - "poslední dílo" německého verismu, opera Amen od Bruna Heydricha. Jméno skladatele vyvolává mrazivou asociaci a nejedná se o podobnost čistě náhodnou. Bruno Heydrich, svého času uznávaný hrdinný tenor a představitel Wagnerových hrdinů a po odchodu z jeviště zakladatel a ředitel konzervatoře v Halle, autor stovky opusů a mezi nimi několika oper, byl otcem Reinharda Heydricha. Jak asi vnímal Josef Bohuslav Foerster téměř o půl století později příchod zastupujícího říšského protektora do Prahy? Vzpomněl si, co napsal o opeře jeho otce, v níž mimo jiné vystupuje jakýsi Reinhard, jenž v žárlivé scéně postřelí svého soka, aby se pak po létech dočkal od něj samého odplaty v podobě zákeřné rány nožem?

Oproti "hrubým, exaltovaným, výstředním" typům veristických oper staví Foerster "pravé, skutečné lidi", vytvořené Smetanou, Sabinou, Krásnohorskou. Tak jednoduché to však není. Vždyť sám už měl v době, kdy svou studii psal, hotové dvě opery, jež se naturalismu dotýkají. V Deboře je přítomna kletba a zamýšlená pomsta, není však nakonec vykonána: když zapuzená Debora pochopí štěstí, jež by svou pomstou rozbila, odpouští. Další předlohu s podobným poselstvím poskytla Gazdina roba Gabriely Preissové a také Foersterova Eva podle tohoto dramatu je přes naturalistické prvky ve výsledku operou smíru duší. Český realismus neměl onu "nuanci brutality" jako náměty veristů. Přesto nelze ani další Preissové dílo, Gazdině robě příbuznou Její pastorkyni, ani Mrštíkových Maryšu ani Jiráskovu Vojnarku z proudu naturalistického divadla vytrhávat. V čem byl přístup českých realistů jiný, nebyl směr sám, ale jeho stylizovanější podoba, odpovídající také méně exaltované národní povaze.

Autograf mužského sboru Velké, širé, rodné lány op. 37, č. 4, zdroj: Archiv Společnosti J. B. Foerstera Autograf mužského sboru Velké, širé, rodné lány op. 37, č. 4, zdroj: Archiv Společnosti J. B. Foerstera

Víra, morálka a vítězící čistá duše se objevuje ve všech Foersterových operách. V Jessice podle Shakespearova Kupce benátského ještě napomáhá lest. Opera Nepřemožení na Foersterovo vlastní libreto něčím připomíná psychologizující náměty oper tehdy slavného Franze Schrekera, nejen tím, že hlavním hrdinou je hudebník a hudba je zde samotným základním východiskem. V milostném vztahu houslisty a skladatele Viktora a hraběcí neteře však schází erotická dráždivost, jež je typická pro Schrekera a Foersterovi byla naprosto cizí. Opera Srdce, rovněž na vlastní libreto, je rovněž takzvanou "uměleckou operou", vystupují v ní členové herecké společnosti a architekt. Nese také určité znaky, které Foerster ještě kolem roku 1890 odsuzoval (pokus o vraždu a sebevraždu), zde však ve zvláštní symbióze s vykupitelskou smiřující katarzí Wagnerova Tristana a Isoldy (ovšem bez přítomnosti smrti). Láska ve Foersterově pojetí byla vždy cudná, i když se o ni bojovalo. "V Tristanovi a Isoldě se valí celé moře lásky, slyším vzdechy, vzlyky, souzvuk srdcí, ale především volání zoufalé touhy. Vášeň a smyslnost zde nemají místa," napsal. A taková je i poslední Foersterova opera, náboženským zanícením prodchnutý Bloud podle povídky Lva Nikolajeviče Tolstého, příběh "čistého blázna" Víta a slepé dívky Jany, kteří najdou v Bohu lásku a v lásce sebe.

"Vítězství mozku nad srdcem je osudnou nemocí dnešního uměleckého projevu."
Foersterova mnohostranná tvorba má ke dvěma stům položek. Napsal bezpočet písní, skladeb pro komorní obsazení, melodramů, scénických hudeb (mimo jiné k Tylově Strakonickému dudákovi či Kvapilově Princezně Pampelišce), předeher, pět symfonií. Jeho sbory patří vedle sborů Janáčkových k tomu nejcennějšímu, co může česká sborová tvorba nabídnout. Skladatel, kterému byl dopřán tak dlouhý život a kterému byla do poslední chvíle zachována schopnost tvořit, nebyl pochopitelně ušetřen proměn v nazírání svého díla. Jeho poctivý realismus se v době, kdy k němu stačilo pouze přidat adjektivum "socialistický", hodil k tomu, aby mohl být dáván za vzor zdravých tradic. Jeho náboženské cítění, nebylo-li je možno úplně zamlčet, bylo vykládáno jako "obhajoba lidskosti proti deformacím, které sebou nutně přináší kapitalistická civilizace" a zdůrazňovalo se, že Foerster stál vždy "na straně pozitivního vývoje, na straně lidu a demokracie proti pseudokultuře vládnoucí měšťanské menšiny," i když "mu jeho křesťanský názor bránil, aby viděl třídní rozpory v jejich hospodářských příčinách. Nikde neopouští hierarchii společnosti a daného společenského řádu a i když lid vnímá jako čistou, kladnou sílu, jsou přece jeho představy vázány realitou patriarchálních poměrů, které prožil ve svém dětství."

Na ony "patriarchální poměry" vzpomínal Josef Bohuslav Foerster slovy, jež můžeme vztáhnout i na něj samého: "Takřka do posledního dne byl otcův život vyplněn prací. Ač mu choroba zabraňovala v usilovné činnosti, sledoval přece vývin moderní hudby až do jejích nejmladších hnutí s nezmenšeným zájmem a s porozuměním, jež v jeho věku překvapovalo. Ještě několik měsíců před smrtí pracoval na poslední skice a do posledních dnů všímal si krásné literatury. Vedle mne tiše, jako by z minulosti, bijí malé anglické hodiny, jež měřily svým mírným, ale neúprosným hlasem poslední dny toho drahého života. A mé zasněné oči čtou slova Hamletova: ťTedy jest naděje, že památka velkého muže snad přečká jeho živobytí o půl roku.Ť Leč nyní, kdy jsem ve vzpomínce znovu prošel tím životem tak bohatým prací i výsledky, nepociťuji již jejich trpkosti. Vždyť vím, že můj drahý otec byl z těch vyvolených, kteří jako učitelé i umělci sili símě budoucích úrod."

Psáno pro: HARMONIE 12/2004

Vlasta Reittererová

Narozena 9. ledna 1947 v Praze (roz. Pellantová, provdaná Hrušková, Benetková). Vystudovala hudební vědu na Filozofické fakultě KU a současně tehdejší Lidovou konzervatoř (herectví a pantomima). Prošla několika amatérskými divadelními soubory, v letech 1968–1970 byla členkou baletního souboru Krušnohorského divadla v Teplicích, po narození dcery se vrátila do Prahy a do roku 1976 působila v komparzu Divadla E. F. Buriana, kde byla 1970–1972 zaměstnána jako uklízečka. V letech 1972–83 (s několikaletým přerušením mateřskou dovolenou) referentka v tuzemském koncertním oddělení agentury Pragokoncert. Roku 1987 nastoupila na Filozofickou fakultu do dnešního Ústavu hudební vědy jako knihovnice, kde se vrátila k vystudovanému oboru a roku 1988 získala doktorát. Na FF UK zůstala do odchodu do důchodu 2002. Několik let také vyučovala historický seminář na pražské konzervatoři a působila jako externí pedagog na Masarykově univerzitě v Brně. V posledních letech se mj. věnuje překladatelství. Životní heslo? S Janem Nerudou říká: „Vším jsem byl rád.“

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.