neděle, 5. říjen 2014

Příběhy předmětů z Muzea Antonína Dvořáka VI.

Napsal(a) 

Dvořákův jubilejní rok 1941

Divadelní cedule s podpisem Václava Talicha, foto Muzeum A. Dvořáka Divadelní cedule s podpisem Václava Talichafoto: Muzeum A. Dvořáka

Antonín Dvořák patří mezi nejuznávanější a nejpopulárnější světové skladatele. Není proto divu, že se v kulturním světě jeho životním výročím vždy věnovala a věnuje velká pozornost – ať již to byl rok 1901 – rok skladatelových šedesátých narozenin, rok 1929, tedy rok 25. výročí Dvořákovy smrti, či rok 1934, kdy se připomínalo 30. výročí úmrtí. Ze všech těchto oslav však byly oslavy stého výročí narození skladatele, tedy Dvořákův jubilejní rok v roce 1941, ty nejmonumentálnější. Celkem se tehdy konalo přes 3500 hudebních podniků po území celého protektorátu. Muzeum Antonína Dvořáka spravuje ve svých sbírkách desítky předmětů, vztahujících se k těmto oslavám – od slavnostních stuh, programů, fotografií, po zvukově-obrazové záznamy.

Od prvotních nápadů k finální realizaci Dvořákova jubilejního roku 1941 uplynuly bezmála dva roky. První zmínkou o záměru uspořádat ve výročním roce Dvořákova narození hudební slavnosti je zápis v kronice Spolku pro postavení pomníku Mistru A. Dvořákovi v Praze – později Společnosti Antonína Dvořáka – ze dne 5. června 1939. Na Nový rok 1941 pak byla v tisku uveřejněna výzva, aby se hudební organizace po celém území protektorátu připojily k oslavám.

Vedoucí úlohu v organizaci oslav v Praze a Brně převzala Kulturní rada při Národním souručenství, jediné legální politické organizaci. O důležitosti svého poslání byli jistě přesvědčeni i členové pracovního výboru Dvořákova jubilejního roku, který byl ustanoven Kulturní radou ke dni 11. 12. 1940. Předsedou výboru se stal Otakar Šourek, místopředsedou pak Richard Stretti. Dalšími členy byli například Josef Bachtík, Karel Boleslav Jirák, Metod Vymetal či František Krofta.

Pozvánka s podpisem M. Dvořákové Šantrůčkové, foto M. A. D. Pozvánka s podpisem M. Dvořákové Šantrůčkovéfoto: M. A. D.
Dne 16. ledna 1941 přijal státní prezident Emil Hácha audienci zástupců Kulturní rady. Zástupci prezidenta informovali o rozsahu a významu chystaných oslav a požádali jej o záštitu oslav, což prezident přijal. Sám se pak několika koncertů a podniků zúčastnil.

Samotné pražské oslavy se konaly v průběhu celého roku 1941, rozdělené do dvou cyklů. Jarní cyklus byl rozsáhlejší, celkem se konalo jen v Praze 38 podniků, podzimní cyklus dosáhl počtu 16 hudebních produkcí. Vedle těchto oficiálních akcí, pořádaných Kulturní radou, se oslav zúčastnily stovky dalších hudebních těles či organizací tzv. na vlastní pěst.

Přehlédneme-li celý program obou cyklů oficiálních oslav, zjistíme, že velká pozornost byla věnována oratorní a kantátové tvorbě Antonína Dvořáka a stejně tak operní tvorba doznala velké péče. Naopak tvorba písňová a klavírní byla prezentována spíše střídmě. Zazněla více než polovina Dvořákových symfonií (konkrétně symfonie č. 4, 5, 6, 7 a 9), téměř všechny symfonické básně a rapsodie.

Jarní cyklus oficiálních oslav byl zahájen dne 19. března slavnostním koncertem České filharmonie s Václavem Talichem v čele. Po předehře Husitská, op. 67, pronesl skladatel Josef Bohuslav Foerster proslov, koncert pokračoval kantátou Te Deum, op. 103 v provedení Marie Podvalové a Jana Konstantina spolu s Českým pěveckým sborem (řídil Jan Kühn) a koncert byl zakončen Symfonií č. 6 D dur, op. 60.

Závěrečný koncert jarního cyklu byl neve­řejný, pouze pro zvanou společnost. Jeho organizaci převzala od Kulturní rady sama kancelář prezidenta republiky dr. Háchy. Koncert se konal 11. června ve Španělském sále na Pražském hradě. Na programu byly Serenáda d moll, op. 44, Serenáda E dur, op. 22, a Česká suita D dur, op. 39; orchestr České filharmonie řídil Václav Talich.

Podzimní cyklus byl zahájen slavnostním shromážděním v Národním divadle dne 7. zá­ří v 11 hodin dopoledne. Česká filharmonie pod vedením Václava Smetáčka přednesla předehru Domov můj, op. 62, a spolu se zpěváckým spolkem Hlahol a Karlem Šejnou Hymnus „Dědicové Bílé hory“, op. 30. Otakar Šourek měl úvodní řeč, skladatel Vítězslav Novák pak slavnostní proslov. Přítomen byl i prezident Emil Hácha, dostavili se také představitelé protektorátní vlády, např. předseda vlády, generál Alois Eliáš.

Závěrečný koncert nejen podzimního cyklu, ale celých oficiálních oslav, se konal poslední říjnový den v Obecním domě. Česká filharmonie pod řízením Rafaela Kubelíka provedla ouverturu Othello, op. 93, spolu se sólistou Národního divadla Janem Konstantinem tři Biblické písně, op. 99, symfonickou báseň Píseň bohatýrská, op. 111, a po přestávce Symfonii č. 9 „Z nového světa“, op. 95.

Rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi během oslav v roce 1901, foto M. A. D. Rodný dům Antonína Dvořáka v Nelahozevsi během oslav v roce 1901foto: M. A. D.
Vedle rozsáhlého cyklu koncertů a operních představení, přednášek a popularizačních programů byla v rámci podzimního cyklu Dvořákova jubilejního roku uspořádána výstava o životě a díle A. Dvořáka v Umělecko-průmyslovém muzeu v Praze. Výstavu připravil Jaroslav Mikan, spolupracoval i Otakar Šourek. Na výstavu zapůjčili exponáty jak jednotlivci, např. Dvořákovi dědicové, O. Šourek, J. Branberger, tak instituce, např. pražská konzervatoř, Národní muzeum v Praze ad. Součást výstavy tvořila i prezentace výsledků soutěže na novou výpravu Dvořákovy Rusalky.

Doposud jsme se zabývali oslavami oficiálními, konanými v Praze. Obrovskou vlnu aktivity Dvořákův jubilejní rok vzedmul však také, nebo možná především, na venkově a v menších českých a moravských městech. Namátkou uveďme provedení Svatebních košil, op. 69, v Mladé Boleslavi, Mše D dur, op. 86, v Trutnově, koncert místního orchestrálního sdružení v Železném Brodě, koncert sboru Pernštýn v Plzni. V Kroměříži provedl dirigent Eugen Třasoň spolu se Symfonickým orchestrem brněnské pobočky Českého rozhlasu, smíšeným sborem Moravan a brněnskými koncertními sólisty dne 14. června Svatební košile, op. 69. V Hradci Králové uspořádalo hudebně-divadelní oddělení Historického muzea výstavu Antonín Dvořák a Hradec Králové, v Brně byla v Besedním domě otevřena výstava Dvořák a Morava, v prostorách gymnázia v Kralupech nad Vltavou uspořádala Společnost Dvořákova muzea v Kralupech n. Vlt. krátkodobou expozici s názvem Dr. A. Dvořák, jeho rodný kraj, život a dílo.

Rok 1941 byl také příležitostí a podnětem pro publikování mnoha knih a studií, věnovaných skladateli, vyšla celá řada publikací s tématem vztahu skladatele k regionu. Rovněž gramofonový průmysl zareagoval na Dvořákovo výročí zvýšenou činností. Kulturní rada distribuovala prostřednictvím vydavatelství Melantrich sádrové poprsí Dvořáka vytvořené akademickým malířem Janem A. Vítkem, stejně jako Dvořákův portrét od malíře Maxe Švabinského. Hudební matice Umělecké besedy vydala úplný klavírní výtah Dvořákovy poslední opery Armida, op. 115 (v klavírní úpravě Karla Šolce a s předmluvou Otakara Šourka), který byl označen jako „nejvýznamnější publikační novinka“. Do oslav se zapojil také Český rozhlas, který pro zájemce připravil souborné provedení Dvořákových skladeb. Také Český filmový týdeník přinesl jako aktualitu záběry ze slavnosti z Nelahozevsi, ze slavnosti u Mistrova hrobu na Vyšehradě, z Talichova provedení Slovanských tanců či z koncertu pěveckého sboru Smetana v Plzni.

Poštovní dvojznámka vytvořená Otakarem Španielem, 1941, foto M. A. D. Poštovní dvojznámka vytvořená Otakarem Španielem, 1941foto: M. A. D.

V době protektorátu se téměř ve všech oborech kultury výrazně projevil obrat k mi­nulosti, tradicím. „V tradici [je] hledáno těžiště vývojové a návraty k starším typům a metodám, z minulosti ověřeným, [jsou] pokládány za jediné centrum securitas národní existence,“ soudí Mirko Očadlík. Ačkoliv prvotním impulsem k pořádání takto pompézních oslav byla bezesporu úcta a láska k českému velikánovi, fungovaly jistě alespoň některé akce také jako demonstrace vlastenectví – slovy historika Františka Červinky: „Legitimací vlastenectví se stala česká kultura a pod hávem apolitičnosti nabyla ve vědomí obyvatelstva i jejich tvůrců – bá­sníků, spisovatelů, divadelníků, hudebních skladatelů, interpretů, výtvarníků – význam výsostných ideových zbraní v boji proti fašismu.“

Jak vlastně hodnotit takto masové a rozsáhlé oslavy, do nichž se zapojilo tolik hudebníků profesionálních i amatérských? Rozsah oslav vysvětluje komentář v deníku České slovo: „Význam tohoto jubilea vyplňuje již celý letošní rok svým nevyčerpatelným obsahem i nejrozmanitějšími možnostmi jeho uctění, a dosahuje-li se v tyto dny jeho vrcholu, bude se v oslavách pokračovati i v tomto dalším ročním období. Tak mohutný je tento podnět k národnímu projevu kulturnímu, že jej nutně rozprostírá do tak rozsáhlých časových rozměrů“. I přes některé spory to byly oslavy bezesporu důstojné velikosti skladatelova genia, jejich největším přínosem byla pravděpodobně vlna aktivity, která se vzedmula na poli amatérské hudby. Masová účast rozličných regionálních souborů, sborů a orchestrů jen potvrzuje slova Václava Talicha, jež pronesl v září 1941: „Říkám-li tedy dnes ‚více Dvořáka‘, přeji si, aby trvalým pěstěním jeho díla jsme vztyčili před každým naším člověkem zrcadlo, v němž by spatřil nekonečné možnosti své vlastní duchovní bytosti. Jedině tak dojde Dvořákův počin naplnění: pozvedne lid, z něhož se jeho genius zrodil.“

Přestože byly Dvořákovy oslavy akceptovány okupační i protektorátní vládou, z pozic obyčejných posluchačů a hudebníků je lze hodnotit jako projev vlastenectví, lásky k vlasti a české kultuře, jejíž vysoká úroveň byla oslavami demonstrována. Účast posluchačů na koncertech a představeních byla extrémně vysoká, zájem obecenstva byl značný, a to i přes to, že, slovy Václava Talicha, „cílem není zábava, nýbrž povznesení“.

Otakar Šourek při přednášce v rozhlase, foto M. A. D. Otakar Šourek při přednášce v rozhlasefoto: M. A. D.
Široká veřejnost vnímala Dvořákovy oslavy jako projev vlastenectví, demonstrace vysoké úrovně české hudební kultury. Ne všichni sdíleli tento pozitivní pohled. Zdeněk Nejedlý se z Moskvy, kam emigroval v roce 1939, ozval na stránkách časopisu Československé listy s kritikou. Nejedlému vadí takové kulturní aktivity, které se dějí se svolením, či dokonce s podporou protektorátní a okupační moci. To totiž jen podporuje obraz, který chtěli okupanti udržet pro vnější svět – totiž že v Čechách a na Moravě panuje autonomie a klid, takže si protektorátní občané dokonce v letech války mohou užívat vysoké kultury. „Ano, vy básníci, hudebníci, herci a vědci, neopouštějte národ. Ale abyste ho neopouštěli, nesmíte se smiřovat s jeho vrahy. Ne všecka kulturní práce sílí národ. Taková práce může i smiřovat národ s nepřáteli, a pak je to služba ne národu, ale hřích na národu,“ nabádá. Ačkoliv se takto vyjádřil u příležitosti oslav Smetanových v roce 1944, jeho názor se dá vztáhnout i na Dvořákův jubilejní rok. Ten totiž splňuje všechny parametry jeho kritiky – oslavy se konaly pod protektorátem státního prezidenta Háchy, kterého Nejedlý považoval za kolaboranta, a některých koncertů či představení se zúčastnili četní představitelé okupační správy. Nejedlý nevylučuje jakoukoliv kulturní činnost, jen „nikdy to nesmí být za účasti nebo dokonce pod protektorátem vrahů národa”.

Přímí účastníci oslav v protektorátu ale tento přísný pohled nesdíleli, naopak oslavy a jejich průběh vyzdvihovali a hodnotili jako velice vydařené. Jan Racek na oslavy vzpomínal takto: „Snad málokdy dovedl český národ oslavovat svého genia s takovou opravdovou, upřímnou a láskyplnou bezprostředností, jak to učinil letos v jubilejním roce Dvořákově, v roce jednoho z našich největších hudebních geniů. Vždyť jímavé a ušlechtile velkolepé kouzlo Dvořákova díla, tak blízké cítění lidu, proniklo letos do všech vrstev národa a stalo se předmětem obdivu i v těch koutech naší vlasti, kam zpravidla jen stěží proniká závan českého tvůrčího genia.“ „Slyšeli [jsme] mistrovo dílo téměř v naprosté celistvosti a v poučném sousedství ostatní české tvorby. V tom snad tkví jeden z největších kladů Dvořákova jubilejního roku!“ Také zde již tolikrát zmiňovaný Otakar Šourek byl z průběhu oslav nadšen, „je možno již bez nadsázky říci, že průběh těchto oslav byl po celé naší vlasti mimořádně radostný a povznášející a že podstatně přispěl k nejširšímu uvědomění Dvořákovy velikosti a jeho významu pro českou národní kulturu“.

Především v letošním roce, Roce české hudby 2014, nás může rozsah, intenzita i celospolečenský dopad dvořákovských oslav v roce 1941 v lecčem inspirovat.

Psáno pro: HARMONIE 10/2014

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.