středa, 11. červen 2014

Příběhy předmětů z Muzea Antonína Dvořáka II.

Napsal(a) 

Antonín Dvořák a životní styl

 

Dvořák s rodinou na Vysoké, foto Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby) Dvořák s rodinou na Vysokéfoto: Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby)

Životní styl čili „lifestyle“ je dnes poměrně oblíbeným tématem ve spojitosti s dnešními celebritami, kdy se v časopisech dočítáme, jak která osobnost jí, spí, bydlí, jak se obléká a co má ráda. Vzhledem k tomu, že ve své době byl právě takovou celebritou Antonín Dvořák, můžeme se i na něj podívat z tohoto pohledu. „Všude, kde se objevím, ať je to na ulici nebo doma, anebo i když někam vejdu do krámu nakupovat, lidé se ke mně hrnou a chtějí můj podpis. Podobizny mé jsou ve všech kněhkupectvích a lidi je kupujou, jen aby ňákou památku měli.“ (Dvořákův dopis manželce z Anglie, 1885).

Řada faktů je o Dvořákovi dobře známa, pojďme si však nastínit či částečně před­stavit Dvořákův životní styl na základě vzpomínek a dochovaných předmětů ve sbírce Muzea Antonína Dvořáka. Osobních trojrozměrných předmětů není zachováno příliš mnoho (na rozdíl od autografů či tisků). Předměty jako globus, psací stůl, tabatěrky, hůl, cylindr, černý klobouk, brýle s pouzdrem, čestné odznaky, závěsná lampa, man­žety, kapesník, peněženka se zápisníkem, zlaté pero s pouzdrem, kapesní hodinky s klíčkem vypráví příběhy každodenního měšťanského života druhé poloviny 19. století, zároveň také odráží specifikum Dvořákovy profese i povahy.

Rodinný život

Dvořákovi představovali vcelku běžný model středostavovského rodinného života druhé poloviny 19. století. Manželé se čtyřmi dětmi (dva chlapci, dvě dívky) tvořili u Dvořáků základ domácnosti. Antonín Dvořák byl samozřejmou hlavou rodiny, na němž bylo kárat a případně trestat děti, jak vzpomíná syn Otakar: „Jen čtyřikrát v životě jsem dostal od tatínka výprask, ale stálo to za to... Při takových exekucích za nás prosily sestry a chtěly tatínkovi bránit v další výplatě, ale většinou si vysloužily jen příkré napomenutí, aby neprosily za nehodného. Tatínkův hněv dokázala uklidnit pouze maminka, i z toho je vidět, jak velkou lásku a vzájemný respekt k sobě oba rodiče cítili.“ V praktických záležitostech pak nenápadně rodinu řídila manželka Anna, která kromě chodu domácnosti hlídala např. i finance.

Bydlení

Od šedesátých let 19. století se v Praze stavělo v empíru a romantizujících stylech (Zemská porodnice, Ullmannova budova české polytechniky na Karlově náměstí, budovy Národního divadla a Muzea). Již se nestavěly paláce, ale jejich koncepci ve zjednodušené podobě přejaly činžovní domy s pilířovým schodištěm a v 1. patře s balkónem umístěným do ulice nad vchodem. V přízemí domů často bývaly obchůdky či restaurace. Právě v takovém domě v Žitné ulici čp. 564 (dnes 14) bydlel Dvořák se svou rodinou od roku 1877. Dvořákovi bydleli ve více bytech v domě v Žitné, nejdéle však pobýva­li ve druhém patře v bytě, který se skládal z kuchyně a tří místností. Hlavní místnost tvořil prostorný pokoj, občas označovaný jako „Dvořákova pracovna“. Kromě historizujícího nábytku, psacího stolu a klavíru (na který však nehrál pouze mistr, ale i jeho děti) byl pokoj výjimečný svou výzdobou – stěny byly pokryté věnci, stuhami a jinými Dvořákovými „trofejemi“. Na psacím stole mohl mít Dvořák umístěny tyto dodnes zachované předměty: dvoukalamářový stojánek, brk, těžítko ve tvaru skleněné kostky, kovový stojánek na pera s vložkou na čištění per a možná i popelník. I když manželka Anna kouření doma neviděla ráda, pravděpodobně si občas Dvořák, vášnivý kuřák, zapálil dýmku i doma. Využívání tohoto pokoje částečně jako pracovny i obývacího pokoje již zcela odpovídalo modernímu trendu bydlení, na rozdíl od pomalu ustupujícího typu „salón“, kterému býval vyhrazován největší „parádní“ pokoj bytu, avšak jeho využití bývalo pouze příležitostné pro návštěvy.

Dům v Žitné ulici (cca 1901), foto Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby) Dům v Žitné ulici (cca 1901)foto: Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby)

Později, s tím jak se Dvořák finančně zmohl, pravděpodobně pronajímala rodina celé patro činžovního domu, jak dokládá vzpomínka jejich souseda Bohumila Čecha, tehdy chlapce: „Celé druhé poschodí, v němž bydlili, bylo uzavřeno dvířkami, kterým říkali katr.“ Jako součást „bytu“ fungovala zjevně i pavlač, na které se opět dle vzpomínek souseda žilo: „Nejmladší Zička... byla středem pozornosti a radosti všech, když si hrála a dováděla na pavlači, velmi prostorné a zasklené, kde bylo velmi příjemno i když venku byla zima, a kde členové rodiny rádi prodlévali čtouce, vyšívajíce... Zde [v pokoji] také někdy hrálo v přítomnosti mistrově České kvarteto a my mladí poslouchali na pavlači.“

Luxusu elektřiny, vlastní koupelny či splachovacího klosetu si však Dvořákovi za skladatelova života ještě neužívali, i když tyto služby začínají v Praze po vybudování podolské vodárny v roce 1885 dobře fungovat.

Odívání

Dvořákův zjev a odívání můžeme vysledovat převážně z fotografií. Poměrně známé portréty prozrazují „oficiální“ Dvořákovu podobu, jakožto osoby veřejné. Dvořák je na nich oblečený pečlivě a uměřeně své profesi a postavení. Obecně si v 19. století sledování módy mohlo dovolit z finančních důvodů jen málo lidí, a i tak se oblečení neměnilo příliš rychle. Hlavní ctností měšťanské společnosti byla šetrnost, která byla vlastní i Dvořákovi. Nově pořízený oděv se nosil většinou celý život, což lze na některých fotografiích vytušit. Dále se ví, že si Dvořák potrpěl na módní vázanky spíše výrazných barev a údajně určoval módu v New Yorku (jak se dočítáme v článku z pražského bulvárního Poledního listu z roku 1941). Kalhoty s vestou (většinou stejnobarevnou, občas neformální bílou) a nezbytnými hodinkami na řetízku tvořily základ oděvu, který byl podle příležitosti doplněn frakem (pro velké společenské události; Dvořák ve fraku je zachycen např. na obrázku, jak diriguje v Chicagu), sakem, žaketem či domácí vestou, v zimě pak kožichem. U pánských obleků převažovaly ještě kolem roku 1870 stále kabáty a kalhoty šité z odlišných materiálů a až postupně se začaly prosazovat obleky. Dvořák v tomto sledoval moderní trend a na převážné většině fotografií je zachycen v obleku z jedné látky (ať na formálních por­trétech, či na rodinných momentkách). Pokrývku hlavy tvořil cylindr, klobouk černý (oficiální) nebo bílý (na venkově) či v pozdějších letech je zachycen na Vysoké v čepici s kšiltem.

Antonín Dvořák, foto Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby) Antonín Dvořákfoto: Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby)

Cestování

Součástí Dvořákova životního stylu bylo (někdy i přes jeho nechuť) cestování, s čímž souvisí dochované předměty, jako je cestovní pas, globus, atlasy, cestovní kalamář či tepaná stříbrná čutora (ta však byla spíše ozdobným dárkovým předmětem). Cestování bylo spjaté s Dvořákovou profesí a málokdo sjezdil ve své době tolik zemí jako on. Cestování se během 19. století stává příjemnějším díky „železniční podnikatelské horečce“, která po příznivých provozních a finančních zprávách o výsledcích prvních anglických železnic zachvátila celou Evropu. Dvořák zažil v mládí stavbu dráhy, kdy byl ještě každý příjezd vlaku velkou podívanou. Do konce 70. let 19. století však byla v českých zemích postavena převážná většina hlavních tratí tvořící základ naší nynější železniční sítě. V té době se i cestování vlakem stávalo příjemnější, sedadla všech tříd byla pohodlnější, byla zavedena ulička a toalety, postupně se začínalo řešit vytápění. Do Ameriky se plavil Dvořák několikrát na velké zaoceánské lodi. „Začnu tedy o cestě. Ta trvala na moři 9 dní a bylo stále hezky až na jeden ošklivý den. Bylo velmi bouřlivo a trvalo víc než 24 hodin, než se oceán utišil.“ (Dvořákův dopis z New Yorku, 1892)

Dvořákův pas, foto Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby) Dvořákův pasfoto: Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby)

Druhá strana Dvořákova pasu, foto Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby) Druhá strana Dvořákova pasufoto: Muzeum A. Dvořáka (České muzeum hudby)

 

Volný čas

„Volný čas“ je příznačný právě pro 19. století, kdy začíná být v souvislosti s průmyslovou revolucí přesně vymezován čas pro práci, a proti tomu čas na odpočinek. V Dvořákovi byl z dětství silně zakódován „selský model“ uvažování, který kvůli neustálé práci na statku a snaze o udržení živobytí pojem volného času téměř neznal. Dvořák byl velmi pilný a svůj „volný“ čas věnoval převážně práci, tedy kompozici. Přesto však lze v jeho každodenních činnostech vysledovat jisté „volnočasové aktivity“ a pěstování koníčků. Rád hrál společenské hry (byl výtečný hráč kulečníku, rád hrál kuželky a karty). Známý je pak jeho zájem o moderní techniku (lokomotivy, parníky), holubářství a zahradničení. „V Praze byly nejmilejší tatínkovou zábavou mašinky, na Vysoké holubi. Oběma těmto koníčkům se věnoval s velkou důsledností a dosáhl v nich mimořádné odborné znalosti. Svoje holoušky dokázal dlouhé chvíle pozorovat a někdy se proti svému zvyku o nich i rozpovídal. Nesledoval žádný chovatelský cíl, chtěl prostě od všech možných ras mít ve svém holubníku nějaké zástupce.“ (Otakar Dvořák)

Možná méně známá je jeho záliba v četbě. „U Dvořáků se hodně četlo, sám jsem někdy s nimi chodíval do obecní knihovny pro knihy. Také sami měli pěknou knihovnu, v níž jsem viděl také spisy cizí a kterou měla na starosti nejstarší dcera Olga.“ (Emanuel Chvála) V 19. století se významně rozšiřoval fenomén soukromých knihoven, které postupně neznamenaly jen ekonomický či sociální kapitál, ale vyjadřovaly kulturní zázemí jejího majitele. Na svých knihovničkách si zakládali studenti i učenci. Také Dvořákova knihovna (tak jak je dodnes zachovaná) vypovídala o jeho profesi i zájmech. „Mnoho četl (i knih populárně vědeckých, hlavně ovšem spisů o hudbě a hudebnících) a vytrvale obíral se tím, co přispívalo k vytříbení názorů a upevňovalo v zásadách…Byl horlivým čtenářem časopisů domácích i cizích.“ (Emanuel Chvála)

Součástí každodennosti 19. století se stávalo také provozování „tělovýchovy a sportu“. „Snad zcela neznámým nejširší veřejnosti jest, že otec prováděl s velkou zálibou tělocvik, který zprvu spočíval v tom, že předpažoval v jedné ruce židli, uchopenou za jednu z noh, později pak pořídil si činky, s nimiž rád cvičíval v ranních hodinách. Byl tak trochu i sportsmanem.“ (Otakar Dvořák). V roce 1888 byl založen z iniciativy Dvořákova přítele Vojty Náprstka Klub českých turistů. Také Dvořák pěstoval turistiku a plánoval velké pěší túry (často v duchu romantických výletů k národním památkám a hradům). „Usnesli jsme se tedy, že bychom se zítra na Zvíkov podívali, dokavád je počasí příznivé.“ (Dvořákův dopis Antonínu Rusovi z Vysoké, 1884). Údajně byl vytrvalý chodec, spíše pomalejšího tempa. Tato záliba v chůzi souvisela s jeho každodenním rituálem – pravidelnými ranními a kratšími odpoledními procházkami. „Soused vídával ho chodit brzy ráno na procházku do sadů na Karlově náměstí.“ (Emanuel Chvála). „Při krátkých odpoledních procházkách si většinou bral mě nebo bratra Toníka jako průvodce.“ (Otakar Dvořák)

Na závěr zmiňme Dvořákovo snad nejoblíbenější místo, a tím byl jeho letní domek na Vysoké. Dvořák s rodinou zde pravidelně trávil prodloužené letní prázdniny. Trávení času na „letním sídle“ (čili obdoba dnešního „chalupaření“) se začalo prosazovat ve větší míře od 60. letech 19. století a mělo přinášet potřebný odpočinek od ruchu města. Přesně to znamenala Vysoká také pro Dvořáka, který se často nemohl dočkat, až se zase na Vysokou dostane a načerpá zde síly pro další skladatelskou práci. „...celý den trávím většinou ve své zahradě, kterou tak pěkně pěstuji a miluji jako božské umění, a pak se toulám po lese.“ (Dvořákův dopis Simrockovi z Vysoké, 1886)

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.