středa, 18. listopad 2020

Pod harfou Davidovou: Hudba židovské zkušenosti od Mahlera k době předválečné

Napsal(a) 

Gustav Mahler, foto Moritz Nähr Gustav Mahlerfoto: Moritz Nähr

Nic takového jako židovská hudba neexistuje, tvrdí Neil Levin, muzikolog a umělecký ředitel Milken Archive of American Jewish Music (Milkenův archív americké židovské hudby). Místo toho Levin navrhuje, abychom hovořili o hudbě židovské zkušenosti: o hudbě inspirované židovskými jazyky, jejími náboženskými, historickými a kulturními kořeny, jakož i její sekulární tradicí.

V tomto díle seriálu se zamyslíme nad přínosem skladatelů židovského původu od konce 19. století až po současnost. Naším úkolem nebude pojmout období takřka půldruhého století hudebního vývoje encyklopedicky, což by bylo s ohledem na délku a zaměření tohoto eseje nemožné. Pro získání představy o vlivu židovských skladatelů na hudební vývoj 20. století bude přínosnější se zaměřit na malou skupinu vynikajících skladatelských osobností, jejichž židovská zkušenost se odrazila v jejich tvorbě a jejichž díla významně přispěla k formování moderních hudebních stylů a estetik.

Jsem třikrát bezdomovcem,“ prohlásil prý Gustav Mahler (1860–1911), „jako rodilý Čech v Rakousku, jako Rakušan mezi Němci a jako Žid v celém světě. Všude jako vetřelec, nikde vítán.“ Mahlera lze považovat za posledního velkého představitelé vídeňské romantické školy, ale současně ho lze vnímat i jako prvního ryze moderního evropského symfonika, jehož hudební génius inspiroval několik generací skladatelů první poloviny 20. století. Narozen v židovské rodině v Kališti u Jihlavy a vyrůstající ve skromných poměrech, Mahler studoval ve Vídni a zahájil svou dirigentskou kariéru u divadelních orchestrů tehdejších provinčních měst Rakouska-Uherska v Olomouci a v Lublani. Působil také v Kasselu, v Praze a v Lipsku (zde jako asistent evropsky proslulého dirigenta Arthura Nikische) a jako ředitel operních domů v Budapešti a v Hamburku. V roce 1897 přijal místo pro dirigenta v Evropě asi nejprestižnější: stal se ředitelem Dvorní opery ve Vídni, kde působil deset let.


Jak prohlásil Alfred Roller,
„Mahler nikdy neskrýval svůj židovský původ,
ale neměl z něj žádné potěšení“.


Mahler si byl vědom, že jeho působení ve Vídni nebude jednoduché. Sídlo habsburské monarchie se na konci století otřásalo politickými rozbroji mezi zastánci konzervativního, křesťansko-sociálně orientovaného a otevřeně antisemitsky smýšlejícího starosty Vídně Karla Luegera na straně jedné a stoupenci levicově zaměřeného sociálnědemokratického politika Victora Adlera na straně druhé. Mahlerova pozice ve Vídni byla dále komplikována tím, že vídeňská opera byla de facto dvorní institucí, umělecky závislou na panovníkově byrokracii a dvorních cenzorech, kteří například Mahlerovi neumožnili inscenovat Straussovu operu Salome, jejíž libreto považovali za skandální. Přesto se Mahlerovi podařilo ve Vídni vybudovat ryze moderní operní společnost s orchestrem vynikajících instrumentalistů a souborem inteligentních a herecky přesvědčivých zpěváků. Mahlerovy moderní inscenace německého repertoáru od Mozarta po Wagnera (ale třeba i Smetanových oper), zbavené kýčovitých neoromantických nánosů, byly velkou částí kritiky i publika neobyčejně vysoce ceněny. Hudební úspěchy ale nezastavily útoky nepřátelského a často antisemitsky laděného tisku jakož i některých členů operního souboru na Mahlerovy radikální umělecké vize a jeho perfekcionistický přístup při přípravě nových inscenací.

Poté, co byl umělecky i existenčně ve Vídni zajištěn, začal se Mahler ve stále větší míře věnovat kompozici a dirigování vlastních děl. Ve svých devíti velkých a do velké míry programních symfoniích (svou desátou již nedokončil) a několika písňových cyklech obohatil a rozšířil klasické formy i tradiční instrumentaci, přičemž efektivně uplatňoval, velmi často i sólově, takřka všechny v té době dostupné nástroje, včetně sborů a vokálních sólistů.

Gustav Mahler – rukopis 2. symfonie Gustav Mahler – rukopis 2. symfonie

Snaha o proniknutí do německé kultury vedla Mahlera v jeho vlastní tvorbě k přejímání skladatelských technik velkých německých mistrů. Přesto, jak tvrdí Carl Niekerk ve studii Reading Mahler. German Culture and Jewish Identity in Fin-de-Siècle Vienna (Mahler. Německá kultura a židovská identita ve Vídni na konci století, 2013), nelze tvrdit, že by se Mahlerovi podařilo plně asimilovat do německého kulturního prostředí. Přestože se Mahler neztotožnil s procesy národních hnutí zemí Rakouska-Uherska přelomu století, které měly za následek mimo jiné i oživení specifických židovských hudebních tradic v německých zemích (konkrétně židovské liturgické hudby a chasidského klezmeru), a o svém židovství veřejné nemluvil (jak prohlásil Alfred Roller, „Mahler nikdy neskrýval svůj židovský původ, ale neměl z něj žádné potěšení“), byl to okolní křesťanský svět, který z Mahlera vytvořil nepřítele německé hudby, jak ji definoval Wagner. Od antisemitských útoků Mahlera nezachránila ani katolická konverze ani manželství s Almou Schindler, která byla známá ostrými výpady vůči prominentním vídeňským Židům.

V kontextu vývoje hudby od konce 19. století se Mahler objevuje v roli moderního židovského proroka. Mahlerova národnostní, kulturní a náboženská vykořeněnost se odrazila v jeho esteticky mnohovrstevnaté a eticky silné hudbě, která nám po hlubším poslechu umožňuje opustit svatostánek, do kterého bayreuthští obdivovatelé Wagnera a Brucknera umístili vyčerpanou německou romantickou tradici, a otevřít se tak světu nových uměleckých idejí. Mahler zemřel v 51 letech ve Vídni, nemocen, vyčerpán a do jistě míry nepochopen svými současníky. Bylo úkolem Arnolda Schönberga (1874–1951) aby pokračoval svým svébytným způsobem v cestě, kterou jeho idol nastoupil.


Toto je zkrácená verze, kompletní text k dispozici v HARMONII XI/2020.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.