neděle, 25. listopad 2007

Zvon je hudební nástroj

Napsal(a) 

Zvon je hudební nástroj Zvon je hudební nástroj

Před pěti lety při srpnové povodni zaplavila a zničila voda na soutoku Berounky a Vltavy v Praze na kraji Zbraslavi Petru Rudolfu Manouškovi jeho zvonařskou dílnu. Jeho otec tam začal odlévat zvony přesně před čtyřiceti lety, on sám tam vyrostl a léta pracoval. Okolnosti však zatím nedovolují, aby tuto dílnu Manoušek, letošní padesátník, obnovil. Dosud tedy pracuje v nizozemském Astenu, kde mu po záplavách poskytli azyl. Hovořili jsme však nejen o velké vodě, ale především o znějících zvonech - o pražské mobilní zvonohře, o nekvalitních nových německých zvonech, jimiž lidé z neznalosti nahrazují ty historické, a o lhostejnosti českého státu ke starodávným řemeslům.

V Čechách jste jediný zvonař, druhá dílna je v Brodku u Přerova na Moravě. Je obecně ve vašem oboru velká konkurence?

Není krvavá. Víte, mnohde v Evropě přetrvává jakési vlastenectví, takže se pro plnění místních zakázek preferuje domácí zvonař. Dokonce to jde tak daleko, že například na severu Itálie, který byl kdysi součástí Rakouska, dosud dodává zájemcům zvony Rakušan.

To zní téměř idylicky...

Soutěží se většinou korektně. Každý rok mají zvonaři kongres a často si tam předáváme zakázky. V Evropě ale existují i firmy, které spolupráci nevyznávají a dělají lumpárny, a ty někdy mají ve své vlasti zákaz činnosti. A tak hledají odbyt jinde - a bohužel ho nacházejí i u nás. Jde zejména o některé německé firmy. Likvidují staré zvony a jejich nové jsou nekvalitní. I my tak přicházíme o část zvonů z těch, které přežily válku. Takzvaně se vyměňují za nové. Neinformovaný zákazník si myslí, že opotřebený starý zvon má nižší hodnotu, a myslí si, že teď má lepší. Ve skutečnosti má takový nový zvon hodnotu mizivou, ale firma je spokojená. Podobně ničí zvony nekvalitní zvonící stroje a neodborné opravy. Na vině jsou naše špatné zákony, nízká ochrana řemesla.

Zmizelo od nás za války hodně zvonů?

Němci nám odvezli za druhé světové války tisíce zvonů. Nevrátili je. Přitom existují informace, že dosud část českých zvonů v Německu někde je složených ve skladě. Ale u nás absolutně není vůle k tomu, aby se tyto věci ověřily, a už vůbec není vůle, aby se žádalo vrácení zvonů. Zažijete to na různých institucích, i církevních. Nikde jsem se nesetkal s kladným přístupem, že by řekli, to je dobře, našla se část českého majetku, tak se zasadíme o navrácení. Naopak. Není dokonce žádoucí, abych do toho vrtal... Jsem podezřelý, proč se prý o to zajímám. Že bych měl být spíš Němcům vděčný, že mi udělali trh... Na to není co dodat.

Proč neobnovíte zbraslavskou dílnu?

Je to začarovaný kruh. Jedná se o zátopovou oblast, která dosud není chráněná. Až bude, pak by se o tom snad dalo uvažovat. Je to navíc budova památkově chráněná, ale nemám právní nárok získat příspěvek na její opravu; v úvahu ovšem nepřipadá také přestavba na jiný účel. Zatím také nelze dům pojistit. Ze všech těchto důvodů není možný ani jeho prodej. Pracovat se tam nedá. Mohl bych asi vybudovat dílnu jinde, objekty v Čechách by se našly. Nemám však peníze na tak velkou investici, rychlou návratnost půjčky slíbit nemohu, a přitom zbraslavský dům nemůže být ani zárukou pro banku. Snažil jsem se najít cestu přes granty a podobně, ale je to spletité. A nic nepamatuje na verzi, která se týká mě.

Zvon je hudební nástroj Zvon je hudební nástroj

Jak jste se dostal do Holandska?

Jsem členem Evropské asociace zvonařů. Po povodni mně hned volali, jestli mohou nějak pomoci. Angličani dokonce přijeli a pomáhali mi uklízet. Na sjezdu v Anglii mi pak nabídli, že mi dají k dispozici zařízení a prostory a že mohu pracovat u nich. Pomáhali mi postavit se na nohy. Nepřemýšleli o konkurenci, že by měli mít radost, že jedna firma ubyde... Vybral jsem si nakonec Holanďany. Jednak jsme už spolu měli dobrou zkušenost, stavěli jsme totiž společně pražskou mobilní zvonohru. Ale také je to k nim relativně nejblíž. Jen 860 kilometrů. Do Francie bych měl 1450 kilometrů, do Anglie ještě dál.

Vrátíte se jednou do Čech?

Díky přátelství s Holanďany tam mám možnost dělat, co potřebuji, ale pořád to beru jako provizorium. Nemám chuť opustit Čechy, i když je to proti všem pragmatickým hlediskům. Pracovní podmínky i materiální stránka jsou tam lepší, ale nechce se mi to zde úplně zabalit. Je to věkem, asi i kvůli historii... Vždyť můj děda tady pracoval, dělal tady zvony i můj táta... A dělali jsme je za předchozího režimu, který nebyl zvonům nakloněn. Ale teď je to v něčem snad ještě složitější než dříve. Přišel jsem o dílnu a nemám možnost ji obnovit, na postavení nové nejsou peníze. A pokud někam přijdu, myslí si, že sháním peníze pro sebe. Já bych byl tak rád, kdyby řemeslo zůstalo odděleno od mé osoby.

Ale v Čechách jinak zvonařství nebude...

Je pravda, že pokud to tady zabalím, tak by asi nebylo. Bohužel se ovšem setkávám s přístupem, že ho nikdo nebude postrádat.

Předpokládal byste větší zájem státu?

Ano. Opravy a restaurování zvonů se pak nutně řeší svépomocí, což obvykle udělá víc škody než užitku.

Jaká je zvonárna v Astenu? Největší na světě. Jsem tam skutečně jako v azylu, dali mi k dispozici část dílny. Někdy mi s něčím pomůžou, já se zase na oplátku snažím pomáhat jim s jejich zakázkami. Dívají se na mě trochu jako na atrakci, já totiž dělám způsobem, který už oni neznají. Ale na druhou stranu zase já musím akceptovat částečně také jejich podmínky, protože používají jinou technologii, modernější. U nás se formy musely vypalovat a sušit, to oni už nedělají. Sušárna tam není.

Jste tam často?

Jsem, ale po narození zvonů si je vždy vezu domů a tady je montujeme na věže.

Na zvonech je stále napsáno Manoušek?

Ano, ale už tam není napsáno Zbraslav.

Takže byste se rád vrátil...

Mohl bych u nich nastoupit hned, třeba zítra... Nemohu se s tím ale porovnat, myslím, že patřím sem. Jakmile to zde jednou utnu, už nepůjde navázat.

Bylo u nás vždy tak málo zvonařů?

Zvonařství nikdy nebylo běžnou živností. Rozkvět českého zvonařství nastal na konci šestnáctého století. Pak tu byli po tři století - zhruba od roku 1650 do roku 1900 - pouze cizinci, dosud není úplně jasné, proč české zvonařství zmizelo. Například v dnešní Jungmannově a Široké ulici v Praze bylo sice několik desítek zvonařů, ale byli to řemeslníci, současně konváři, cínaři a kováři. Zvony převládaly v jejich životě jen po určitou dobu. Původem to většinou byly německé firmy. Můj děda začínal roku 1900 jako první český zvonař po téměř třísetleté přestávce.

Zvon je hudební nástroj Zvon je hudební nástroj

Jak se k řemeslu dostal?

Našli jsme jeho vandrovní knížku. Pracoval ve slévárnách na území severního Německa, Belgie a Holandska, tak asi tam se dostal ke zvonům. Po návratu je začal odlévat doma, bylo to v Brně-Husovicích. Táta se u něj pak vyučil a postavil si vlastní dílnu v České u Brna, fungovala až do znárodnění. Zvláště během tří poválečných let, kdy dílnu obnovil, se odlilo hodně zvonů. Pak ji ale zlikvidovali, zbourali, rozkradli... Devastace jako ve všem u nás tehdy. Táta nedobrovolně do roku 1967 pracoval v umělecké slévárně, ale ne na zvonech. Potom koupil dům na Zbraslavi. Na počátku 18. století v něm byla První průmyslová škola v Čechách, po roce 1945 už jen skladiště rakví. Vybudoval tam zvonárnu, ve které začal znovu pracovat.

A vy jste byl od začátku u toho?

Bylo mi deset, pamatuji si, jak jsem jako kluk u všeho asistoval. Dostal jsem se k tavicí peci, k jeřábům. Vyrostl jsem v tom... Nemohu se pořád srovnat s tím, že by to už nebylo. Sám jsem později dům nákladně zrekonstruoval.

Jakou mělo zvonařství za komunistů pozici?

Vždy to bylo výlučné řemeslo. Potřebovali jsme věci, které běžně nebyly k sehnání, lišili jsme se, měli jsme mnoho problémů, nedalo se to nikam zařadit... Takže jsme pracovali pod Svazem výtvarníků stejně jako malíři, sochaři a grafici; chodily k nám umělecké komise schvalovat zvony. Bylo v tom mnoho absurdit.

A nyní?

Podmínky všeobecně nejsou příznivé. Rozmohlo se také neplacení. Mám docela dost peněz mezi lidmi za odevzdanou práci a budou asi nedobytné. Ale i obecně má toto řemeslo menší podporu. Je to horší než za minulého režimu. V rámci rekonstrukce různých budov a památek se tehdy například restaurovaly i zvony, což se dneska neděje.

Máte pokračování?

Pokud myslíte, jestli mám děti, tak ano, pokud se ptáte, jestli mám pokračovatele, tak ne. Děti ta profese absolutně nezajímá. Mrzí mě to, ale nemají k ní vztah.

Zvon je hudební nástroj Zvon je hudební nástroj

A dala by se jednou firma předat někomu jinému?

To by bylo dost složité - že by se někdo ve třiceti najednou rozhodl: teď budu dělat zvony? To nejde tak snadno ani rychle. Ideální je to, co se děje ve všech zvonařských rodech, že děti v dílně vyrůstají a postupně k řemeslu přilnou. Můj táta ve svých osmapadesáti nemohl vědět, jestli jeho desetiletý syn jednou bude dělat to co on. Ale naši pracovali v dílně oba, a tak jsem vlastně nikdy neřešil, čím budu - jestli kosmonautem, nebo popelářem. Nenutili mě, dospěl jsem ke zvonařině zcela přirozeně. U mých dětí tomu tak nebylo.

Jak jste se zvonařinou začínal?

Pracoval jsem s otcem nejprve na různých věcech, na restaurování i na výrobě nových zvonů, ale ne samostatně, až jsem do toho pak náhle spadl rovnýma nohama. Otec totiž byl půl roku v nemocnici a já jsem prohlásil, že už to umím, že jeho práci dodělám. Zpětně si říkám, že to byla pěkná drzost... Přes den jsem dělal v dílně, večer jsem mu v nemocnici vysvětloval, co jsem udělal, a on mi říkal, jak pokračovat. Kantoři mi naštěstí umožnili, že jsem při studiu mohl pracovat, i když to tehdy bylo zakázané.

Uživilo by se tady víc dílen?

Myslím, že ano. Tohle řemeslo si zaslouží zachovat, zaslouží si podporu. Abychom se nedostali do situace jako v zahraničí: Norové a Švédové, když tu byl před několika lety zvonařský kongres, chodili v mé dílně kolem nově odlitých zvonů a říkali: tak tohle u nás uměli naposledy před šedesáti lety... Ale mnoho jiných řemesel i u nás směřuje neodvratně k zániku. Považuji to za zločin - stát si jich nehledí. A po letech se to už nedá jen tak zase vykopat ze země a obnovit. Vždyť i když skončilo Ústředí lidové umělecké výroby, mnoho lidových řemesel zahynulo. Ti lidé nebyli schopni existovat sami o sobě, když je nikdo nepodpoří. Ani ve zvonařství není zaručen okamžitý zisk a rychlá návratnost. Ale na to, že jsme schopni adekvátně si zrestaurovat zvony, hleděli z okolních zemí se závistí. A teď to hyne. A když se musím dívat, jak se vše likviduje... Nikdy se nekradlo tolik zvonů jako po roce 1990. Je za tím lhostejnost a nedostatek povědomí. Lidé je rozbíjejí, dávají do sběru... Setkal jsem se v jedné instituci i s názorem, že zvony jsou přežitek.

Letos se rozezněla vaše kompletní zvonohra u katolického kostela ve Křtinách u Brna. Jste spokojen?

Mám velkou radost. Mám tam i takovou vazbu, že nedaleko v Habrůvce se narodil děda... Původně měl křtinský pan děkan na mysli zvonohru na věži, ale nakonec je v ambitech, takže si lidé mohou i sáhnout. Většinu času hraje automaticky, ale lze k ní připojit klaviaturu a dělat koncerty. V roce 2004 jsme odlili prvních patnáct zvonů, teď už jich je sedmadvacet. Ve váze je tahle zvonohra prakticky dvojnásobě těžší než loretánská! Všechny zvony pro ni se narodily už v Holandsku. Měli jsme před pěti lety hotové formy, ale zaplavila je voda, dosud tam jsou někde jejich zbytky... Tak jsem je musel dělat znovu.

Kolik jste od povodně vlastně odlil zvonů?

Prakticky všechny, které se narodily od srpna 2002 s mým podpisem, se narodily v Holandsku. Bude jich kolem sto padesáti, větších i malých.

Pražská mobilní zvonohra, unikátní nástroj se sedmapadesáti zvony a mechanickou klaviaturou na podvozku kamionu, vznikla ještě před povodní, funguje už několik let. Občas po Praze koncertuje, třeba u nás v Radotíně vždy na konci Vánoc. Můžete ji představit?

Udělat něco podobného mě poprvé napadlo na začátku devadesátých let, když jsem mobilní zvonohru viděl v Holandsku. Ta moje je na nákladním voze dlouhém skoro deset metrů, širokém dva a půl metru a vysokém skoro čtyři metry. Největší zvon má tón f1 a váží 860 kilogramů, nejmenší d6 váží kilogramů pět. Všechny zvony dohromady váží bez 50 kilogramů pět tun.

A dořešily se už majetkové vztahy mezi vámi, Prahou a městskými částmi?

Bohužel ještě ne. Můj děda postavil zvonohru, kterou zničili Němci, otec dopadl stejně... Mně se to podařilo dokončit, ale doma ji moc nevítají. Co všechno se přitom na zvony dá zahrát...! To je pohled, který u nás není známý. Nedaří se mi ho prosadit. Takže mobilní zvonohra má lepší podmínky v zahraničí než doma. A tak s ní jezdíme a koncertujeme po cizině. Musí si na sebe vydělat.

Řekl jste, že zvony někdo chápe jako přežitek?

U nás se na ně hledělo jako na církevní předmět. To byla chyba. V Rusku se i za doby komunismu na pravoslavných kostelech zvonilo....

... ale jen na těch, které nebyly změněny v muzeum nebo v kino!

No ano, to máte pravdu. Zato u nás církevní charakter zvonů byl záminkou zamezit jim v existenci. Zvon přitom není ryze církevní předmět, zvon je především hudební nástroj.

Tím se dostáváme ke zvuku zvonů...

Ano - když slyšíte zvuk zvonů, něco to s vámi přece dělá. V historii byste našel doklady, že každý režim se zvonů trochu bojí, že z nich má respekt. Asi je to tím, že zvony působí na psychiku člověka.

Tím nemyslíte situaci, kdy si lidé, kteří nechodí do kostela, stěžují, že je v neděli ráno budí zvonění, že?

Ne. Tím myslím něco podstatnějšího. Mimochodem, souvisí s tím i skutečnost, že když nejsou zvony kvalitní, tak místo aby dělaly pohodu, lidi ruší. Laik neví, že mu zvuk zvonu vadí proto, že není kvalitní, že kmitočty působí nepříjemně. Zvuk zvonu dokáže způsobit obrovské věci. Mně se stalo, že jsem z jedné věže musel utéct. Byly tam zvony z Německa, nekvalitní, bodalo to do uší. Za to ale nemohly ty zvony, ale člověk, který je vyrobil.

Petr Veber

Novinář, hudební a operní kritik, autor textů o hudbě a hudebnících, absolvent hudební vědy na Karlově univerzitě. Přes dvacet let byl zpravodajem ČTK zaměřeným na hudbu, kulturu a církve, od roku 2007 byl pak deset let v Českém rozhlase vedoucím hudební redakce stanice Vltava. Je jedním z průvodců vysíláním stanice D dur. Spolupracovníkem Harmonie se stal hned v počátcích existence časopisu. Přispíval a přispívá také do Lidových a Hospodářských novin a do Týdeníku Rozhlas. Je autorem knihy Václav Snítil a jeho půlstoletí české hudby. Klasickou hudbu považuje za nenahraditelnou součást lidského života. Nejenže za ní rád cestuje, ale také ji ještě stále rád poslouchá.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.