neděle, 21. červenec 2013

Zuzana Rzounková - V hudbě se nedá lhát a šidit

Napsal(a) 

Zuzana Rzounková - V hudbě se nedá lhát a šidit Zuzana Rzounková - V hudbě se nedá lhát a šidit

Lesní roh je nástroj, jenž řada Čechů vnímá jako královský. V našem vědomí je spojován s lovem, možná s Janem Václavem Stichem-Puntem, Zdeňkem Tylšarem, v poslední době se jmény Radek Baborák nebo Jan Vobořil. I když výborných hornistů nepřebývá ani nijak výrazně nepřibývá, stále najdete v Čechách a na Moravě řadu výborných hráčů... i hráček. Jednou z nejlepších je Zuzana Rzounková (1977), od roku 2002 členka Pražských symfoniků. Konzervatoř studovala v domovských Košicích a později v Brně, kde byla od roku 1995 první hornistkou tamější filharmonie. V jihomoravské metropoli dokončila studia na JAMU u profesora Petráše a na stejné škole později získala titul Ph.D. a nyní zde učí. První hornu hrála i v České filharmonii, ale svůj orchestrální domov našla prozatím ve FOKu. Vedle toho hraje i v Moravské filharmonii Olomouc. Lesní roh je v HARMONII vzácným hostem, takže jsem rád, že mohu profilem této mimořádné hudebnice dluh poněkud srovnat.

Hra na lesní roh není u ženy zrovna obvyklá činnost. Jak jste se k němu dostala? Jako snad každé dítě jsem hrávala na zobcovou flétnu. Na mé cestě není nic výjimečného. Hudební škola, kam jsem chodila, měla málo žáků na lesní roh. Nabídli mi ho, zjistila jsem, že mi to jde a líbí se mi... a už jsem u toho zůstala. Bylo to přitom pouze na mně, protože rodiče nejsou hudebními profesionály.

Jak dlouho jste hrála ve Filharmonii Brno? Více než šest let. Pak byl vypsán Českou filharmonií konkurs na pozici první horny a strávila jsem tam v roce 2001 jednu sezonu. Pak jsem přešla do FOKu.

Proč jste nezůstala v České filharmonii, když je to pro většinu orchestrálních hráčů vysněná meta? S odstupem času mohu bez uraženosti konstatovat, že v České filharmonii tehdy ještě nebyla taková situace, aby mohla hrát první hornu žena. Možná čekali, že po éře Zdeňka Tylšara a Jindřicha Petráše přijde opět muž... Dnes už je orchestr mnohem otevřenější.

Na JAMU jste učila od počátku hlavní obor? Ne. Nejdříve jsem zasvěcovala studenty do tajemství orchestrálních partů. Hlavní obor přišel později... Výsledky studia orchestrální praxe se však už projevují. Ve FOKu jsou mými kolegy čtyři brněnští studenti, další jsou v Olomouci a v dalších orchestrech.

Jaké to je učit někoho jiného?

Něco zcela přirozeného. I při vlastním cvičení se učím a přicházím i po letech na řadu nových poznatků, které jen zmoduluji pro své studenty.

A soutěže? Domácí i zahraniční jsou hodně důležité. Student sice nemusí být mimořádně talentovaný, nemusí se vždy dostat do finále, ale už jenom přípravou na soutěž se posune o několik let dopředu, a to jak kvantitativně (musí se naučit na pět šest koncertů), tak kvalitativně – v technice, stylu, přednesu.

V některých oborech je prý málo talentů, je o ně malý zájem. Jaká je situace ve vašem nástroji? Dnešní doba relativizuje i slovo talent, protože není kde brát. Problém začíná na základních uměleckých školách. Třídy některých oborů zejí prázdnotou, takže probíhá „boj“ o žáky, aby se vůbec určitý nástroj mohl na škole učit. Na druhé straně například u nás na JAMU si nemůžeme stěžovat, protože teď máme 14 až 16 studentů, takže jsme v podstatně jiné situaci nežli pražská HAMU... Trochu postrádám cit pro hraní. Máme studenty, kteří se upřímně snaží a chtějí pro hudbu udělat maximum, ale bohužel to někdy moc nejde. Možná v tom hraje negativní roli dětství u počítačů, televize, ipodů, méně imaginace, barevné představivosti, tvořivosti, neschopnost vytvářet příběhy...

Může být limitujícím faktorem pro zájem o hudbu i nejistá existenční perspektiva hudebníka? Určitě. Bohužel prvotní negace vychází často ne od talentovaného žáka, ale jeho rodičů, kterým dráha zubaře, právníka nebo ekonoma připadá lepší. Nicméně je jasné, že uživit se hudbou je velmi těžké. Studentům však říkám: Když budeš dobrý, tak se uživíš!

Když jsem odešla z Brna, tak jsem měla strach, že se neuživím. Ale přišly nové možnosti, nové výzvy a posunula jsem se dál. Hrozně moc mi v tom dal rok v České filharmonii. Samozřejmě je nutné mít štěstí na spoluhráče a dirigenty. Například díky výrazným dirigentům není možné hrát stále stejně. Proto mi nemůže například Novosvětská nikdy zevšednět.

Máte za sebou už tolik let v orchestrech, že byste mohla specifikovat, jaké to je hrát ve špičkovém orchestru? Je-li skutečně špičkový, a FOK takový je, rostete jak lidsky, tak muzikantsky. Pak se můžete vyhnout riziku rutiny. Velmi dobrá prevence rutiny je každodenní práce na sobě a komorní hra, která může být kompenzací toho, co v orchestru nemáte, i energetickým akumulátorem.

Často proklamovaným heslem je originální zvuk českých dechů – trubek, horen, hobojů, klarinetů, trombonů, fléten... Platí to ještě v lesním rohu? Určitě to pravda byla. Za dob Šolce, Tylšara, Petráše... Zvuk českých horen se například od německých lišil tónovým vibratem, jemností, měkkostí, hladkostí, menší silou. Generační proměnou dirigentů a hráčů došlo i ke změně estetiky. Lahodnost ustupuje síle, vibrato rovným tónům, měkkost otevřenosti. Neříkám, že je to horší, je to prostě jiné. I zvuk lesních horen se přiblížil „mezinárodní normě“, tomu, co slyšíte v okolních evropských zemích. Ne že by se originalita zcela vytratila, jen se hodně zmenšila ona specifika.

Zuzana Rzounková - V hudbě se nedá lhát a šidit Zuzana Rzounková - V hudbě se nedá lhát a šidit

Vídeňská filharmonie vědomě používá svoje lesní rohy. Do jaké míry ovlivňuje zvuk volba nástroje? Může to být zásadní, ale zvuk záleží hlavně na hráčích. Ve FOKu i České filharmonii se odjakživa používaly nástroje firmy Alexander. Jejich zvuk se mi moc líbil. Teď je stále oblíbenější značkou Engelbert Schmid, protože je herně i váhově lehčí. V obou orchestrech jsou nástroje obou značek a tím, že jsou hráči inteligentní, tak se vzájemně tónově přizpůsobí.

Je v něčem jiná sekce lesních rohů FOK než jiných českých orchestrů? Nemyslím si, že by byla kvalitativně jiná, ale za tamější hornovou skupinou stojím i tím, že zde hrají i moji studenti z JAMU, které jsem pět let připravovala pro orchestrální praxi a vedla k určitému zvuku. Přestože sekci tvoří lidé různých mentalit, tak je kompaktní. Takovou zvukovou jednotu u českých orchestrů někde slyším, jinde ne.

Který máte na mysli? Tak to vám neřeknu. To bych si už nikde nezahrála... (smích)

Když čeká FOK například Strauss, Bruckner, Mahler, kde jsou velmi náročné hornové party, pracujete i mimo zkoušky orchestru? Určitě. Víte, jsem člověk, který stále cvičí, ať už reálně, nebo v mysli, a nenechává nic jen na zkouškách. Takže určitá specifická místa řešíme jako skupina před zkouškou nebo o pauzách.

Jste členkou umělecké rady Pražských symfoniků. Jaké má postavení a vliv? Každá rada má takový kredit a vliv, jaký si získá respekt a jaké má osobnosti. Ve FOKu může ovlivňovat jak dramaturgii, tak volbu dirigentů. Mimochodem dobře zde funguje po koncertech celoorchestrální systém uměleckého i lidského hodnocení s námi nově spolupracujících dirigentů a sólistů. Výsledky těchto „anket“ pan ředitel Ilja Šmíd zohledňoval při dalších hostováních. Totéž lze říci i o našich připomínkách k dramaturgii, které byly vedením FOK brány velmi vážně.

Hodnotíte i šéfdirigenta Jiřího Kouta? (smích) To si nikdo nedovolí... Jeho koncerty vždy dopadly fantasticky. Je to vzácný člověk! Bohužel máme smůlu, že se mu asi zdravotně moc nedaří, což je veliká škoda, protože dal orchestru hrozně moc. Orchestru tak chybí dirigentská osobnost, která by s námi soustavně pracovala... Skvěle se pracuje i pod vedením Zdeňka Mácala nebo Petra Altrichtera.

Byli bychom rádi, kdyby vedle pana Kouta pracoval s FOKem nějaký mladší český dirigent, ale například pan Netopil, který byl osloven, má jiné závazky, a u ostatních postrádám osobitost. Co se týká zahraničí, tak je to otázka peněz...

Na jaké koncerty nejraději vzpomínáte? Určitě na čtvrtého Brucknera s Petrem Vronským, čtvrtého Mahlera s Jiřím Koutem a pátého Mahlera s Vladimírem Ashkenazym.

FOK nabízí Nedělní populární cyklus. Mám pocit, že to je jakási dílna, kde si zkoušíte mladé české dirigenty... Ano, měli by tam být zváni začínající umělci nebo mimopražští dirigenti. Zjišťujeme tak, jak jsou dobří a jak se s nimi spolupracuje. Tak dostali šanci například Baborák, Vavřínek nebo Marković.

Orchestrálním hračům hodně pomáhá komorní hra. Vy jste prošla několika soubory – České hornové kvarteto, Czech Tripartitum, Corni delicati – a teď máte trio. Je pro vás komorní muzicírování doplňkem k hlavní profesi? Ne, spíše životní potřeba, osvobození, které mě příjemně vymaňuje z nebezpečí orchestrální rutiny. Dlouhou jsem toužila mít neobvyklé trio. Nedávno se mi to splnilo a vloni jsme založily Trio la Musica ve složení lesní roh, flétna, klavír; na flétnu hraje Marta Korduljak z Moravské filharmonie Olomouc a na klavír Iva Návratová, která žije v Německu. Obě jsou výborné muzikantky. Na podzim jsme díky zásadní pomoci Jana Hasenöhrla a pod jeho značkou ČNSO vydali naše první cédéčko.

Jaký jste zvolily program? Jaká je jeho idea? Chtěli jsme dát dohromady českou a francouzskou hudbu. Je tam zastoupena jak starší, tak i soudobá hudba. Nahrály jsme tedy hudbu Leopolda Mozarta, Josefa Myslivečka, Garyho Schockera, A. F. Dopplera, F. Duvernoye. Dominantním jsou Scenes de la foręt Mel Bonise.

Trio je podle mě i mezinárodně unikátní. Jak je přijímáno? Zpočátku mě překvapovalo, jak dobře je toto atypické obsazení akceptováno, a teď jsem na každém koncertu nadšená. Flétna a lesní roh jsou hodně rozdílné nástroje, přesto se krásně pojí a s klavírem vytvářejí kompaktní zvukový obraz. A lidé jsou většinou mile překvapeni a nakonec okouzleni.

Co literatura pro vaše obsazení? Máte dost skladeb? Teď už ano, nicméně asi budeme hrát i úpravy, protože například skladby pro flétnu, violoncello a klavír můžeme snadno přizpůsobit a znějí často skvěle. Dokonce jsme našly kvalitní skladby, které se téměř nehrají... V podstatě chceme mít v našem repertoáru hudbu od baroka po současnost. Dokonce mám v plánu požádat jednoho významného skladatele, aby pro nás napsal trojkoncert s doprovodem orchestru.

Kdo to je? To nemohu prozradit, protože o tom ještě neví... (smích), ale určitě nebude sám.

Jaký je o trio zájem? Je to stále lepší. První etapa, kdy jsme hledaly a studovaly repertoár a nahrály profilové cédéčko, je za námi a nyní nás čeká další etapa, kdy musíme novostí a zvláštností našeho projektu přesvědčovat koncertní pořadatele v Česku a v cizině.

Orchestr FOK prochází složitým obdobím, kdy je působení šéfdirigenta v Praze ochromeno nemocí, „byl odejit“ programový ředitel Petr Daněk, nedávno byl politickým vedením Prahy odvolán ředitel Ilja Šmíd a čeká se na nového intendanta. Co si o tom myslíte? Mrzí mě, že jsme my muzikanti byli téměř celou minulou sezonu uměle vtahováni do jakési „politické výměny“ názorů mezi magistrátem a ředitelstvím. Od počátku si myslím, že se má umělecká rada vyjadřovat pouze k dramaturgii, uměleckým otázkám a problémům hudebníků. Stojím si za tím, že pan Šmíd nebyl špatný ředitel. Myslím, že tyto půtky FOK dost poznamenaly a uškodily mu. FOK je dobrá rodina, ale každou lepší rodinu by tolik ztrát a problémů poznamenalo. Bohužel to ovlivnilo i atmosféru, radost a energii v orchestru. Léta tady byla stabilita. Teď tu není... Čekáme na nové vedení, co bude dál, co s orchestrem Praha zamýšlí.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.