Pianista Piotr Anderszewski konečně trochu rozvlnil vody dokolečka omílaného klavírního repertoáru. Nic proti muzejnímu vystavování, ovšem je-li dostatečně vyvažováno. Svůj recitál (19. 2., Dvořákova síň pražského Rudolfina, cyklus FOK „Světová klavírní tvorba“) zahájil sólista Bachovou Ouverturou h moll BWV 831 (milosrdně vypsat do programu její jednotlivé části by snad tolik místa nezabralo?), která byla zpočátku trochu nejistá a vzhledem k následujícím dílům působila spíš jako odrazový můstek. Vhodně řešenou dramaturgii stvrdilo, když se na Bacha krásně zvukově napojil cyklus Karola Szymanowského Masky a po přestávce Metopy (inspirovány Homérovou Odysseou). Anderszewski je velkým milovníkem a obdivovatelem tohoto autora, což se pozitivně odrazilo i na jeho výkonu. (V lecčems jako by se blížil hledačské interpretaci HélÉne Grimaud.) Zabořil se do skladeb, okolní svět pro něj přestal existovat a tón od tónu kreslil svět zcela nový. Szymanowského rozehrál v plné šíři jeho bohatého vyjadřovacího jazyka, zúročil vlivy impresionismu v pestrosti barevných odstínů a zvukomalby. Na Metopy plynule navázala Chopinova Sonáta č. 3 h moll op. 58 , kterou pianistův vyzrálý projev naplnil mužností, zjitřeností i vášní.
Anderszewski během večera několikrát dosáhnul atmosféry, při níž se skoro tajil dech, napjatého ticha. Znovu se ukázalo, že je umělcem, který respektuje formu, ale zajímá ho především obsah a na koncertě přítomný okamžik. Ten v jeho provedení stojí za to.
