neděle, 25. leden 2009

Zpěvnost Shakespearova odkazu veršů, dramat a komedií

Napsal(a) 

Prof. Martin Hilský na shakespearovském Salonu v Zentivě, foto Pavel Horník Prof. Martin Hilský na shakespearovském Salonu v Zentivěfoto: Pavel Horník

Vstupujeme do alžbětinského světa králů, šašků, elfů a vil, padouchů a dobráků, touhy po moci, lásky, žárlivosti a odpuštění. Ten svět nám prostřednictvím díla Shakespearova už roky přibližuje Prof. PhDr. Martin Hilský, CSc., anglista, překladatel, esejista, profesor anglické literatury na Filozofické fakultě Univerzity Karlovy. V neposlední řadě pak manžel význačné české překladatelky a také čestný člen Řádu Britského impéria za zásluhy o šíření anglické literatury.

Úžasný Shakespearův odkaz, na jehož převodu z angličtiny do moderní češtiny po celý život pracuje, je nejen plný poutavých sdělení o době a lidech, ale zní i nádhernou řečí. Přetlumočit ji do současného jazyka se stalo profesoru Hilskému nekonečným údělem, s nímž bojuje navýsost zdařile. Pátráme společně po hudebních a hudbou inspirovaných zdrojích u Shakespeara, i po schopnosti předat je dnešnímu divákovi, čtenáři a posluchači.

Na stěně pracovny Martina Hilského visí obraz klavírního tria, jak si jej nechal od Vladimíra Sychry, na chalupě v Říčkách v Orlických horách, namalovat jeho otec. To bylo synu Martinovi něco kolem deseti dvanácti roků a ten dotek hudby se v něm usadil natrvalo. Po letech jej zažíval na koncertech, v opeře, a také v Lyře Pragensis. Martin Hilský vzpomíná: Před časem zhudebnil Daniel Dobiáš můj překlad Shakespearových Sonetů. S Táňou Fischerovou a Ladislavem Frejem jsme si je ve skladatelově mansardě s jeho klavírním doprovodem společně zpívali a recitovali. Pod názvem Podoby lásky žil pak pořad v divadle Inspirace po několik roků. Ta hudba mě velmi zaujala a uvědomil jsem si, že sonet je vlastně útvar hudební. Zní to už v jeho názvu. Bavilo mě tehdy realizovat ten překlad a jeho hudební umocnění mi jej ještě víc přiblížilo. Tam jsem si znovu prověřil hudebnost Shakespearova jazyka a verše. Mé překlady sonetů pozoruhodně zhudebnil a s C. K. VOKAL zahrál a nazpíval i Jiří Cerha. Těší mě, že texty sonetů zhudebňují a případně zpívají i posluchači HAMU, a často výborně. Lukáš Hurník složil dokonce hudbu k několika mým překladům Shakespearových sonetů. Tento hudební život mých překladů sonetů mi dělá, přiznám se, velkou radost.

Sonety napovídají, že jejich autor se vědomě věnuje hudební složce řeči, třebaže jde o angličtinu, jež se sotva dá svou melodičností srovnávat například se zpěvností italštiny. Italština je samozřejmě daleko zpěvnější a na sonetech to je patrné. Italský sonet je jiný než anglický a má i jinou strukturu. Stojí na libozvučném, líbezném, melodickém, zvukově bohatém jazyce. Anglický sonet je naopak daleko dramatičtější, v závěru s úderným, významově přetíženým dvojverším. Tok slov je násoben rytmickými a zvukovými kvalitami a má svou hudebnost. Pokud pak jde o srovnání s češtinou, nedá se mluvit o tom, že by neměla dostatek melodického bohatství a obsáhlý rejstřík zvukových nabídek. Mluvíme především o Sonetech, ale i Shakespearova próza má svou melodiku a rytmus, a i ty si říkají při překladu o adekvátní přenos do dalších jazyků. Samozřejmě musí konečný tvar pracovat s nabídkou řeči a nemůže být proto nikdy doslovný. To by selhalo.

Snažím se tam, kde vidím v angličtině (řečeno mou osobní terminologií) určitou „instrumentalizaci“, dosáhnout jí i v češtině. Myslím tím místa, kdy řeč dostává jakousi nástrojovou hudební kvalitu. I v češtině je najdeme, třeba při opakování, aliteracích, a také v místech s nádherným českým hrčivým -r - v kombinaci s čistým -a -, zatímco Angličané mají (kromě skotské výslovnosti) zastřené -r -. Například v 86. sonetu je v mém překladu ono skvělé české -r - výrazně využito. Zkuste si říct: „V márnici marných, dávno mrtvých slov“, a pochopíte, oč jde.

Kdy vyšel váš překlad Sonetů? V roce 1996, a pracoval jsem na něm deset let. Udělal jsem nejdřív něco jako terapii, několik sonetů jen tak pro sebe, také pro přátele, a nakonec přišla od režiséra Karla Kříže první profesionální nabídka, když potřeboval několik sonetů do mého překladu komedie Marná lásky snaha. Pak se vše rozvíjelo dál, byť s pauzami a návraty. Dělal jsem ten překlad vlastně sobě pro radost. Hudebnost řeči je v něm zajímavým překladatelským zadáním. Mám hudbu rád a tak paralely mezi hudbou a slovem jsou pro mě nesmírně pozoruhodné. Zdaleka však nejsou u Shakespeara jen v jeho Sonetech.

Přeložil jste obrovské množství Shakespearových dramat a komedií... kompletně všechny hry!

Celek 154 sonetů se přitom možná svým rozsahem rovná celému jednomu dramatu z umělcovy dílny. Mimochodem, mluvíme-li o hudebnosti jeho řeči, je stejná v Sonetech jako v dramatech? Tam to jde daleko za aspekty technické, za určitou zvukomalebnost a hudebnost slov. Mne nejvíc fascinuje to, že harmonie byla velikým slovem renesance, něčím mnohem víc než jen hudebním termínem. V té předvědecké době obsáhl ten pojem celý soulad všehomíra. Harmonie byla nejvyšším vyjádřením řádu světa, lidského i božího, přírodního, společenského. Je úžasné vidět, jak ta metafora funguje, a ne jen v Shakespearovi. Opravdu mě fascinuje představa, že svět je často přirovnáván (například básníkem Johnem Donnem) k jednomu velikému hudebnímu nástroji, v němž všechno funguje v určitém souladu.

Uvědomil jsem si, jak struktura nejkrásnějších Shakespearových komedií, jako je Sen noci svatojánské, Jak se vám líbí, či Večer tříkrálový, komedií takzvaně svatebních, povyšuje svatbu na harmonii, přinášející jistý řád. Ale někdy třeba i neřád. Je to postup od chaosu k řádu, který je veden ke šťastnému konci, ke svatbě, ve hrách pak většinou znásobené. Všechny ty zmatky, například ve Snu noci svatojánské, se vracejí zpátky do harmonie řádu. Ta byla skutečně něčím víc, než jen pouhým termínem, a podmiňovala celkové směřování komedie. V překladu se to sice markantně neprojeví, ale ukáže se to ve vašem postoji ke hře, k jejímu významu a k významu slov harmonie a harmoničnosti.

Ve Snu noci svatojánské všechna ta nedorozumění utiší nakonec Puk v jakési ukolébavce závěru hry, která vyústí do rozloučení s publikem. Ukolébavka je tam ještě jednou, ve scéně Titanie, která je uspávána elfy do spánku a zapomnění. Stejný písňový útvar se tak do hry dostane opakovaně a není to náhodné.

Celá Shakespearova doba byla zcela nepochybně plná hudby. Jak se ovšem promítla bezprostředně do tvorby velkého dramatika? Hudba je u něj téměř všude, v některých hrách dokonce jako dominantní prvek. Nicméně jiná je hudebnost raného Shakespeara, jiná v jeho pozdní tvorbě. Ta prvá je založená na větší symetrii, na rýmech, na rolničkách a zvonkohře rýmů. Později je ten princip nahrazen jiným, v nerýmovaném verši, který pak převládá a přináší nesmírně pozoruhodnou hudebnost. Nabízí se dokonce doslovné srovnání s terminologií z hudební oblasti. Třeba Král Lear je vlastně svou výstavbou obrovská symfonie a rejstříky mnohohlasu v něm se dají pojmenovat přímo jako symfonické.

Nejhudebnější z komedií je Večer tříkrálový. O hudbě se tam neustále mluví a také na jevišti zní živá hudba. Myslím si, že se dochovaly i hudební záznamy z jejího dobového provádění. Ta komedie dokonce začíná slovy: „Žije-li láska z hudby, hrajte dál...“ Pořád se v ní hraje a zní tam hudba nejrůznějšího typu, vznešená a velebná, ale vedle ní i různé popěvky a písničky, až odrhovačky. Kromě toho je tam šašek, který jediný ze shakespearovských šašků na scéně zpívá. A zpívá krásné písně, co nejsou vůbec veselé, naopak melancholické a o smrti. V té hře je také přítomna úžasná hudba tím, že všichni o ní mluví, a všechny postavy mají v sobě jakousi zvláštní múzičnost. Večer tříkrálový hudebnost opravdu významným způsobem přímo zpodobňuje.

Nejkrásnější slova o hudbě pak najdeme v Kupci benátském. Jsou tam nádherné pasáže o milosti hudby, řečené slovy, že kdo nezná milost hudby, je barbar a že milost hudby může člověka i proměnit: „Člověk, co nemá v sobě milost hudby, / jehož se netkne soulad krásných tónů, / je schopen zradit, vraždit, krást a plenit / a jeho duch je ztemnělý jak noc, / podsvětí černé vládne jeho touhám.“

Myslím si, že tenhle způsob autorova myšlení se vztahuje k orfismu, k bájnému pěvci Orfeovi, který když hrál a zpíval, tak kameny poslouchaly a stromy se zelenaly. Byla v tom čistá magie. Domnívám se, že Shakespearův jazyk má hodně blízko k onomu orfickému principu hudby slov, který proměňuje člověka a svět. V renesančním myšlení jde o předvědeckou fázi, spjatou se starými mýty a bájemi. Pro mne bylo toto poznání svým způsobem jedním z klíčů k Shakespearovi.

Jsou některé postavy jeho her pro vás nějak významně múzické? Zajímavá je v tom smyslu ve Večeru tříkrálovém Viola. Připomíná violu, violettu, fialku, květinu, ale zároveň violu jako hudební nástroj, v té době známý jako viola da braccio. Zcela jasně to jméno užil autor vědomě. Ještě pozoruhodnější je, že existují pokusy určit postavám konkrétní hudební hlasy, podobně jako v opeře. Tak například Pan Tobiáš a Malvolio představují bas a baryton hry, pan Ondřej nosový tenor, Olivie se pokouší o kontraalt, ale láska ji nakonec přiměje k jejímu přirozenému sopránu, Viola představuje mezzosoprán. Píše o tom například známý teatrolog Peter Thompson v knize Shakespearovo divadlo (Shakespeare‘s Theatre, London 1992, s. 96) .

Shakespeare svou dobu plně žil a všechno v něm muselo znít a najít svůj odraz. Byl to zcela jistě múzický, hudebně cítící jedinec. To tedy na sto procent. Je to v jeho hrách objektivně pozorovatelné. Jaký ale on sám měl vztah k hudbě, to je dnes těžko říct, protože o sobě nezanechal žádné záznamy, zápisy, paměti. Ani řádku. Neleželo mu zjevně na srdci dávat o sobě vědět.

Jak jste byl při práci na těchto hrách inspirován jejich hudebním zaměřením? Když jsem překládal Sen noci svatojánské a následně hru Marná lásky snaha, hodně jsem si hrál Mozartovy komické opery. Figarova svatba a Sen noci svatojánské mají k sobě blízko tím, jak jsou velmi hravé i velmi dravé a taky velmi chytré, a navíc obě souvisejí se svatbou. Může to být pohled subjektivní, ale pro mě znamenalo to údobí osobní objevování opery jako takové. Dřív jsem ji neměl v oblibě, jevila se mi jako nesmírně umělý útvar a trvalo mi dlouho, než jsem pochopil, jaká je v té její strukturovanosti nádhera. Pomohla mi k tomu znalost shakespearovské komedie. A také fakt, že původně zvažoval Mozart k napsání opery Così fan tutte shakespearovské libreto Marné lásky snahy. Až potom se rozhodl pro předlohu Lorenza da Ponteho. Při překladu jsem pak cítil, že některé monology mají doslova podobu sólových zpěvů, árií. Byl to důležitý klíč k překladu a moc mě ten souběh a příbuznost mezi hrou a operou potěšily. Shakespearovská hudebnost je tedy velmi reálná a má mnoho variant.

Posloucháte svou oblíbenou hudbu raději na koncertě nebo ve svém soukromí? Jsem svou podstatou introvert, a nejen při poslechu hudby. Pravidelně proto posloucháme se ženou hudbu mnohdy raději doma. Můj švagr má krásnou reprodukční aparaturu a v té radosti z poslechu máme obě rodiny společný bod setkávání, při němž nás vždycky doprovází hudba. Na koncerty nám ale zbývá jen málo času. Vím, že je to výmluva. Člověk si má najít čas na to, na co chce.

Mám dnes doma nádhernou nahrávku pozdních kvartetů Beethovenových a nově jsem dostal několik skvělých CD od houslisty Bohuslava Matouška s jeho záznamy děl Mozarta, Beethovena a zejména Bohuslava Martinů, jemuž se mimořádně věnuje. To je také jeden z českých skladatelů, který je mi kromě Dvořáka velmi drahý. Mám pocit, že mu rozumím, že ke mně mluví, a že vím, proč to tak je. Je pro mne výsostný i tím, že má tak vyhraněný styl, který okamžitě rozpoznáte.

Setkání s velkými hudebními díly pro mne souvisí i s možností setkat se se zajímavými lidmi. Pan profesor Ivan Vojtěch mi laskavě věnoval několik svých knih o Mozartovi a Schönbergovi. Seznámil jsem se také s Alešem Březinou, skladatelem, muzikologem a ředitelem Nadace Bohuslava Martinů. A v době zcela nedávné s Jiřím Nekvasilem, který se chystá režírovat Shakespearova Perikla. Jako operní režisér má mimořádný cit pro hudebnost slova a moc se na jeho inscenaci těším. Najednou je svět malý a v něm se lidé, kteří se mají potkat, někde potkají. I když jsou to často letmé kontakty, mají v životě svou důležitost. Tak jsem také objevil varhaníka Jaroslava Tůmu. Bylo to na Salonu Zentivy, která pořádá mimořádné večery, spojující hudbu se slovem a výtvarným projevem, ve wagnerovském slova smyslu jako Gesamtkunstwerk. Právě tam mohou zažít mimořádní lidé výjimečný program, k němuž mají společně hluboký vztah.

Potkalo mě ještě jedno šťastné setkání, s panem profesorem Kouteckým, člověkem velkého kulturního přesahu. Když byl ještě prorektorem Univerzity Karlovy, dělal v Karolinu s Kocianovým kvartetem slavné Karolinské koncerty, k nimž měl vždy nádhernou řeč. Dokázal ke každé skladbě říci cosi osobního. To ve mně zanechávalo velký zážitek. Teď pokračují ty večery ve spolupráci s Českou filharmonií v Sukově síni, jako Rudolfinské komorní koncerty. Pokud to čas jen trochu dovolí, chodíme tam s mou ženou velmi rádi.

Když mluvíte o své ženě, nekříží se vaše paralelní překladatelské cesty, abyste se pak při společném zážitku nad hudbou znovu setkávali? Pokládám za dar od života, že si v tom velmi rozumíme, a nejen v té múzické náplni života. Máme řadu společných zájmů, které život obohacují. Nemáme problém se domluvit, oba chceme jít na koncert a moje žena ještě víc. Měla větší hudební zázemí nežli bylo to moje, její maminka zpívala v rozhlasovém sboru a v Nových pěvcích madrigalů. Dnes nás oba baví podobná oblast hudby. Zato děti mají svůj vlastní hudební svět, dost intenzivní, značně odlišný od toho našeho. Žijí muzikou úplně jiného času. Jen o Vánocích a Velikonocích tolerují ty naše klasické hudební záliby. Mrzí mě, že já sám mám tak málo času, protože bych docela rád s nimi jejich zájem sdílel. Něco z toho se mi i líbí, ale leccos zase nedokážu přijmout. Beru to jako svou vlastní nedovzdělanost. Popravdě ale docela rád setrvávám v tom svém okruhu hudby. Někdy tam pro mne přicházejí nové objevy, ať ze staré nebo moderní hudby, o nichž nevím, odkud se kdy mohou vynořit. Neuzavírám se jim a jsem schopen je vnímat a prožít, a to je myslím důležité, protože mi to přináší velkou radost. Od krásného poslechu se potom ještě raději vracím do svého světa shakespearovské překladatelské práce.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.