pondělí, 5. říjen 2020

Zpěváci bez zpěvu i práce aneb Kde je smysl a nesmysl?

Napsal(a) 

Aneta Petrasová, foto Petra Hajská Aneta Petrasováfoto: Petra Hajská

Mám to štěstí, že součástí mojí práce je poslouchat jejich hlasy. Nechávám se jimi inspirovat, potěšit nebo dojmout, probouzet z blbé nálady, učím se od nich, že v krásném zpěvu je kus řemesla, nesnadno pojmenovatelného kouzla i pravdivého postoje ke světu a sama k sobě. Teď, podruhé v letošním roce, musí ztichnout a já považuju za svou povinnost jim dát slovo aspoň tímto způsobem.

Nejistota a zmatení

Nedělám si iluze, že tím něčeho dosáhnu, nemám chytrá řešení, ale ptám se a píšu, protože já svou práci dělat můžu, na rozdíl od nich. Ministr kultury Lubomír Zaorálek v sobou 19. září ujišťoval všechny, kterých se věc týká, že není důvod zastavovat kulturní akce. Mluvil o tom, že v evidovaných případech z kulturních akcí, jako jsou koncerty a divadla, neeviduje hygiena žádná ohniska a že zdroje nákazy COVID-19 z takových akcí prakticky nejsou. „Rizikovými jsou dle hygieniků a epidemiologů akce, na kterých lidé stojí vedle sebe např. před pódiem na malé ploše. Akce, kde lidé sedí, mají nasazené roušky a dodržují se základní hygienická pravidla, jsou bezpečné.“ Míso toho, aby vláda přišla s rozumným a propracovaným řešením, je tu plošný zákaz zpěvu jakožto rizikové činnosti. Na potřebě zodpovědného chování se zpěváci shodnou, zároveň většina z nich mluví o nepříjemném překvapení z nekoncepčního jednání.


„Jsem zvědavá, jak se naše nepřítomnost na pódiích za těch čtrnáct dní ukáže v epidemiologických tabulkách.“


„Jistě je to prvotně pro mnohé šok doprovázený úzkostí. Máme zkušenost z jara, kdy ty samotné první dny lockdownu, byly velmi nepříjemné, především psychicky. Řekl bych, že ve velké míře je to dost demotivující a jediné co nás mnohdy drží, je velká láska k tomu co děláme,“ říká barytonista Jiří Miroslav Procházka. Sopranistka Hana Blažíková ho doplňuje: „Je to hlavně frustrace. Aspoň já ji cítím. Po vynucené pauze jsme byli všichni nastartovaní a měli chuť do práce. Naprosto chápu, že nějaká opatření musela přijít, ale když se ocitnete mezi tím malým procentem lidí, kterým tato omezení úplně svazují ruce, tak to není příjemné. Znechucuje mě, že sportovní utkání mohou probíhat, ale sólový pěvecký recitál ne.“

„Všichni jsou zmatení, překvapení absurditou té situace,“ říká Barbora Kabátková, umělecká vedoucí Tiburtina Ensemble a specialistka na středověkou hudbu: „Studií o šíření nákazy u profesionálních zpěváků jsem četla několik. Škoda, že se pan ministr Prymula chytil zrovna té, která nás prezentuje jako rizikové. Chápu, že k určitým opatřením musí dojít. Nechápu však, proč bychom to měli být právě my, kteří odnesou nezodpovědnost naší vlády, která z evidentně populistických důvodů nezavedla vhodná opatření včas. Nelze toto již považovat za šikanu? Jsem proto velmi zvědavá, jak se naše nepřítomnost na pódiích za těch čtrnáct dní ukáže v epidemiologických tabulkách. Mezi mými pěveckými kolegy jsem zaznamenala zatím jen dva případy nákazy koronavirem. Daleko víc z nich se pere s psychickými a existenčními problémy, které způsobila dosavadní opatření, stejně tak jako absence pochopení společnosti a ignorace ze strany politických špiček. To bych považovala za alarmující.“

Hana Blažíková, foto Vojtěch Havlík Hana Blažíkováfoto: Vojtěch Havlík

Po měsíci práce studená sprcha

Většina muzikantů má za sebou měsíc intenzivní práce, mnohé koncerty byly přesunuty z jara, festivaly horečně měnily program a hledaly náhradníky za zahraniční umělce. Po vynucené pauze nastoupit do plného provozu, vydržet se zdravím, podávat výkony, na které se upíná pozornost – a zase ztichnout. „Zpívání je podobně jako sport práce se svaly, často překvapivě namáhavá, a ten ostrý start po půlroční odstávce byl náročný i z tohoto hlediska. Na druhé straně, mnoho umělců vnímá svou práci jako smysl života. A bez práce se jejich život postupně mění v nesmysl,“ říká mi Čeněk Svoboda, tenorista, pedagog, sbormistr a neúnavný motivátor a organizátor. Spolu s Collegiem 1704 má za sebou například několik provedení Händelova Mesiáše na Svatováclavském hudebním festivalu, festivalech Lípa Musica a Concentus Moraviae nebo v pražském Rudolfinu.


„Člověk by řekl, že by měli být naopak Ministerstvem kultury pochváleni, jejich hygienická data vyhodnocena a stanoven bezpečný postup při další organizaci kultury v daném regionu.“


Potkával se na nich mimo jiné s Hanou Blažíkovou, nebo také s Markétou Cukrovou: „Po absolvování mnoha vokálních koncertů na jednom pražském a dvou velkých moravských festivalech, kde bylo často vyprodáno a kde ani na jedné straně nevzniklo ohnisko nákazy, přišla studená sprcha,“ říká Cukrová. „Pořadatelé, kteří vzorně splnili veškeré hygienické podmínky (samozřejmostí byly dezinfekce, rozestupy, roušky a ohleduplné chování) byli státem potrestáni, pro některé to znamená konec. Člověk by řekl, že by měli být naopak Ministerstvem kultury pochváleni, jejich hygienická data vyhodnocena a stanoven bezpečný postup při další organizaci kultury v daném regionu. Umělci jsou znovu na pokraji nejistoty a centrála znovu direktivně zakazuje, neptá se odborníků a opět statečně mlčí o pomoci a ‚zachraňuje své mrtvé‘. Pokud byl důvod k plošným opatřením na jaře, což umím pochopit, tak teď už skutečně ne,“ komentuje průběh posledních týdnů Markéta Cukrová.

Čeněk Svoboda v popředí fotografie, foto Petra Hajská Čeněk Svoboda v popředí fotografiefoto: Petra Hajská

Podpora ano, ale za jakou cenu

Všichni, se kterými mluvím, se shodují na tom, že podpora umělcům OSVČ, která na jaře po týdnech vyjasňování a úprav podmínek přišla, pomohla zachránit rodinné rozpočty z nejhoršího. Velkou pomoc a podporu taky přineslo narychlo zformované Sdružení umělců klasiky, které tlumočilo specifické potřeby klasického sektoru nebo poskytovalo právní poradenství těm, kteří se v situaci nesnadno orientovali, skvěle zafungovala iniciativa Radka Baboráka. Muzikanti tedy pomáhali sami sobě. „Mrzelo mě, že jsme si pomoc museli vyštěkat a náš stát se na začátku tvářil, že to není jeho problém. Bylo to trochu nedůstojné, ale nakonec snad pomoc našla své adresáty,“ zamýšlí se nad formou státní podpory Markéta Cukrová.

A Čeněk Svoboda na ni navazuje: „Na jednorázovou pomoc jsem dosáhl, jsem za ni vděčný, ale souvisí s ní mnoho otazníků. Ta pomoc pro nás pokryla tři měsíce, přičemž kulturní sektor byl vypnutý mnohem déle. Nicméně co je pro mě mnohem důležitější: člověk by se myslím měl ptát, jestli se za peníze, které takhle od někoho dostává, nemusí vzdát něčeho důležitého. Musím říci, že jsem na počátku dlouho váhal, jestli si o kompenzaci napsat, protože jsem současné politické moci nedůvěřoval, že to bude jen tak. A později se ukázalo, že jsem se nemýlil. Pomiňme velkoryse, že na původní verzi ministerstva financí nedosáhl skoro nikdo. Finanční zátěž té vylepšené verze, která se marketingově prodala jako velká státní laskavost, byla později nenápadně částečně přesunuta na obecní rozpočty. Vláda hned přispěchala s tím, že to obcím vynahradí na dotacích, ale vlastně šlo o velmi sofistikovanou centralizaci finančních toků a oslabení místních samospráv a rozpočtů. Takže jsme si – aniž jsme to mohli na počátku tušit – za ty peníze byli nuceni koupit další PR naší vlády a další kroky k realizaci premiérova plánu, kterak řídit stát jako jeho vlastní firmu.“


„Hodně přemýšlím nad tím, co všechno jsme ze svých svobod ochotni obětovat pro iluzi, že smrt udržíme z dohledu.“


Zpěvačka Ridina Ahmedová vede hlasové dílny, založila Hlasohled, centrum pro práci s lidským hlasem, a také vytvořila projekt Zpěvomat, který přináší živý zpěv do veřejných prostor ve městech. Vyrostla v Alžírsku, její otec pochází ze Sudánu, vidí tedy situaci, ve které se dnes muzikanti ocitají, ještě z trochu jiné perspektivy: „Možná díky tomu, že jsem nablízko viděla, co je to opravdová chudoba, si pořád uvědomuju, jak dobře se máme a příčí se mi fňukat. Zároveň ale hodně přemýšlím nad tím, co všechno jsme ze svých svobod ochotni obětovat pro iluzi, že smrt udržíme z dohledu. V tomhle zase bylo dětství v rozvojové zemi, kde smrt a utrpení byly součástí každodennosti, taky cenná lekce. Je to celé složité a moje postoje a pocity se dost přelévají nahoru a dolů. Ale zůstávám v naději a ve víře ve zdravý rozum. U kolegů to vnímám podobně – chvíle optimismu a propady do úzkostí a chmur se střídají.“

Ridina Ahmedová, foto Petra Mandová Ridina Ahmedováfoto: Petra Mandová

Cítím, že nemám žádnou páku

Zatímco na jaře se zaražení jednotlivci poohlíželi po jiném zdroji příjmů a mediálně vděčné příběhy o muzikantech v supermarketu vypadaly spíše jako ojedinělé případy, teď na podzim je změna zaměstnání pro zpěváky častějším tématem.

„Společnost vnímá někdy umělce a zpěváky obzvlášť jako ty šťastné, kteří pracují a baví se současně, kteří nemusí opravdu makat, jen přijedou svými drahým auty před divadlo nebo kulturní sál a s lehkostí a rutinou si užijí dvě hodinky slávy,“ zamýšlí se Čeněk Svoboda a pokračuje: „Málokdo ale vidí, že za volbu profesionální hudební kariéry platí člověk poměrně velkou cenu. Většina běžných muzikantů rezignuje na pravidelný život, nemá víkendy, třetinu života tráví na cestách, finančně žije od měsíce k měsíci, ve skromných podmínkách, s nejistotou, jestli moji pozici, kterou jsem si postupně a dlouho budoval, za měsíc neobsadí někdo mladší, schopnější, nebo jen ctižádostivější. I velmi úspěšní a dobří umělci si dnes kladou otázku, jestli nezačít pracovat v jiné oblasti. A myslím, že mnozí to už vzdali. Pro mě osobně to znamená utáhnout si zase opasek, nekupovat si nic, co nezbytně potřebuju a vyrazit do hor, protože zažít říjen v Jizerkách, Středohoří nebo Českém ráji den za dnem, to už se mi asi nikdy nepoštěstí.“


„Dost jsem se uzavřela a o své situaci mluvím málo.

Cítím, že nemám žádnou páku jak situaci změnit a hledám jiné možnosti, abych uživila sebe a svoje děti.“


Vedle vidiny putování po kopcích a lesích je tu ale ještě jiná realita: situace těch, kteří živí rodiny s dětmi. O té může mluvit Markéta Cukrová: „I mezi umělci jsou samoživitelé, kteří denně bojují o existenci svou a svých dětí, nebo případy obou rodičů na volné noze. Nad samoživitelkami se často zamýšlím. Dělají pro stát důležitou práci, vychovávají mu poplatníky, ale často žijí na hranici bídy a jsou poslední, na něž bohatý a sobecký stát myslí. Toto neděláme dobře a to se bude muset změnit.“

Markétina slova potvrzuje jazzová zpěvačka Petra Ernyei: Je to velice psychicky náročné. Mám dvě děti a žiji s nimi sama v pražském bytě. Snažím se udržet se v dobré psychické i fyzické kondici. Hodně jsem promýšlela co dál a rozhodla jsem se najít si práci mimo obor. V pondělí jdu na první pohovor. S nikým se moc nebavím, jsme na tom všichni dost podobně. Vlastně nechci nic slyšet. Dost jsem se uzavřela a o své situaci mluvím málo. Cítím, že nemám žádnou páku jak situaci změnit a hledám jiné možnosti, abych uživila sebe a svoje děti. Je to u mě nahoru dolů, ale držím se a jsem optimista. To je pro mě ta lepší varianta.“

Petra Ernyei, foto petra-ernyei.cz Petra Ernyeifoto: petra-ernyei.cz

Humor zčernává

v momentě, kdy jsem se dozvěděla o nové restrikci, která platí počínaje dnešním dnem, psali jsme z redakce ministru kultury Zaorálkovi, jakým způsobem podpoří zpěváky, kteří opět nemohou pracovat. Zatím jsme nedostali odpověď. Stejně jako altistka Aneta Petrasová: „Zpočátku se všichni snažili brát situaci s humorem. Ten ale poslední dobou dost zčernal. Já sama jsem někdy strašně naštvaná. Na vládu, nekoncepční opatření, nesmyslné uvolnění a stejně nesmyslné zavírání. Na politiky, kteří si dál hrají na svém písečku, i když se loď potápí. Když je té frustrace příliš, píšu Zaorálkovi. Nedělám si iluze, že mým elaborátům věnuje pozornost, vím také, že má svázané ruce. Ale mně se uleví. Jedno pozitivum přeci jen na celé situaci nacházím - změnu, kterou vnímám kolem sebe. Hudebníci se semkli, zapomněli na staré spory a křivdy, konkurenční boje ustoupily do pozadí, vznikla (staro)nová přátelství. Vztahy mezi pořadateli, šéfy souborů, a hudebníky jsou plné pochopení a vzájemné podpory. Pokud tahle solidarita přežije Covid-19, mohl by to být nový začátek ještě důstojnější hudební spolupráce.

Michaela Vostřelová

Narodila se ve městě Bedřicha Smetany, první hudební vzdělání získala ve městě Bohuslava Martinů. Bakalářské studium hudební vědy v Olomouci ukončila prací o raném vokálním díle Martinů, brněnské magisterské studium jejím rozšířením pod vedením Miloše Štědroně. Písněmi, tentokrát Ebenovými a Schubertovými, završila i studium zpěvu na Pardubické konzervatoři pod vedením Hany Medkové. Badatelskou práci si vyzkoušela v Centru Bohuslava Martinů, pedagogickou v ZUŠ Ratibořická, novinářskou v Harmonii, kde se od roku 2011 učí, jak hudbu slyšet a jak o ní psát. Je editorkou webu, který právě čtete.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.