pondělí, 4. červenec 2011

Zmařená šance

Napsal(a) 

Proč se čas od času vracím k České televizi? Protože je to jediné audiovizuální veřejnoprávní médium, tudíž má velký vliv a je dobré vědět, jak jej využívá. Čas Vánoc je většinou důvodem ke zvýšenému výskytu hudby na druhém i prvním programu ČT. Vážná hudba měla však vážné soupeře. Jedním z hlavních byl Cirque du Soleil... Největší prostor měl 24. 12. dvě a půl hodiny Sting se svým vánočním projektem Písně zimních nocí. Zajímavé nahlédnutí rockové hvězdy do světa, který mu nikdy nebude vlastní. Prime time na ČT2 patřil záznamu koncertu z Hudebních slavností Emy Destinnové 2010 – dobře hrající Filharmonie Brno, dirigující Leoš Svárovský a průměrně zpívající Paata Burchuladze a Mária José Siri. Beethovenův Trojkoncert spadl jako odštěpek až do hlubokých nočních hodin, ale škoda to nebyla – podání Španělského národního orchestru z Moravského podzimu 1996 by si lepší čas nezasloužilo. Vrcholem hudebního kýče, který se vznosně skrývá za vánoční zvěst, byla půlhodina s Mormon Tabernacle Choir ze Salt Lake City. Pro pohled na mnohasethlavý aparát orchestru, sborů, poletujících tanečníků, nadšeně se tvářících zvoníků, pateticky se rozplývajících v amerických, německých, španělských ba i ruských koledách, těžko hledám slova. Bylo to sugestivní a obludné zároveň. Přes tento aparát mahlerovských rozměrů se marně pokoušela hlasově prosadit Natalie Cole. Záliba ČT v tomto mormonském sboru trvá už několik let a jsem skutečně zvědav, jak dlouho jí to vydrží.

Sváteční Boží hod přinesl nepochopitelně pořad Terra musica, který již několik let volá po změně nebo aspoň resuscitaci a velmi průměrný vánoční koncert souboru Barocco sempre giovane, kdy jsem jako koncesionář uvažoval, jak zvláštně se investují peníze. Smutné myšlenky budící svatoštěpánský koncert Karla Gotta a Evy Urbanové ve výborném čase ČT1 si vysvětluji pravděpodobným zahleděním televizních manažerů do koláčů sledovanosti a nízkou úrovní jejich kulturního nivó. Naštěstí přinesly televizní Vánoce přece jen jeden klenot, dárek pro ty, kteří ještě neztratili naději ve smysluplnost kulturního poslání České televize. Na Boží hod odvysílala ČT skvělý pořad Sir Charles, thank you, děkujeme... Režisér Rudolf Chudoba sice asi neměl moc velký finanční rozlet, což bylo přece jen znát, leč v rámci daných mantinelů vytvořil velmi dobrý dokument o nejlepším interpretovi české orchestrální a operní hudby posledních 40 let a jeho vztahu k Janáčkovi. Cenný byl hlavně názory a upřímností hostů – sira Johna Eliota Gardinera, sira Simona Rattlea, muzikologa Johna Tyrrella a zpovědí samotného sira Mackerrase.

Když se však ohlédnu za televizními Vánocemi 2010, tak mě obestírá smutek. Přitom archiv ČT a možnosti zahraniční výměny by mohly vytvořit z Vánoc kulturní vrchol roku a konkurenci Českému rozhlasu. Šance byla opět promarněna.

Luboš Stehlík

Mým rodným městem jsou Pardubice, kde jsem se učil hrát na housle a violu. Housle a zpěv jsem studoval na Konzervatoři pro mládež s vadami zraku v Praze. V témže městě absolutorium oboru hudební věda na FF UK. Do pracovního procesu vstoupiv ještě před vysokou školou ročním pobytem v Pěveckém sboru AUS. Po skončení muzikologie, kde moji diplomovou práci vedl Petr Eben, nastoupil jsem v roce 1984 do knižní redakce nakladatelství Editio Supraphon. Od roku 1989 jsem působil několik let v Pěveckém sboru Českého rozhlasu. Po jeho vymazání z českého hudebního života  jsem se stal v roce 1994 členem týmu, později šéfredaktorem časopisu Harmonie, který se brzy stal nejlepším tištěným hudebním médiem České republiky. Jsem partnerem manželky nejlepší ze všech, otcem tří dětí a dědečkem (zatím) sedmi vnoučat.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.