Staubgoldovskou osobností, jež je kritikou přijímána jako nejvýznamnější, je Ekkehard Ehlers . Estetik, profesor nových médií a seriózní i popový muzikant na sebe zprvu upozornil coby člen několika projektů (Auch, Autopoiesis, Betrieb). Zralým dílem se stal pětidílný cyklus Plays, který vycházel nejprve po částech a pak souborně. Ve skladbách nazvaných Ekkehard Ehlers Plays Albert Ayler (přesamplované cello evokuje typické dlouhé tóny) či Ekkehard Ehlers Plays Robert Johnson hledá autor způsob, jak abstraktnímu směřování laptopové elektroniky vtisknout obsah či užší koncept. Vytváří „portréty“ přelomových tvůrců nedávných let: nepoužívá k tomu samply jejich hudby, jen zlehka evokuje charakteristické atributy. Vedle freejazzového saxofonisty Aylera a bluesového Johnsona portrétuje otce nezávislého filmu Johna Cassavettese (za pomoci samplů Arnolda Schönberga a Beatles), britského avantgardního skladatele Cornelia Cardewa a Huberta Fichte, velkého německého beatnického básníka s jeangenetovskou pověstí homosexuálního rebela. „Dnes každý sampluje ,“ říká Ehlers, „samplování je v dnešní hudbě skoro jediný vztah k minulosti. Já sám nechci samplovat: chci odkazovat k historickým místům a osobám. “ Domyšlený koncept Plays (doprovázený satelitními snímky krajin, odkud tvůrci pocházeli, a esejemi) ukazuje, jak technologie zdomácnělá v klubovém prostředí, přitáhla tvůrce s akademickou seriózností a sebenárokem. Nejnovější Ehlersovo album Politik braucht keinen Feind (Politika nepotřebuje nepřítele, 2003) přináší detailní manipulaci se zvuky basklarinetu a violoncellového sextetu.
Ze čtyřicítky vydaných alb by stála za zmínku mnohá – zvlášť u nás, kde ani v náznaku nevzniká tato scéna, v Německu vyrůstající spontánně na troskách rockových a jazzových vln ruku v ruce s možnostmi technologie. Cicadidae (2003) je dílem pětičlenného Kammerflimmer Kollektief , mísícího živou (post)jazzovou inspiraci s taktéž živou a spontánní digitální úpravou zvuku. Kvintet (housle, saxofon, vibrafon, rytmika, elektronika) tak žije tímtéž principem jako hvězdy současného „norského zázraku“ Supersilent či Jaga Jazzist. Australský kytarista Oren Ambarchi žije v katalogu dvojím životem: jako experimentátor, vytvářející dlouhé, zvolna proměnlivé stojaté vody droneů – jednou v duu s britským klasikem volné improvizace Keithem Rowem , nově pak s hráčem na gramofony Martinem Ng a čím dál kultovnější rakouskou videoartistkou Tinou Frank (album Vigil obsahuje hudbu i dvě videa). Jeho druhou tváří je duo Sun (Slunce, nebo čínský mistr Sun?), útočiště pro stručné, vláčné písně plné ticha, postrocková ozvěna kytarového mistrovství Lea Kottka.
V katalogu Staubgold lze najít i „starší mistry“, houslistu Alexandra Balanescu či hvězdy avant-rocku Faust . Přítomnost se tu však děje v díle těch, kteří (zatím?) tak známí nejsou. Kdo o sobě chce říkat, že se zajímá o hudbu, neměl by se vyhýbat této silně vypovídající reakci na přítomnost. Tím, spíš, že u nás v akademickém ani fanouškovském prostředí nedozrála generace, která by se o tuto hudbu starala – ať už v institucích či na trhu. I takový fakt má koneckonců svou výpovědní hodnotu.
Internet: