Zlatý fond nebo jen dokument?

3. Léta sedmdesátá

Ve dvou předchozích dílech jsme si povšimli dvou desetiletí, jež představují v historii zvukových záznamů kompletních českých oper rozhodující epochu. Tím nemá být řečeno, že další projekty mají menší význam a v současnosti zaujímají v celkové produkci méně závažnější místo. Vyčerpávající analýza by zasloužila samostatnou a rozsáhlejší studii. Jistě by si povšimla i nahrávek méně rozsáhlých, ale nemalého významu. Podobně jako v padesátých letech byl natočen výběr scén z Trojanova Kolotoče , počátek šedesátých let přinesl například komplet vtipné Pauerovy jednoaktovky Žvanivý slimejš s Karlem Bermanem v titulní roli, kde orchestrální složku výtečně obstarala Česká filharmonie s Bohumírem Liškou. V roce 1965 natočil Karel Ančerl se sólisty (Ivo Žídkem v titulní roli), Českým pěveckým sborem a Českou filharmonií operu-oratorium Oidipus rex (nahrávka získala řadu prestižních mezinárodních ocenění). A v 60. letech vznikly i průřezy Bizetovou Carmen (s Věrou Soukupovou a dirigentem Rudolfem Vašatou), Fibichovy Bouře (Josef Bartl) a celá série vybraných operních scén vždy od jednoho autora pořízených však v českých překladech (postupně vyšly „profily“ Verdiho, Pucciniho, Rossiniho a Čajkovského).

Sedmdesátá léta znamenají výrazný předěl v podobě mnoha zásadních změn, bohužel ne vždy pozitivních. Bylo jich několik. Neblahé politické události, jež postupně výrazně změnily naši společnost po invazi sovětských vojsk, byly jednou z nich, byť se bezprostředně netýkaly umělecké reprodukce jako takové. Spočívaly spíše ve výrazné výměně osobností na vedoucích místech, což ovlivnilo činnost a proměny trendu celého kulturního života. Umělecká hlediska však nutno hledat jinde. Odchodem řady významných představitelů cílevědomě budované takzvané české operní školy a menším zájmem o pokračování v této specifičnosti postupně dochází k tomu, že mnoho let pěstovaná tradice slábne. Po vydání nahrávky Smetanových Dvou vdov z roku 1975 několik recenzentů tuto obavu vyslovilo. Milovníci a sběratelé operních kompletů se radovali, že se konečně toto dílo objevuje ve stereofonní verzi, avšak na druhé straně se nezbavili vzpomínek na někdejší Krombholcův snímek z roku 1956. Znovu zalitovali, že se tehdy ještě nenatáčelo stereo. Aniž by byl jakkoliv snižován přínos nových generací české operní scéně, nutno konstatovat, že tato záležitost byla velmi citelná a ovlivnila více či méně veškerou další českou operní produkci. Na druhé straně velmi výraznou, ba zásadní událostí bylo pořizování licenčních snímků. Tím do edic Supraphonu konečně vstoupila u nás doposud postrádaná světová operní scéna. Tyto nahrávky byly dovezeny na pásech a převáděny na desky domácí výroby. Texty příloh i libreta byly zásadně v češtině či v českých překladech. Nabízeny byly výhradně v subskripcích v rámci Gramofonového klubu, po jeho postupném zániku i zcela volně. Přebíraly se nahrávky od společností Deutsche Grammophon Gesselschaft, Columbia, Ariola, EMI a dalších. Vůbec první převzatou nahrávkou bylo Mozartovo Requiem s Herbertem von Karajanem, prvním operním kompletem Verdiho Traviata s milánskou Scalou a Antoniem Vottem. Tím se samozřejmě výrazně obohatila nabídka Gramofonového klubu. Avšak původní česká produkce přestávala být tolik avantgardní jako v šedesátých letech, neboť katalog začal být základními díly nasycen. Ač se Gramofonový klub i v sedmdesátých letech těšil velké pozornosti, z mnoha důvodů začal ztrácet svou atraktivitu, až zanikl úplně.Zlatý fond nebo jen dokument? Tento úpadek byl důsledkem odchodu osobností, které jeho nabídky připravovaly nejen s promyšlenými odbornými hledisky, ale především s osobním zaujetím. V prvé řadě se jednalo o Jaroslava Šedu, dlouholetou vůdčí osobnost Supraphonu, která má největší zásluhu na vybudování katalogu z vlastních domácích zdrojů, jakým se nemohlo pyšnit žádné vydavatelství tehdejšího východního bloku a z něhož čerpá Supraphon dodnes. Šeda se svými kolegy dokázal volit dramaturgii, jež úctyhodně pečovala o odkaz všech významnějších představitelů české národní hudby a zároveň pomáhala odstraňovat fatálně mizivé znalosti o hudbě světové, zvláště pak o progresivní tvorbě dvacátého století. V dobách ideologických schvalování dokázal prosadit vydávání duchovní hudby včetně velkých děl Dvořáka, ale i další této tvorby, zvláště z doby renesance a baroka.

Příliv nových domácích operních kompletů nebyl tak bohatý jako v předcházejících obdobích. Především se odstraňovala bílá místa, ale s nemenším úsilím byly pořizovány nové nahrávky oper, jež byly doposud dosažitelné jen v monoverzích. Tak první projekt pořízený hned v roce 1970 sledoval ono druhé hledisko, zároveň však se snažil trvale zachytit umělecky mimořádně zdařilé nastudování. Šlo o Janáčkovy Příhody lišky Bystroušky pod taktovkou tehdy již osvědčeného janáčkovce – Bohumila Gregora. Z hlediska uměleckého se jednalo o stejně významný počin jako v případě první nahrávky Neumannovy z roku 1957. I tento snímek se dočkal významných mezinárodních ocenění. Jistě velkou roli zde kromě Gregorova hudebního pojetí sehrál i výtečný sólistický tým s Helenou Tattermuschovou a Karlem Bermanem v čele. Pět let po Lišce vznikla zmíněná nahrávka Smetanových Dvou vdov se standardním výkonem tehdejšího týmu naší první scény – hlavní role obsadili Naďa Šormová, Marcela Machotková, Jiří Zahradníček a Jaroslav Horáček, k dirigentskému pultu byl pozván brněnský František Jílek. Tím ovšem došlo k ukončení monopolu pražského Národního divadla na nahrávky operních kompletů u Supraphonu. Operní soubor se v té době totiž začal potýkat s nemalými problémy uměleckými, způsobenými absencí takových čelných dirigentských osobností, jako byli Chalabala a Krombholc. Situace se v tomto směru začala obracet k lepšímu až po několika letech – s příchodem Zdeňka Košlera. Perspektivy nových nahrávacích projektů se začaly jevit velmi mlhavě. Na jedné straně bylo nutné pořídit velkou část základního českého repertoáru ve stereofonní verzi, na straně druhé vyvstávala otázka, jaké sólisty a dirigenty zvolit, aby nové nahrávky důstojně zastoupily na stejné, případně vyšší úrovni ony snímky legendární.

Zlatý fond nebo jen dokument?Jednou ze zvolených řešení bylo obrácení pozornosti k jiným operním souborům či orchestrům, konkrétně k brněnským. Ve druhé polovině sedmdesátých let bylo v Brně pořízeno několik titulů základního českého repertoáru – konečně vůbec první komplet Dvořákova Jakobína (Jiří Pinkas) a nové stereofonní nahrávky Dvořákova Čerta a Káči (Jiří Pinkas), Fibichovy Šárky (Jan Štych) a Smetanova Dalibora (Václav Smetáček) a Hubičky (František Vajnar). Vedle toho se na LP deskách vůbec poprvé objevil i Fibichův melodramatický triptych Hippodamie s vynikající garniturou tehdejších českých herců (Jaroslav Krombholc stačil s brněnskou filharmonií pořídit pouze Námluvy Pelopovy ; po jeho smrti dva zbývající díly dokončil František Jílek). Všechny tyto nahrávky byly ve své době přijaty pozitivně. Jiří Pinkas v obou Dvořákových operách dokázal vystihnout kolorit klasických českých námětů a jejich adekvátní hudební výpovědi. Relativně lépe vyšel Čert a Káča . U Jakobína leckdo uvítal otevření všech Dvořákových vide, takže operu bylo možno poslouchat v celé poměrně rozsáhlé verzi. Ovšem lítost nad tím, že v oněch letech padesátých byl s prvotřídní ideální pěveckou garniturou Národního divadla natočen jen průřez scén, nezmizela. I přes zajímavé i velmi dobré výkony tehdejších pěvců z Prahy i Brna (Václav Zítek, Karel Berman, Vilém Přibyl, Richard Novák ad.) se však nejednalo o nahrávky, jež by znamenaly mimořádný umělecký počin. Pro Beno Blachuta byla role učitele Bendy jednou z jeho stěžejních rolí v jeho posledním uměleckém období – bohužel v době nahrávky byl i v této sféře už slyšitelně za zenitem. Podobně lze hovořit v případě brněnské Hubičky (1980) o obsazení role Palouckého Eduardem Hakenem. Za určité pozitivní vybočení z tohoto brněnského operního standardu lze považovat tamějšího Dalibora z roku 1979. Jedná se zároveň o jediný komplet, který vyšel v takzvané kvadrofonní verzi (čtyřkanálový záznam – ten se ovšem v budoucnu neprosadil). K naší lítosti jde o jedinou operní nahrávku Václava Smetáčka, u nás známého nepochopitelně jen z koncertních síní, nikoliv – jako ve světě – také z operních domů! Je otázkou, proč všechny tyto nahrávky zůstaly pouze dobrým standardem a nestaly se mimořádnými počiny. Kromě již zmíněných argumentů hrála určitou roli i určitá výrazová statičnost, jež vyvolává na rozdíl od oněch dávných snímků dojem spíše koncertního provedení než strhujícího představení (příkladem je výrazově naprosto nezajímavě, tempově pasivně pojatá školní scéna v Jakobínovi ). Přesto brněnská Janáčkova opera obohatila v této době katalog Supraphonu dvěma počiny mimořádnými, jimiž dokázala, kde je její doména! Jde o dva janáčkovské tituly – oba natočil František Jílek. Zlatý fond nebo jen dokument?V roce 1976 se poprvé na komerčních nosičích objevila nahrávka Janáčkova Osudu – sehrála důležitou roli pro docenění tohoto zajímavého titulu. Tou druhou událostí byla další nahrávka Její pastorkyně dokončená v roce 1978 – s Gabrielou Beňačkovou, Naděždou Kniplovou, Vilémem Přibylem a Vladimírem Krejčíkem v hlavních rolích, o dva roky později oceněná několika prestižními světovými cenami. Toto Janáčkovo operní dílo si tedy nemůže stěžovat na nezájem hudebních vydavatelů. Všechny tři jeho dosavadní české kompletní nahrávky jsou špičkové a nelze stanovit, která je nejlepší!

Sedmdesátá léta tedy zaznamenala oproti předcházejícím obdobím mírný sestup – oproti současné domácí produkci však stále můžeme hovořit o zlatých časech! Osmdesátá léta už nejsou předmětem pozornosti tohoto našeho miniseriálu. Snad jen stojí za zmínku, že znamenala opět určitý vzestup – ediční, ale i umělecký. Význačnou inspirací se stala nastupující digitální éra a postupný vstup CD na světový a poměrně brzy i na náš domácí trh. Určitou anticipací lepších časů se už v roce 1979 stala výtečná nahrávka Janáčkovy opery Z mrtvého domu s  výbornou pěveckou garniturou, ale především s Pražským filharmonickým sborem a Českou filharmonií pod taktovkou jejího tehdejšího šéfa Václava Neumanna. To byl počátek řady nahrávek tehdy našeho nejlepšího konkurenceschopného týmu vzhledem k zahraniční produkci. Nejlépe se to projevilo v natáčení dalších Janáčkových oper v době, kdy podobný projekt realizovala ve Vídni firma Decca se sirem Charlesem Mackerrasem, který si pro něj vypůjčil české pěvce. Obě řady – Supraphonu a Deccy – jsou výtečné a sehrály pro Janáčkův odkaz význačnou roli. Dnes už o takovýchto projektech můžeme jenom snít.

Operní komplety sledované v tomto textu:

Antonín Dvořák: Čert a Káča (Jiří Pinkas, 1979) SU 11 1800-2 612 • A ntonín Dvořák: Jakobín (Jiří Pinkas, 1977) SU 11 2190-2 612 • Zdeněk Fibich: Šárka (Jan Štych, 1978) SU 0036-2 612 • L eoš Janáček: Její pastorkyňa (František Jílek, 1977–1978) SU 3869-2 • L eoš Janáček: Osud (František Jílek, 1976) SU 0045-2 611 • L eoš Janáček: Příhody lišky Bystroušky (Bohumil Gregor, 1970) SU 3071-2 612 • L eoš Janáček: Z mrtvého domu (Václav Neumann, 1979) SU 10 2941-2 612 • B edřich Smetana: Dvě vdovy (František Jílek, 1975) SU 11 2122-2 612 • S metana: Dalibor (Václav Smetáček, 1979) SU 4091-2.

Sdílet článek: