František Preisler
23. 10. 1973 – 30. 7. 2007
Prologue. Con previsto
25. 6. 2007, 19.00 hodin
Takhle mi zůstane v paměti. Stojí v příšeří zákulisí, hlavu skloněnou na prsou, koncentruje se, hráči na pódiu naposledy přelaďují. Pak si udělá rozmáchlý, ale pokorný kříž, tvář se mu rozjasní, přijme mé poplivání a lehký nákop kolenem. Energicky vybíhá schůdky do světel reflektorů. Potlesk. Na scénu vstupuje Pan dirigent. František Preisler.
Ouverture. Maestoso, non troppo drammatico
Když přišel před třiatřiceti lety v Olomouci na svět, nastala kolem jeho kolébky pěkná tlačenice. Ochránkyně veškerého zpěvu a tragédie Melpomené se strkala s bohyní komedie Thálií, která šlápla na kuří oko netrpělivé Euterpé, jinak známé múze lyrického básnictví, zpěvu a hudby obecně. Kolem se jako vánek vznášela baletka Terpsichoré, s lyrou se dostavila Erató, zatímco múza eposu a hrdinského zpěvu Kalliopé k té mimořádné události vzala syna Orfea.
Tomu mumraji musel udělat přítrž až zakladatel dynastie, přísný pan hrabě František Velebický, který byl v 18. století jmenován ve Vídni dvorním kapelníkem a jak se tam slušelo, přijal pro sebe i následný dlouhý muzikantský rod jméno Preisler, protože „preisen“ přece znamená „velebit“. A tak múzy spořádaně jedna po druhé vtiskly na tváře malému Frantíkovi políbení, Orfeus zapěl a křížky na čelo přidali i další příchozí: pradědeček z otcovy strany, skladatel a dirigent (a jen tak mimochodem žák Antonína Dvořáka) František Preisler, babička Marie Preislerová rozená Černohorská, co byla herečkou, i věhlasný dirigent František Preisler – dědeček, který si hned zamlouval, že to bude on, kdo z Fandy vychová muzikanta. Při takové konstelaci nešlo nic namítat, zejména když uvážíme, že maminka Vlasta Ployharová zpívala v pražském Národním, Státní opeře, Olomouci a tatínek, operní režisér, stál na prknech, co znamenají svět, každý den.
Scherzo
Malý František chodil v Olomouci na základní školu s hudebním zaměřením, navíc bral hodiny zpěvu a klavíru. A když nebyl ve škole, našli byste jej v divadle. Ne že by jej tam někdo nutil, chodil tam sám, už tenkrát to prostě byl jeho svět. Když se pak stal otec šéfem Janáčkovy opery, přestěhovala se rodina za ním do Brna, a na tamní konzervatoři studoval František hru na varhany, klavír, soukromě na trombón a dál chodil na zpěv. Na JAMU pokračoval v oborech skladba a dirigování, studia dokončil absolvováním dvouletého Mistrovského dirigentského kurzu ve Vídni.
Allegro moderato
Praxi začíná jako devatenáctiletý(!) v brněnském souboru operety, záhy pak opery, diriguje Hubičku, Káťu Kabanovou, Sílu osudu. V jednadvaceti nastudoval a ve více než dvou set padesáti reprízách uvedl ve Spirále slavnou českou verzi rockové opery Jesus Christ Superstar; poprvé v Česku uvádí též Webberovo Requiem. Dva roky působí jako šéfdirigent Hudebního divadla v Karlíně a stává se vyhledávaným uměleckým partnerem hvězd showbyznysu – především Karla Gotta, Lucie Bílé, Heleny Vondráčkové.
Allegro. Allegro molto e sempre piu veloce
V roce 1995 se stává František dirigentem opery pražského Národního divadla, kde působí deset sezon. O dva roky později zakládá Evropský Janáčkův filharmonický orchestr, v říjnu 1999 přijímá krátce post šéfdirigenta Plzeňské filharmonie. Ve Zlaté kapličce řídí Dvě vdovy, Hubičku, Louskáčka, Prokofjevovu Popelku. Fascinovaní lidé (jsem mezi nimi) chodí opakovaně na Lady Macbeth Mcenského újezdu. Jeho repertoár je čím dál širší: Carmen, Lazebník sevillský, Sedlák kavalír/Komedianti, Tosca, Bohéma, La Traviata, Příhody lišky Bystroušky. Česká premiéra Adamsovy Smrti Klinkhoffera, mimořádně záslužné nastudování Dimitrije k Roku české hudby ve Státní opeře. V Lublani diriguje Meyerbeerovy Hugenoty a Prodanou nevěstu, na Tchaj-wanu Madame Butterfly. Pracuje v Japonsku, Chorvatsku, Řecku, Rakousku, v Kremlu řídí legendární Alexandrovce. Dvanáct sezon spolupracuje s Moravskou filharmonií v Olomouci, z toho tři roky je jejím šéfdirigentem. Diriguje Českou filharmonii, Pražské symfoniky, Státní filharmonii Brno, Pražský komorní orchestr, komorní filharmonie z Prahy i Pardubic. Za báječný doprovod koncertů mu děkují tu Leo Nucci, jindy Kurt Rydl, příště James Morrison. Na Pražském jaru sklízí ovace za Fibichovu Smrt Hippodamie, je stálým hostem Smetanovy Litomyšle a vlastně všech našich důležitých festivalů. V salcburském Festspielhausu řídí Novoroční koncert, natáčí hudbu k filmům, cédéčka, neúnavně aranžuje, s Michaelem Prostějovským píší nový muzikál.
Presto
Tohle všechno a spousta dalšího, zde neuvedeného, mu však nestačí. V Zápisníku zmizelého dokazuje, jak mimořádným je pianistou. Vyčerpávající turné jdou jedno za druhým, hudební žánry střídá s neskutečnou lehkostí. Jeden večer je mu uměleckou partnerkou Eva Urbanová, v dalším Kamil Střihavka, ve třetím diriguje, bezkonkurenčně, swing. Pracuje doslova dnem i nocí, kdy nahrává, aranžuje. Dělá běžné lidské chyby, tak jako já nebo vy, rozpadá se mu manželství, onemocní cukrovkou. Měl by se šetřit, už kvůli rodičům a synům, které tolik miluje. Nešetří.
Fermata
V květnu 2006 u něj sedím na posteli ve fakultní nemocnici u Karlova náměstí. Je pohublý, na krku jizva po tracheotomii. Za sebou má těžký úraz hlavy, po němž jej – jako dirigenta – leckdo odepisuje.
„Jestli mi vezmeš ty červnové projekty, tak mě to zabije!“, chabě namítám: „Ale Franto, vždyť jsi nemocný…“ Je rezolutní: „Doktoři mi jasně řekli, že se musím vrátit k práci, k muzice, ta mě uzdraví!“ Jako obrovskou satisfakci pak musí vnímat frenetický aplaus, který jej provází po úchvatné Glagolské mši na koncertu v České Třebové a zvláště pak po „návratu legendy“ – dvojím provedení Ježíše na nádvoří litomyšlského zámku. Už se těší na dovolenou u sestry v Itálii. V srpnu umírá po těžké nemoci přítel Jan Nekola, s nímž založil úspěšný Velký orchestr Paláce Žofín.
Finale. Allegro al fine
František chodí rok na pravidelné kontroly, poctivě užívá léky, jeho zdravotní stav se relativně zlepšuje; stále však hrozí po úraze propuknuvší epilepsie, srdeční sval je zvětšený. A František stále neúnavně pracuje. Do každého představení a koncertu jde naplno. Jeho výdej energie je mimořádný, spalující. Pokládá totiž na hudební oltář naprosto všechno, bez rezervy. Snad jako kdyby tušil…?
V říjnu vychází album s příznačným názvem „Má pouť – My Way“, na němž František s žofínským tělesem doprovází Karla Gotta. V prosinci mimo jiné stihne na Žofíně velký galakoncert, jehož výtěžek jde onkologickému oddělení Motola a na Vánoce s pardubickými filharmoniky také úspěšné turné po Španělsku, kdy nejen diriguje, ale také hraje na trombón a zpívá! Na začátku února následuje náročný pobyt v Novosibirsku, kde uvádí ruskou premiéru Káti Kabanové. Když si pak v březnu vzájemně předzpíváváme U Pešků písničky z Večerníčků a českých pohádek, smějeme se na celé kolo a přijde mi ve velké pohodě. V květnu je znovu v Moskvě: není jen dirigentem, dramaturgem a aranžérem Koncertu hvězd 2007 Praha – Moskva. S přehledem zvládne i roli moderátora a sólisty na varhany…
Epilogue. Tranquillo, ma senza tristezza
25. 6. 2007, 21.30 hodin
Takhle mi zůstane v paměti. Z hlediště slyším burácivý potlesk, výkřiky, hvízdání i dupání, lidé už stojí. Ze schůdků do zákulisí sbíhá s širokým úsměvem na tváři František, i pod smokingem je vidět, že toho večera už druhá košile je opět propocená skrz na skrz. Rychle se obejmeme, on mi veselým hlasem udělí pokárání „vidíš, a ty ses tolik bál“ a vrací se zpět na scénu. Od malých Adélky a Honzíka, kteří jsou letos hlavními patrony festivalu Smetanova Litomyšl s podtitulem Ve světě dětí, dostává kytice a vzápětí s ním třináct set lidí na II. zámeckém nádvoří a „jeho kluci!“ zpívají jako o život přídavek Koncertu na přání. O tom, že není nutno, aby bylo přímo veselo, ovšem hlavně(!) že nesmí býti smutno, natož aby se brečelo.
A někde daleko, snad třináct set kilometrů, se v monotónním, nekonečném rytmu rozbíjejí vlny Mare Tirreno o břehy ostrova Elba. Čekají. Už za měsíc, 30. července, tak nesmyslně předčasně, uchopí Františka, jemuž v předposlední den dovolené selhává srdce, do kruté i milosrdné náruče, předají jej Chárónovi a František, který od Orfea dávno ví, co je třeba v takovou chvíli, přeplouvá řeku Styx a čeká na nás…
Post mortem. Con amore
Františku, byl to krásný koncert. Přesto, nebo snad právě proto, že jsi řídil jeho věty jinak než ostatní. Tak nějak na přeskáčku a třebaže zvolená tempa byla chvílemi pěkně divoká.
Byl jsi pochován, podle své poslední vůle, kterou jsi vloni sepsal, jen v kruhu nejbližších do rodinné hrobky na Městském hřbitově v České Třebové.
Autor je uměleckým ředitelem Mezinárodního operního festivalu Smetanova Litomyšl
