Officium v prvních staletích křesťanské éry
V tomto období ještě nelze hovořit o skutečném officiu. Jeho nejstarším prapředkem je patrně pravidelná ranní a večerní modlitba prvních křesťanů, která měla spíše charakter soukromé pobožnosti nežli ustáleného liturgického úkonu. Konkrétnější zmínky nalezneme ve spisech církevních otců ve 3. století. Ani v této době však nebyla praxe těchto modliteb jednotná a podléhala různým lokálním zvyklostem. Kupříkladu Kliment Alexandrijský dokládá počátkem 3. století pro Egypt modlitby ve stanovených hodinách, a to nejen ráno a večer, ale také ještě třikrát během dne zhruba ve tříhodinových intervalech. Kliment se též zmiňuje o noční modlitbě. Křesťan má být připraven se v noci zbudit a v modlitbách očekávat Pána, pamětliv evangelijní výzvy „šťastní ti, které Pán najde bdící“. Člověk, který spí, není k ničemu, je jako mrtvý. Naopak ti, co bdí, jsou podobni andělům, kteří nepotřebují spánek; zatímco svět spí, oni neustále chválí Boha.
Zásadní posun ve vývoji officia nastal ve 4. století. Po ediktu císaře Konstantina z roku 313 skončilo definitivně pronásledování křesťanů, což přineslo celkový rozmach církevního života včetně liturgie. V této době se začal formovat denní cyklus hodinek officia jakožto každodenní veřejná modlitba. Současně vznikají určité strukturální charakteristiky, podle nichž budeme později rozeznávat ritus sekulární (katedrální, římský) čili officium světských kleriků a kanovníků a ritus monastický (mnišský), jehož užívají mnišské řády. A právě mnišské hnutí mělo na další vývoj officia zásadní vliv.
Od Antonína Poustevníka ke Kassiánovi
Dynamický vývoj, který nastal v křesťanské církvi po Konstantinově osvobozujícím ediktu, přinesl ovšem i problémy. Křesťanství se stávalo masovým jevem a do jisté míry došlo též k propojení církve s vládnoucí mocí. Tato situace vyvolala u některých lidí protireakci. Odmítli kompromis se světem a hledali cestu spásy v obtížném prostředí pouště. Místem, kam tito lidé nejčastěji směřovali, byl Egypt. Žili zde poustevníci, z nichž nejznámější je jistě svatý Antonín. V okolí jeho skromného příbytku se začali usazovat žáci, kteří toužili následovat Antonínova příkladu a byli s ním v pravidelném kontaktu. Vedle poustevníků a jejich volných seskupení vznikaly také skutečné komunity s pevně stanovenými pravidly života, kde se počítalo i s každodenními společnými modlitbami. První takovou komunitu mnichů založil kolem roku 320 v Egyptě svatý Pachomius.
Officium v nejstarších klášterech mělo poněkud jiný charakter než slavnostní obřady v katedrálách konané kleriky v čele s biskupem a před shromážděnými věřícími. Mnišské komunity byly společenstvím laiků, které nebyly nijak propojeny s církevní hierarchií. Jejich hlavním úkolem byla nepřetržitá modlitba srdce a tomuto záměru byly přizpůsobeny i předepsané modlitby. Spíše než o liturgický obřad zde šlo o společnou meditaci nad texty Písma. Mnišské hnutí nalezlo značný ohlas i v oblasti západního křesťanství. Důležitou úlohu v rozšíření myšlenek východních mnišských otců měl Jan Kassián (ca. 360-430). Tento významný mystik, původem Skyt, poznal řadu klášterů v Egyptě i jinde v Orientě a tuto zkušenost také popsal ve svých spisech. V duchu monastických ideálů východu založil později klášter v jihofrancouzském Marseille.
Benedikt – otec západního mnišství
Hlavní postavou západního mnišství byl nepochybně svatý Benedikt. Řehole, kterou napsal pro klášter Monte Cassino okolo roku 534, se stala základem řádu benediktinů, jehož podíl na formování evropské kultury je – řečeno mnišsky skromně – nepřehlédnutelný. Však byl také svatý Benedikt vyhlášen patronem Evropy. Je zřejmé, že se Benedikt při redakci své řehole inspiroval již existujícími staršími pravidly společného života. Částečně převzatý materiál je však zcela prodchnut vlastní originální koncepcí s velkým smyslem pro praktické aspekty mnišského života. Také z jazykového hlediska vyniká Benediktova řehole jasnými formulacemi, které svědčí o jeho předchozích právnických studiích v Římě. Významná část řehole svatého Benedikta se týká společné chórové modlitby hodinek. Popis officia zaujímá dokonce jednu sedminu z celkového rozsahu řehole, což je ve srovnání s podobnými dokumenty své doby opravdu mnoho. Vedle zcela konkrétních ustanovení se Benedikt věnuje též duchovní stránce této modlitby. V tomto ohledu navázal na ideály východních otců zprostředkované Kassiánem. Základním postojem mnicha má tedy být neustálé přebývání v Boží přítomnosti, a tento pocit by měl být prožíván zvláště intenzivně při společné modlitbě. Při zpěvu žalmů v officiu není cílem přemýšlet a meditovat nad každým pronášeným slovem. Proud recitace směřuje spíše k odpoutání se od svých vlastních myšlenek a k získání prostoru pro obrácení mysli k Bohu.
Náš stručný historický exkurs můžeme uzavřít konstatováním, že to byl právě monachismus (a to nejen benediktinský), který dokázal vtisknout svou pečeť výsledné podobě officia, tak jak bylo dále provozováno na západě Evropy po celý středověk až do 20. století. Přes drobné rozdíly ve vnitřní struktuře hodinek, které mezi mnišskými řády a ostatními církevními institucemi přetrvaly, je základní pořad hodinek shodný pro všechny.
Od úsvitu do úsvitu…
Přibližme si nyní celý cyklus modliteb officia během jednoho dne.
Officium začíná noční bohoslužbou, která se nazývá matutinum. Podle Benedikta mělo být prováděno v osmou hodinu noční, tj. přibližně mezi naší druhou a třetí hodinou ranní. Tato hodinka je z celého officia nejdelší; o nedělích a svátcích může dokonce trvat více než dvě hodiny. Vyniká také velkou rozmanitostí forem: žalmy rámované jednoduchými antifonami se střídají s čistě recitativní formou čtení a melodicky bohatými zpěvy responsorií. Po matutinu přicházejí za rozbřesku – asi mezi pátou a šestou hodinou ranní – laudes neboli ranní chvály. Tvoří je především chvalozpěvy na počátku nového dne. Poté následují čtyři takzvané menší hodinky – prima , tertia , sexta a nona . Jejich názvy se odvozují od denních hodin, ve kterých se konají. Nejedná se ovšem o první, třetí, šestou a devátou hodinu odpoledne, jak bychom se snad mohli domnívat. Ve středověku se totiž počítaly hodiny denní od východu do západu slunce a noční od západu po východ slunce. Modlitby primy, tercie, sexty a nony se tedy konají v první, třetí, šestou a devátou hodinu po východu slunce. Večerní bohoslužbou jsou nešpory (latinsky vesperae), zhruba okolo páté hodiny. Jejich závěr tvoří slavné novozákonní kantikum Magnificat Velebí duše má Hospodina. Celodenní cyklus officia uzavírá kompletář (latinsky completorium). Analogicky k ranním chválám přináší kompletář především prosby za pokojný odpočinek a ochranu během nadcházející noci.
…zpívejte Hospodinu žalmy
Hlavní náplní officia je zpěv žalmů neboli psalmodie. Způsob jejího provádění je výsledkem dlouhého vývoje a výtečně vyhovuje potřebám klášterních komunit. Obyčejně se odehrává takto: sbor zúčastněných se rozdělí na dvě poloviny, které zasednou do lavic proti sobě a střídají se v přednesu jednotlivých veršů žalmu. Jistě máme v paměti některou katedrálu či klášterní kostel, kde jsou vpředu u oltáře vpravo i vlevo bohatě zdobené lavice – často se jedná přímo o klenoty řezbářské práce. Právě v takových chórových lavicích trávili mniši a kanovníci denně dlouhé hodiny při modlitbě officia. Střídavý způsob psalmodie nijak zvlášť neunavoval; navíc maximálně oproštěný hudební model si nelze oposlouchat ani po desítkách let klášterní praxe. Přirozený pravidelný rytmus, který se při střídání obou chórů zabydlí, obdivovali již staří církevní otcové a přirovnávali psalmodii k poli vlnícímu se v letním větru.
Epilog
Člověk může být právem překvapen množstvím, které obsahuje denní liturgické pensum středověkého mnicha. Výkon, který se od něho žádá, se zdá nám lidem na počátku 21. století téměř na hranici únosnosti. Ale pro toho, kdo byl na tento režim zvyklý, nemusela být skutečnost zdaleka tak drastická. Uvážíme-li, že po několikaletém školení v raném věku ovládal mnich celý repertoár zpaměti, pak mu toto pravidelné usebrání přinášelo spíše psychické uvolnění a koncentraci. Navíc ho pevný program modliteb chránil před tím, aby se nechal nějakou činností zcela pozřít nebo fyzicky zdecimovat. Když po několika málo hodinách zazněl zvon svolávající k modlitbě, musel vše přerušit, odložit pero, knihu či motyku, aby v krátkém zastavení vyhradil své aktivitě místo, které jí z hlediska věčnosti náleželo.
