pondělí, 28. prosinec 2015

Život se zrychlil, říká jubilant Boris Krajný

Napsal(a) 

Životopisné údaje pianisty Borise Krajného jsou pozoruhodné. Hru na klavír vystudoval u dvou legendárních umělců: Františka Maxiána a Ivana Moravce. Bezprostředně po dokončení studií na AMU se stal sólistou Pražského komorního orchestru a následně sólistou České filharmonie. V roce 1975 získal čestné uznání v proslulé Soutěži královny Alžběty v Bruselu, rok nato zvítězil v soutěži v italské Senigallii. Koncertoval ve slavných koncertních síních takřka po celém světě a jeho umění mohli obdivovat posluchači pěti kontinentů. Z rozsáhlé diskografie Borise Krajného vzbudila mimořádnou pozornost nahrávka kompletního klavírního díla Maurice Ravela a především pak nahrávka klavírních koncertů Alberta Roussela, Arthura Honeggera a Françoise Poulenca s PKO, která získala v roce 1982 prestižní Grand Prix du Disque de l’Académie Charles Cros. Od roku 1992 působí Boris Krajný jako klavírní pedagog na pražské AMU. V listopadu letošního roku oslavil sedmdesáté narozeniny a u příležitosti svého životního jubilea vystoupil 17. 10. 2015 v Rudolfinu v cyklu FOK „Světová klavírní tvorba“, kde uvedl díla J. S. Bacha, L. van Beethovena, F. Chopina a M. Ravela. Boris Krajný se narodil v Kroměříži, s Kroměříží jsou spjaté jeho pianistické začátky a na kroměřížské konzervatoři se nakonec také rozhodlo o tom, že se bude klavíru věnovat profesionálně. Kroměříží proto začal i náš rozhovor.

Dětství jste prožil v jednom z našich nejkrásnějších měst. To je pravda. Ale to člověk zjistí, až teprve když tam není.

Ale nějak se na vás Kroměříž určitě musela podepsat. Vedle vzácných uměleckých děl, zahrad a jedinečných architektonických památek, které mám dodnes před očima, tam byl – na tak malé město – neuvěřitelně bohatý hudební život. Neměli jsme tam sice ani orchestr, natož operu, za koncerty jsme museli jezdit do Olomouce nebo do Zlína, ale představte si, že ještě po válce se tam skoro každý rok hrála Prodaná nevěsta a že ji Kroměříž dokázala obsadit z vlastních zdrojů! Pan profesor Drápal zpíval Jeníka, byl tam taky jeden člověk, přezdívalo se mu Šostakovič, a ten dirigoval. Zkrátka: sólisté, sbor i orchestr – všichni byli místní. Snad jen Kecal byl z Brna. Tenkrát byla kulturnost prostě někde jinde než dnes. A v jistém slova smyslu byla možná i větší. Dneska by tam tu Prodanku asi dohromady nedali.

Byli hudebníci i ve vaší rodině? Tatínek byl lékař, ale maminka hrála výborně, byť amatérsky, na klavír. A mně se to moc líbilo. Už jako malé dítě, někdy ve dvou třech letech, jsem různě bouchal do kláves a později jsem zkoušel vyťukávat písničky. A dodnes si pamatuji, že pro mě jednotlivé klávesy zároveň představovaly barvy: „cé“ bylo bílé, „dé“ žluté, „e“ modré, „ef“ hnědé, „gé“ černé, „a“ červené a „há“ bylo zelené. Později se zjistilo, že mám absolutní sluch. To sice vypadá, že je to pro muzikanta velká výhoda, ale fakticky to celkem k ničemu není. Možná že to pomáhá k lepší orientaci v muzice. Ale když třeba musím poslouchat gramofon, který se točí trochu pomaleji nebo rychleji, tak je to utrpení. Hrozné. To se nedá vydržet.

Na klavír jste se začal učit hrát u maminky? Ne. Chodil jsem normálně do hudební školy. A vystřídal jsem strašnou spoustu kantorů. Asi deset nebo dvanáct. A pak jsem přešel na kroměřížskou konzervatoř, tam jsem studoval u profesorů Jiřího Doležela a Josefa Skaláka. Ale to už jsem byl ve věku, kdy jsem hlavně chtěl z domu. A tehdy jsem si myslel, že bych mohl být skladatelem. Jenomže na kroměřížské konzervatoři nebylo skladatelské oddělení. Pomýšlel jsem proto zpočátku na Brno. Ale pak mi ředitel kroměřížské konzervatoře dojednal, bylo to v červnu roku 1963, abych jel zahrát do Prahy na AMU profesoru Františku Maxiánovi. Tak jsem mu zahrál a po nějaké době mi František Maxián poslal dopis – na obálce bylo jen moje jméno a „Kroměříž“. A v tom dopise mi sděloval, že v září budou dodatečné přijímací zkoušky, tak ať se přihlásím a přijedu.

To jste na něho musel udělat velký dojem. Asi ano. Já jsem totiž tenkrát ještě ani neměl maturitu. Ale to byla úplně jiná doba – když Maxián řekl „tohohle beru“, tak se o tom už dál nediskutovalo.

Takže jste přešel bez maturity z konzervatoře na AMU? Tak jednoduché to nebylo. Chodil jsem na obě školy souběžně: na kroměřížské konzervatoři jsem dodělával maturitní ročník a zároveň s tím jsem už studoval v prvním ročníku na pražské AMU. Ale ani tam to nakonec neběželo hladce. My jsme tenkrát jako vysokoškoláci ještě neměli takzvanou „vojenskou katedru“, takže bych býval musel na dva roky na vojnu. A protože jsem se chtěl dostat do Armádního uměleckého souboru, musel jsem na AMU ve třetím ročníku přerušit studium a udělat do AUSu konkurz, jelikož tam právě v té době měli volné místo klavíristy. Na vojně jsem byl až do doby, kdy přišli Rusové. V roce 1968 mě – po třináctiměsíční službě vlasti – z vojny propustili. Teprve potom jsem mohl na AMU dostudovat. Absolvoval jsem u Františka Maxiána, aspiranturu jsem potom dělal u Ivana Moravce.

Jak František Maxián, tak Ivan Moravec patří dnes už mezi pianistické legendy. Jak na ně vzpomínáte? Maxián byl velice precizní. Když jsem začínal studovat nějakou novou skladbu, jeho první věta byla vždycky: „Z jakého vydání hrajete?“ Já řekl třeba: „Z Peterse.“ A on: „Na čtvrté stránce na druhé osnově ve třetím taktu v levé ruce je v notách chyba, tam nemá být cis, ale c.“ On měl všechno takhle v malíčku. Pro něho byla hudba v těch notách. A jeho výuka? Maxián učil doma – bydlel v Podolí, v ulici Na Dolinách. A já jsem tam k němu docházel na hodiny klavíru v podstatě ráno a byl jsem tam kolikrát až přes poledne. Takže jsem znal všechny své kolegy, a tím pádem znám taky spoustu klavírního repertoáru. Měl jsem naposlouchané všechno, co hráli Peter Toperczer, Jindra Kramperová, Dagmar Šimonková, Vladimír Topinka a já nevím kdo ještě, a věděl jsem, co se na jejich hře Maxiánovi líbí nebo naopak nelíbí. Ale musím se k něčemu přiznat: nedávno jsem jel autem kolem toho domu, kde František Maxián učil. Zastavil jsem tam, chtěl jsem zajít dovnitř, ale dům byl zavřený. A když jsem se otočil a odcházel jsem od těch zamčených dveří, tak se mi úplně živě vybavilo, jaká to pro mě vždycky byla úleva, když jsem šel z hodiny. Protože – při vší úctě k panu profesorovi – to tenkrát bylo stresující.

A jaké byly hodiny u Ivana Moravce? Ten naopak byl ohromně lidský. Když jsem třeba něco hrál a jemu se to moc nezdálo, tak se zeptal: „Chcete to tak hrát? Pokud ano, musel byste...“ A pak mi k tomu řekl velmi hezky a decentně svůj názor, proč si myslí, že by se to či ono mělo hrát jinak. Byly to vždycky zásadní věci, které si člověk mohl aplikovat na další skladby. A barevnost jeho hry! Ta byla prostě úžasná!

Hned po ukončení studií na AMU jste nastoupil jako sólista do Pražského komorního orchestru. To bylo krásné období mého života. S PKO jsme hodně cestovali. Tenkrát, před revolucí, byla každá cesta do ciziny málem zázrak. A tím spíš pro mě, protože moji dva bratři emigrovali po osmašedesátem do Německa. Nedovedete si představit, jaké problémy jsem měl s tím, abych mohl vyjet za hranice. Ale hned první zájezd s PKO byl neuvěřitelný. Hráli jsme v proslulém libanonském Baalbeku, ve Venušině chrámu. Koncert se konal pod širým nebem, protože tam skoro nikdy neprší. Tenkrát jsem tam hrál Beethovenův druhý klavírní koncert.

Kde všude jste s PKO cestovali? Projezdili jsme toho opravdu hodně. Mimo jiné jsme byli také třikrát v Americe. Každý ten americký zájezd trval přibližně dva a půl měsíce. Ameriku jsme vždycky projeli od východu na západ a zase zpátky. Hráli jsme téměř denně, a když náhodou nebyl v našem itineráři žádný koncert, bylo jasné, že budeme sedět osm hodin v autobusu a budeme se přepravovat na nějakou vzdálenější štaci. Kolikrát jsem po tak dlouhých přesunech neměl opravdu ani čas sáhnout si na klavír. Jedno z našich amerických turné jsme začínali v Torontu. V orchestru bylo tehdy pár lidí, kteří se znali s Josefem Škvoreckým, který tam žil. A ti přinesli kufr knížek z jeho nakladatelství. On jim je dal zadarmo. Tenkrát to všechno byla samozřejmě zakázaná literatura, ke které bychom se v Československu nikdy nedostali. A tak jsme se pochopitelně všichni na ty knížky vrhli a četli jsme a četli, a ještě v Curychu na letišti, odkud jsme přelétávali domů, jsme před nástupem do letadla ty knížky rychle dočítali. A pak jsme je tam nechali ležet na lavičkách v letištní hale, protože bylo nemyslitelné, že bychom je převezli do Prahy. Ale co se nestalo: když naše letadlo vzlétlo, tak se v uličce objevil steward s balíkem, rozbalil ho a říká: „Pánové – čí to je? Někdo z vás si zapomněl na letišti tyhle knížky!“

Jako jediný český pianista jste natočil kompletní klavírní dílo Maurice Ravela. Co vás k tomuto skladateli přivedlo? Mám moc rád impresionismus. V hudbě i v malířství. A uvědomuji si, jak velký prostor právě tyhle dva umělecké obory impresionismu nabízejí. Se svým přítelem, sochařem Pavlem Krbálkem, který bohužel nedávno zemřel, jsme se často bavili o souvislostech mezi různými uměleckými obory a on mi říkal, že tvar sochařského díla musí být vždycky určitý a pevný, že to prostě jinak nejde. A pak přišla řeč na impresionismus a on mi řekl: „Víš, impresionisti to mají jednodušší – oni povýšili skicu na umělecké dílo.“ A mně se tahle věta moc líbí. Protože je to svým způsobem pravda.

Řadu let vyučujete na AMU. Jací jsou dnešní studenti? Na AMU učím už skoro čtvrtstoletí. A dnešní studenti jsou pochopitelně v mnohém jiní, než jsme bývali my v jejich věku. Myslím, že se o sebe umějí lépe postarat. Ale jsou také v úplně jiné situaci, než jsme byli my. Oni si musejí na svá studia vydělat. Z tohohle úhlu pohledu to byl vlastně luxus, že jsem u Maxiána mohl prosedět celý půlden. Dneska se mě studentka zeptá: „V kolik mám přijít na hodinu?“ A já cítím z tónu jejího hlasu, že nemíní poslouchat svoje spolužáky. A taky samozřejmě neposlouchá. Když náhodou přijde na hodinu dřív, tak si sedne na židli, přehodí nohu přes nohu, otevře si noviny a čte si! A čeká. Jako u holiče. Jako že jí snad udělám trvalou. No život se nějak zrychlil a ona asi nemá čas poslouchat věci, které ji v podstatě nezajímají. Je to zvláštní pohled – snad z nějaké jiné strany. A já tomu nerozumím.

Věroslav Němec

Hudební editor a redaktor, klavírista (bývalý), pedagog (bývalý), muzikolog, hudební publicista. V letech 1975 – 2000 pracoval v hudebním nakladatelství Supraphon (1989–91 šéfredaktor, 1998–99 ředitel, 1999–2000 místopředseda představenstva). Od roku 2000 je šéfredaktorem hudebního nakladatelství Amos Editio, které v roce 2012 získalo pod jeho vedením prestižní Cenu České hudební rady. Jako pianista vystupoval v klavírním duu se svou manželkou Jitkou. S časopisem Harmonie spolupracuje od roku 1999. Ve svých textech, jichž vyšlo v Harmonii přes 500, se věnuje především klavírní interpretaci.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.