pátek, 10. listopad 2017

Zevrubný pohled do kuchyně brněnské Opery Diversy

Napsal(a) 

Z recitálu Jana Šťávy Jemně temně v Káznici na Cejlu, foto Vít Kobza Z recitálu Jana Šťávy Jemně temně v Káznici na Cejlufoto: Vít Kobza

Ensemble Opera Diversa je brněnský soubor profesionálních hudebníků a zpěváků, který se soustředí na objevné hudební a divadelní programy. Jádrem činnosti je hudební a hudebně-dramatická tvorba zakládajících členů souboru Ondřeje Kyase a Pavla Drábka. Soubor však uvádí i zapomenutá, nová, netypická nebo zkrátka jen neprávem přehlížená díla soudobých i starších autorů. Orchestr se neprezentuje jako těleso zaměřené ryze na soudobou hudbu a nenechává se pohltit jediným hudebním proudem. V nedávné době uvedlo například Šostakovičovu 14. symfonii v kapli Káznice na brněnské ulici Cejl, 25. symfonii Františka Gregora Emmerta nebo výběr z díla Jana Nováka. Mezi nedávné úspěchy patří ocenění na festivalu Opera 2017 za inscenaci autorské opery Čaroděj a jeho sluha. Nejen o čarodějích, Boženě Němcové a orchestrálních koncertech jsem si povídal s novou kmenovou režisérkou souboru Kristianou Belcredi, dlouholetou scénografkou a kostymérkou Sylvou Markovou a uměleckým vedoucím Vladimírem Maňasem.

Předně bych chtěl pogratulovat k velkému úspěchu opery Čaroděj a jeho sluha na festivalu Opera 2017. Připravovali jste dílo ke speciálnímu uvedení na festivalu, nebo bylo představeno ve zcela původní formě? VM: Premiéra se odehrála v MEZu (pozn. tovární hala MEZ Židenice), to znamená jako site specific loni v rámci našeho minifestivalu. Tam jsme zohledňovali unikátní prostory, ale s vědomím, že to v daném místě hrajeme poprvé a naposledy. Tam bylo jasné, že už se nebudeme moci vrátit. Nakonec - aniž bychom se snažili - spíše vzhledem k nemocem sólistů, bylo ono uvedení na festivalu Opera 2017 teprve druhou reprízou. Předtím zazněl Čaroděj a jeho sluha pouze v Redutě v červnu v Mozartově sále. Pokud vím, představení nebylo nijak speciálně uzpůsobováno prostoru. Spíše jsme měli možnost si prostor zvolit. Naštěstí to dopadlo tak, že byla k dispozici Venuše ve Švehlovce, fascinující divadelní prostor. Předpokládám, že to prostě zafungovalo dobře společně. KB: To je úžasný prostor, o kterém asi málokdo ví. Alespoň já jsem jej tedy neznala a má nádhernou atmosféru.

Jediné, čeho jsem si všiml, byla absence kuřice a její náhrada holubicí. To bylo ale myslím z nedostatku… KB: …z nedostatku slepic. Prý se budou zdražovat vajíčka, takže lidé šílí po kuřicích. (smích) Takže nejsou kuřice, a protože dospělá slepice se do kouzla nevejde, tak jsme museli dát záchranou variantu. Naštěstí nám pán ve Slatině půjčil holuba. VM: A drůbežárna prodávala kuřice až od pátku, zatímco Čaroděj byl ve čtvrtek.

Jestli se nepletu, je to právě opera Čaroděj a jeho sluha, kterou jste se etablovala jako režisérka v Ensemble Opera Diversa. Jak probíhalo zabydlování se ve fungujícím souboru? KB: Převzít to po Tomáši Studeném bylo hodně těžké. On je výborný režisér, ale výhodou určitě bylo, že jsem většinu lidí znala. A vlastně i v Čaroději a jeho sluhovi to trio, které hraje hlavní role, jsou mí dlouholetí kamarádi, takže po této stránce to nebyl až takový problém.

Jan Šťáva, Pavla Radostová a Aleš Janiga v opeře Čaroděj a jeho sluha Ondřeje Kyase a Pavla Drábka, foto Vít Kobza Jan Šťáva, Pavla Radostová a Aleš Janiga v opeře Čaroděj a jeho sluha Ondřeje Kyase a Pavla Drábkafoto: Vít Kobza

Co vedlo Diversu k nastudování opery Jsem kněžna bláznů skladatelky Lenky Noty? Od koho vycházel prvotní impuls? VM: My jsme si říkali, v souvislosti s nástupem Kristiany jako nového kmenového režiséra, že bychom rozhodně chtěli rozšířit Diversní portfolio o další autory. Nejde o to, že bychom nechtěli hrát naši původní tvorbu a že bychom se jí nechtěli věnovat, naopak, souvisí to nicméně s tím, že není reálné, aby původní kmenové autorské duo (Kyas/Drábek) chrlilo celovečerní opery na každý rok. Říkali jsme si, že s tím, jak se soubor přetváří – máme nového kmenového režiséra a Pavel Drábek jako původní umělecký vedoucí odešel do Anglie, tak by stálo za to i skutečně trochu pozměnit ten kurz nebo minimálně rozšířit náš záběr i v operním dění. Je to zatím takový systém širokých sítí, rozhazování do všech stran, s tím že přemýšlíme, co by bylo vhodné. Na další dva tři roky máme nějaké předběžné dohody stran oper přímo na míru. Tady však šlo o to najít ideálně operu, která je hotová, kterou bychom si mohli vybrat a zvážit, zda je námi nastudovatelná. Na základě tipu Jiřího Zahrádky jsem se dostal k Lence Notě Foltýnové, která žije ve Vídni a která měla v šuplíku hotovou operu o Boženě Němcové na libreto Olgy Sommerové. S Lenkou jsme se zkontaktovali a poměrně rychle jsme se domluvili, že by to bylo možné, že zájem z naší strany je vážný. Vedlo to potom i k přepracování, především k rozšíření instrumentace opery. KB: Ta opera byla původně určena pro Bušení do železné opony. VM: Podobně jako Pickelhering 1607, první celovečerní opera Ondřeje Kyase a Pavla Drábka. KB: Projekt byl zrušen dříve, než opera mohla být uvedena, proto zůstala v šupleti.

Jaký máte vztah k odkazu Boženy Němcové a k její osobnosti? KB: Já osobně? Jako žena toho udělala hrozně moc na to, v jaké žila době, že žila v mužské době a že i vlastenci ji brali jako autorku, jako ženu, která do toho kruhu zkrátka zapadala. Ale ten její osud, který je skutečně tragický, je příšerný de facto. Každá žena si dnes skutečně může říct, že může být ráda, že žije v době, v jaké žije a může se realizovat podstatně snadněji, než to dělala tenkrát ona. Protože to okolí a ten tlak na ni ji nejspíš zabil. SM: Já mám k tomu takový prazvláštní vztah, protož jsem dělala asi deset let zpátky od Františka Pavlíčka Dávno, dávno již tomu aneb historie pohřbívání v Čechách. A tam je zvláštní, že textově, když to poslouchám na zkouškách, tak se tomu jakoby přibližujeme. Je pravdou, že jsme si z toho víc dělali legraci, ne špatnou, a kupodivu teď také trochu. Kdyby to bylo bráno příliš vážně, tak nemáme šanci, aby to nějak vycházelo. Je zvláštní, že za těch deset let jsem se já osobně v tom vztahu nijak zvlášť neposunula. Je to rovný vztah již od počátku, což mě překvapilo, protože mě zajímalo, jestli to na mne nějak jinak dolehne. Každopádně má můj obdiv. Tady v té seberealizaci jsem ráda, že žiji dnes a nikoliv tehdy.

Z hlediska instrumentace se jedná o tradičněji chápané dílo. Odpovídá tomuto i hudební jazyk opery? KB: Já si myslím, že ano. Je to opera, která je hudebně pro diváka velice srozumitelná. Až si myslím, že se budou ozývat hlasy, že je málo moderní, současná, avantgardní, nebo jak tomu říct. Ale já jsem ráda, jsou tam krásné melodie a myslím si, že právě proto bude i přístupná divákovi, který operu příliš nemusí. Spíše lyrická, až na nějaké momenty.

Jak se k dílu postavila režie a scénografie? Snažíte se spíše o realistické ztvárnění doby spisovatelčina života, nebo ve svých prostředcích saháte až do současnosti? SM: Tak my jsme sáhli do všeho. Hlavně na začátku bylo krásné, že jsme se shodly, že to musí být v kuchyni. Je to přesně tak, jak člověk dnes funguje. Já také když dodělám práci doma, tak si vytáhnu na tom stole další práci a jedu dál, z toho to vlastně vychází. Kam by se ona přestěhovala, do jaké pracovny? Hloupost. Celý její život byl v kuchyni, to místo neopouštěla. Navíc byla v takové kuchyni, která - jak to bývá - není úplně zkrášlená a vyžehlená. Když člověk pracuje, tak vypne. Když se soustředíte na práci, tak neumýváte nádobí. Je to tak trochu v duchu současné pracující ženy. (smích) KB: Potom jsme ještě trochu laborovaly s tím, že Němcovi se postupem času dostali do velmi tíživé finanční situace. Takže i kuchyně vypadá zašle, nikoliv špinavě, ale zašle. Taková starší kuchyně, 70. léta 20. století, na způsob panelákové kuchyně.

Dirigentka Gabriela Tardonová, foto Vít Kobza Dirigentka Gabriela Tardonováfoto: Vít Kobza

Jak úzká spolupráce probíhala mezi vámi a skladatelkou na tvorbě konečné tváře opery? Měla skladatelka nějaké konkrétní mimohudební, scénické a režijní požadavky? VM: U nás jsme se vždy snažili, aby všechno probíhalo v rámci konsenzu, vzájemné důvěry – scénograf má svoje, režisér také. Skladatelce jsme myslím vyšli maximálně vstříc, když jsme se bavili o nastudování, že má k dispozici v podstatě komorní orchestr. Není nutné, aby to byl jen klavír a smyčcový kvartet. Navíc dirigentka Gabriela Tardonová pracuje s lidmi, kteří jsou na ni dlouhodobě zvyklí, což je jedna z přidaných hodnot, kterou jsme my mohli vložit.

Ensemble Diversa do jisté míry slouží dvěma pánům – opeře a koncertům. Jak probíhá výběr repertoáru? VM: Ono je to docela složité koordinovat. My jsme se snažili ve shodně s názvem našeho souboru usilovat o to kvalitní, co je v divadle, v hudbě. Nijak dál moc neškatulkovat. To je ten záměr, proč se nechceme definovat jako soubor pro novou hudbu, ať už z hlediska divadla nebo koncertního provozu. Ty jednotlivé dramaturgické linie se víceméně odvíjejí od našich možností, od toho, kam chceme kráčet, od kontinuální spolupráce především s Gabrielou Tardonovou. To poslední orchestru zkrátka svědčí. Můžeme tak i autorům nabídnout určitou jistotu v kvalitním provedení jejich věcí, což se přenáší pozitivně i do operního provozu. Jinak dramaturgie probíhá u obou částí na úplně jiné rychlostní úrovni. Operu musíme plánovat tři čtyři roky dopředu, když se jedná o nové věci. Orchestrální dramaturgie je sice nachystaná také zhruba dva roky předem, ale dá se objednat i skladba již s ročním předstihem. Navíc se snažíme tuto dvojkolejnost narušovat. Máme kolem sebe spoustu kvalitních zpěváků, které se snažíme prezentovat formou recitálů. Někdy i těmi recitály dohánět nějaká opomenutí, která podle nás existují. Příští rok bychom takto rádi uspořádali například recitál Ivany Rusko Krejčiříkové. KB: Na té operní půlce Diversy se musí plánovat více dopředu jednak kvůli grantům, a jednak protože jsme se rozhodli, že dáme prostor novým autorům s novými operami, takže proto musíme oslovovat skladatele alespoň dva roky dopředu. Momentálně máme předjednané opery na čtyři roky dopředu.

Režisérka Kristiana Belcredi na generální zkoušce opery Čaroděj a jeho sluha v tovární budově MEZ, foto Jan Dvořák Režisérka Kristiana Belcredi na generální zkoušce opery Čaroděj a jeho sluha v tovární budově MEZfoto: Jan Dvořák

Na jaké další operní počiny se mohou diváci těšit? KB: Příští rok na festivalu Janáček Brno budeme inscenovat Šárku, verzi z roku 1887, která měla premiéru na festivalu před osmi lety. Po osmi letech bude znovu na festivalu, tentokrát v instrumentaci Ondřeje Kyase. VM: Ještě v červnu připravujeme jakési pasticcio s Ivou Bittovou, které je opřené hlavně o uvedení Gruberova pandemonia Frankenstein, doplněné o další skladby. My tomu říkáme Transylvánie za humny.

Plánuje orchestr po úspěšné a záslužné premiéře 25. symfonie nedávno zesnulého skladatele Františka Gregora Emmerta premiérovat i další autorova díla? VM: Co se týče Emmertových skladeb, tak další krok, který považujeme za zásadní, je pokusit se nahrát právě 25. symfonii, pokud nám to dovolí okolnosti. Do budoucna bychom určitě rádi uvedli i další skladby. Některé jsou již i připravené. Minimálně Emmertova 22. symfonie je připravena díky diplomové práci vzniklé na brněnském Ústavu hudební vědy (takto byla připravena i edice 25. symfonie). Já pořád jen doufám, že tahle snaha nezůstane jen v rámci souboru, ale že si skladeb všimne i někdo jiný. Domnívám se, že Emmert je jeden z největších symfoniků přelomu 20. a 21. století.

Orchestr natočil v nedávné době druhé CD se skladbami Jana Nováka. Bude se těleso i nadále věnovat skladatelovu, u nás stále zatím nepříliš známému, dílu, nebo se jednalo o jednorázový projekt? VM: Určitě. Zatím jsou hotová dvě CD. Teď v listopadu budeme znovu hrát v Ostravě koncert pro kytaru a orchestr Jana Nováka Concentus Eurydicae se sólistkou Irenou Sedláčkovou, ten bychom také rádi nahráli. Dále je třeba nachystat dramaturgií dalšího CD, které se pravděpodobně bude realizovat v roce 2020, tak aby k novákovskému jubileu roku 2021 bylo hotové.

Lukáš Pavlica

Absolvoval magisterský obor Hudební věda na Masarykově univerzitě, v současné době studuje pod vedením doc. PhDr. Jany Perutkové, Ph.D., doktorský studijní program. Aktivně se věnuje publicistické a kritické činnosti, kromě externího dopisovatele pro časopis Harmonie zastává místo redaktora portálu Brno – město hudby. Spolupráci navázal rovněž s hudební revue Opus musicum nebo magazínem vysokých škol Universitas. Kromě publicistické činnosti a výzkumu se okrajově věnuje také hudebnímu aranžérství a spolu s dalšími skladateli a hudebníky instrumentoval a natočil CD Hudebníček cílící na rozvíjení melodického a rytmického cítění u dětí do čtyř let.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.