Zemřela Zuzana Růžičková, první dáma cembala

Ve věku devadesáti let dnes zemřela legenda cembala Zuzana Růžičková. V této souvislosti zveřejňujeme první část série volného povídání, která začala vycházet před několika měsíci a kterou pro Harmonii už bohužel nestihne dokončit. Bylo mi ctí a životním obohacením se s Vámi potkávat, paní profesorko, Vaše Míša.

Když člověk dostane šabatovou duši

Devadesátiny Zuzany Růžičkové na začátku letošního roku plnily česká i zahraniční kulturní média poměrně vydatně. Vycházely nové rozhovory, recyklovaly se starší vzpomínky a rozhlasové pořady, udělovaly se ceny. Spousta věcí ale nezazněla, a proto jsme se s paní profesorkou rozhodly nahrát volnou sérii rozhovorů, která nebude svázaná chronologickým rámcem. Jako první téma přišly na řadu samotné oslavy devadesátin, přes které jsme plynule navázaly na slavení rodinné, náboženské a trochu i to politické.

Začněme vašimi devadesátinami, vypadalo to, že jste překvapená tou mediální bouří, která se kolem vás strhla. To jsem byla věru překvapená. Přispělo k ní i kompletní vydání mých nahrávek Bacha, takže za mnou jezdili novináři z celého světa, z Francie, hodně z Německa, byli tu z britských The Times… Nechci vyjmenovávat všechno, abych někoho neurazila, ale ohromnou radost jsem měla z koncertu svých bývalých žáků, to bylo překrásné. I tak vytížení umělci jako Vojtěch Spurný nebo Václav Luks si dali tu práci a nastudovali poměrně dost obtížné skladby, z Maďarska přijela moje absolventka z HAMU Borbála Dobozy, která si vede nádherně po celém světě. A samozřejmě Gie­drė Lukšaitė-Mrázková, Monika Knoblochová a největší hit si pro mě připravil Jaroslav Tůma, který do své bachovské skladby zakomponoval Happy Birthday to You (smích).

Taky jste dostala gratulaci z Londýna, z královského paláce… Ano, přišlo mi psaní z Buckinghamského paláce. K princi Charlesovi se dostala moje bachovská nahrávka a dokument, který o mně natočili američtí filmaři Harriet a Peter Getzels a psal mi, jak se tím potěšil a že mě zvlášť obdivuje pro to, jaký jsem měla osud. A samozřejmě mi především pogratuloval k narozeninám. Krásný dopis.

A jak jste si užila první ročník Classic Prague Awards, kde jste dostala cenu za celoživotní přínos? To mě příjemně překvapilo. Nikdo nevěděl, jak bude předávání vypadat, ale byla jsem nadšená. Jednak pan ředitel Mareček měl úžasné průvodní slovo, to bylo na úrovni Marka Ebena. A byla jsem tam ve skvělé společnosti, talentem roku se stala Katka Javůrková a jako vynikající nápad jsem hodnotila cenu za propagaci české hudby v zahraničí, kterou získal John Eliot Gar­diner.

Myslíte, že mají ty ceny šanci se v horizontu příštích pár let etablovat na české kulturní scéně? Jsem o tom přesvědčená. Slavnostní vyhlášení mělo opravdu vysokou úroveň a jména porotců jsou pro mě zá­rukou odborného názoru. A ještě musím zmínit jednu cenu, která mě potěšila, a to je Dáma české kultury. Udělil mi ji Daniel Herman v rámci festivalu Mene Tekel, festivalu proti totalitě a pro paměť národa.

Už jste sama zmínila americký dokumentární film, který by se k české veřejnosti měl dostat díky České televizi. Ten se měl původně jmenovat Život ve dvou diktaturách. Ano, ale pak se tvůrci rozhodli, že pro americké publikum bude lepší titul Zuzana: Music is Life, a já jsem ráda. Ony ty dvě diktatury jsou na jeden titulek přece jen trochu moc a postavit je vedle sebe… Ta nacistická byla sice mnohem kratší, ale děsivější. Ovšem život v komunistické diktatuře taky nebyl nejveselejší. Člověk byl víceméně občanem druhé kategorie. I když leckdo si teď řekne: „Co si stěžuje, vždyť měla slávu a ceny.“ Ano, měla jsem ocenění zasloužilého umělce, ale na jedné straně jsem dostávala ceny a na druhé straně mi jeden funkcionář docela nepokrytě řekl, že je dostávám za ty devizy, které do Československa vozím. A hodně jsem trpěla tím, že jsem jako bezpartijní nesměla učit.

Kdy jste získala zasloužilého umělce? To bylo v roce 1968, ještě před srpnem v té vzrušené kamarádské atmosféře. Předával mi ji Mirek Galuška, tehdejší ministr kultury, na tuhle dobu nikdy nezapomenu. A druhá státní cena, ta už nemá tak radostnou historii. Jednou jsem na chodbě Rudolfina potkala Karla Pravoslava Sádla, u kterého jsem studovala a se kterým jsme si byli velice blízcí. Hrál mu kolem rtů takový zvláštní úsměv a ptal se mě, za jakou skladbu bych chtěla být oceněna státní cenou. Mě to zarazilo a říkala jsem: „Pane profesore, teď ne…“ A okamžitě to pochopil. Jenomže on byl asi poctivý a na komisi to po pravdě zdůvodnil a za krátký čas jsem potkala jednu naši nejmenovanou umělkyni, kterou jsem ohromně zbožňovala, ale ona se na mě podívala velice přísně a říká: „Slyšela jsem, že jste odmítla státní cenu, to se nedělá. Proč?“ Já jsem jí řekla, že už zasloužilého umělce mám a že bych nerada, aby se o mně mluvilo jako o lovci cen. Nicméně den před udílením cen, kdy jsem navíc byla doma s nepříjemnou chřipkou, mi přinesli obálku s oznámením, abych nastoupila na Pražský hrad k převzetí ceny. Takže jsem šla ve vysokých horečkách přebírat cenu, která mi byla vnucena.

V roce 2003 jste dostala státní vyznamenání prezidenta republiky z rukou Václava Klause. Kdybyste ho měla dostat teď, přemýšlela byste nad tím, jestli přijmout? To je pro mě těžká otázka. Já si tu situaci ani dobře nedovedu představit… Ale s panem prezidentem Klausem jsme se znali dobře už z dob, kdy byl ministrem financí, chodil na naše koncerty se Sukem, paní Livie nám dokonce křtila jednu desku. To bylo víceméně přátelské. A vždycky, když jsem potom přišla na hrad: „Nemáte na sobě frčku!“ Byla jsem plísněna (smích).

Vzpomenete si na ocenění, které vás něčím překvapilo? Nesmírně mě překvapil Chevalier de l’ordre des Arts et des Lettres francouzské republiky (Řád umění a literatury, pozn. red.). Samozřejmě, hrála jsem ve Francii, natáčela jsem tam Bacha, ale stejně tak jsem hrála v jiných zemích, takže to vysoké ocenění mi vyrazilo dech, tehdy jsem ho dostávala s mistrem Adolfem Bornem. A další ocenění, které pro mě má speciální význam, je medaile za umění a vědu města Hamburk. To mělo pro mě taky zvláštní podtón, protože jsem byla v Hamburku na konci války vězněná, byla jsem tam na těžké práci. Ty špýchary, na kterých jsme byli ubytováni během našeho pobytu, ty byly předtím určeny pro exportní zboží, kávu, čaj… Vzpomínala jsem na Konstantina Biebla a jeho báseň S lodí, jež dováží čaj a kávu. Teď je tam opět skladiště čaje a kávy. Strašné to bylo, u Labe je děsně studeno a vítr, denně byly nálety, ve dne létali Američani, v noci Angličani. Do vody padaly střepiny, Labe se vzdulo, my jsme museli do sklepa a kolikrát nám šla voda po kolena i výš. Každé to ocenění s sebou nese jinou atmosféru, jinou vzpomínku.

Pokud se vrátíme ke slavení jako takovému, jaké oslavy jste měla ráda jako malá? Já jsem měla strašně ráda veškeré slavnosti už jako děcko. Jednak tam byla muzika a taky všechno slavnostní mě přitahovalo. Chodila jsem nejenom do židovské synagogy, ale na katolické svátky, svátek Božího těla pro mě byla největší radost! Zajímavé bylo, že za Masarykovy první republiky se nestalo, aby mi někdo řekl: „Ty jsi židovka, ty sem nepatříš.“ My jsme se v obecné škole rozešli na náboženství, katolické, protestantské, židovské, pak jsme se zase sešli ve škole, nikdo o tom nemluvil, nikomu to nebylo divné. Mám ještě dodneška schovaný svatý obrázek od pana biskupa, který jsem dostala na Boží tělo, nesla jsem košíček s květy pivoněk a strašně se mi to líbilo. Naši byli velice tolerantní, maminka byla sice z náboženské rodiny, ale ne z ortodoxní a tatínek neměl o náboženství ani ponětí, ten byl ateista. Chodila jsem na židovské ná­boženství, protože jsme měli pana rabína, který strašně krásně vykládal bibli, mě to bavilo, byly to pro mě takové pohádky. A pamatuji se, že i maminka Viktora Kalabise to vnímala podobně jako já, vždycky vyprávěla, že ji Karel Poláček bral s sebou do synagogy a ona jeho do kostela.

Takže jste slavili Vánoce, nebo Chanuku? Když se náhodou sešly oba svátky v jednom termínu, slavili jsme je dohromady… Když ne, měli jsme dvoje velké slavení po sobě. Můj malý synoveček, který potom bohužel zahynul v koncentráku, k nám chodíval často na návštěvu. Pro Židy je Chanuka spojená se zpíváním náboženských písní a maminka se ho jednou během svátků ptala: „Milošku, svítíte taky doma svíčičky?“ Milošek říká: „No, svítíme.“ Maminka: „A zpíváte?“ „Zpíváme.“ „A co zpíváte?“ Milošek na to: „Narodil se Kristus Pán.“ (smích)

Zjistila jsem, že máte tři jména. Zuzana Eva Mirijam. Zuzana znamená lilie a vy velice často mluvíte o květinách s velkou láskou… Jméno Zuzana mi dali rodiče k velkému pohoršení celé rodiny, babička tenkrát psala „Zuzi, to je jméno pro psa!“ Tenkrát byla Zuzana velice neobvyklé jméno, měla jsem kolem sebe samé Dagmary, Jiřiny a podobně. Ale naši viděli nějaký film, kde byla postava, podle které mě pojmenovali. Eva jsem po tatínkově sestře a Mirijam je moje židovské jméno.

A lásku ke kytičkám jste měla odmalička? Lásku ke kytičkám nám vštěpoval dědeček Růžička. To byl obrovský milovník přírody. I když už byl potom hodně starý, chodil aspoň do přírodovědného muzea. Manželství mého dědečka a babičky bylo to nejkurióznější manželství, které jsem kdy viděla. Nesmírně šťastné, ale byli každý naprosto jiný. Když zjistili, že se během prázdnin spolu nesnesou, dědeček začal jezdit do Švihova, to je vesnice u Plzně, je tam krásný zámek, chodil každý den do lesa, my jsme za ním jezdili, bral nás do lesa, učil nás znát kytky, stromy… A babička jezdila do Nice, odtamtud nám posílala první fialky, měla ráda společnost, koncerty, divadlo. Takže to velice rozumně vyřešili, každý si šel po svém. Je tedy jasné, že mě oba velice ovlivnili, dědeček přes lásku k přírodě, babička přes lásku k divadlu a hudbě. Brala nás spolu se sestřenicí Evou Paulovou Šenkovou, maminkou Jany Paulové, často do divadla, nejdřív na balety, dětská představení, ale brzo potom i na opery.

Vy jste v manželství tenhle problém nikdy řešit nemuseli? Zaplaťpánbůh ne, protože jsme milovali oba totéž, vůbec jsme se nemuseli nějak překonávat. Spíš jsem se musela učit od Viktora odpočinku, byla jsem strašný workoholik, kdyby bylo po mém, mnohem víc bych psala, publikovala, ale Viktor říkal: „Potřebuješ si tu hlavu pročistit“. On komponoval tři hodiny dopoledne, já jsem tři hodiny cvičila. Pak jsme šli na procházku, buď do lesa nebo tady po Praze, do Šárky a večer on četl nebo se díval na televizi a já jsem cvičila další tři hodiny. A brzo jsem zjistila, že mi ta procházka dělá moc dobře. Na začátku jsme taky hodně jezdili na kole a pak, když už jsme měli auto, jsme vždycky dojeli na určité místo a pak šli okruh po lesích, hlavně třeboňských, Viktor to tam všechno znal.

Nejsem znalec židovské kultury, ale moc se mi líbí pojem šabatová duše. Podle tradice o šabatu každý dostává šabatovou sváteční duši, která ho zavazuje ke slavení, je vlastně „povinen“ udržet si tu jednu sedminu týdne jen pro oslavu stvoření a života… No ano, šabatová duše je skutečně něco zvláštního, máte čas se nad lecčíms zamyslet… Já jsem na to přišla hodně pozdě, protože to koncertní kariéra přirozeně nedovolovala, ale teď se to snažím dodržet. Zjistila jsem, že když si člověk dá ten den úplně volný a doslova si nedovolí něco dělat, ačkoli ho to mnohdy svrbí, je potom mnohem soustředěnější. A krásné na té tradici je to, že neplatila jen pro lidi, ale i pro dobytek, tažná zvířata nesměla na šabat pra­covat, pole se muselo jednou za sedm let nechat ladem, bylo to pro zemědělství nesmírně prospěšné i ekologické. Velká část židovských zásad je vyloženě ekologická a hygienická. Koupele, mytí rukou, zákazy jedení jídel, která určitě na Blízkém východě byla nebezpečná, vepřové nebo korýši… Já vždycky říkám, kdyby Mojžíš žil dneska, zakáže fastfoody! Bylo to všechno velice užitkové.

Kdy jste židovskou kulturu začala víc objevovat? Až když začaly ty perzekuce. Mně bylo tehdy 12 let a byla jsem samozřejmě velice vnímavá, začala jsem se ptát „Já jsem něco jiného než ti druzí? A proč? Čím se to projevuje?“ Vždycky jsem byla přesvědčená, že jsem dítě jako každé jiné a najednou mi všechno kolem dávalo najevo, že to tak není. Obklopila jsem se knihami o judaismu a příčinách antisemitismu a poctivě jsem všechno prostudovala, je to zajímavé, dodneška jde o totéž. Jednak je to potřeba nepřítele, který tady je ve formě nějakého odlišného národa. Zadruhé jsou ty potyčky anarchistů běžná věc, to známe z West Side Story, že. Ale to nejnebezpečnější je intelektuální antisemitismus, to jsou takoví ti hošíci z dobrých vrstev, mají všechno promyšlené, jsou vedoucími členy svých skupin a onu ideologii velice dobře dokáží zpřítomnit, tu skupinu tím nakazit. Jsou to většinou lidi charismatičtí nebo se něčím odlišují, buď mají peníze, nebo jsou jinak úspěšní… A nejen u nás existuje antisemitismus folklorní. Můj dobrý přítel František Nepil mi jednou přinesl krásnou dětskou knížku Makový mužíček a v ní je postava lakomého Žida. Já jsem říkala: „Františku, jak mi můžeš něco takového přinést.“ On se divil, proč se zlobím, já říkám: „No máš tady negativní postavu lakomého žida…“ A on povídá: „Ale to je folklor, to je něco jako vodník!“ A tenhle druh folklorního antisemitismu, který říká, že žid je lakomý a fousatý a musí šišlat, to je něco příšerného…

Přitom spousta židovských vtipů je na tom založená a ty vy občas vyprávíte. Já nemám ráda židovské vtipy typu Abrahám říká Sáře, že se jí chce zbavit nebo něco podobného. Mám ráda židovské vtipy, které mají určitý buď politický, nebo jiný hlubší kontext. Prostě chytrý humor.

Ještě bych se vrátila k vašemu druhému jménu. Eva je původně hebrejské jméno a do češtiny se dá přeložit jako Živa, což znamená život dávající. Vy jste uvedla v život spoustu soudobé hudby a během toho kvanta, které vám prošlo pod rukama, jste si musela vypěstovat úžasný cit pro rozpoznávání kvalit té hudby a mě zajímá, jestli jste si sama pro sebe definovala, co ta hudba musí mít, aby vás oslovila. Já jsem si říkala, že kdybych nebyla cembalistka, tak bych se docela dobře uživila jako nos u nějaké vydavatelské firmy. Pamatuji se, že jsem přijela jednou do Lotyšska, pozvali mě do rozhlasu a říkali, my vám přehrajeme nějaké studenty, naše mladé autory. Já jsem tam zdvořile seděla, poslouchala a najednou říkám: „Kdo je tohle?“ No byl to Arvo Pärt! Toho jsem poznala ještě jako studenta a říkala jsem: „To je ono, to je skladatel.“ Takže nějaký takový cit jsem měla a mám.

Sledujete soudobou scénu i teď? Bohužel na to nemám ani sílu, ani čas, ale samozřejmě snažím se skrze média. Proběhlo mi tolik skladatelů mezi rukama, vždyť já jsem učila tři generace skladatelů…

Musela jste jako interpretka dělat kompromisy v provádění soudobé hudby? Já jsem v životě hrála jen tři skladby, které se mi nelíbily.

Asi mi neřeknete, které to byly. To ne, byli to dva Češi a jeden Němec.

Kvůli čemu jste je musela hrát? Ten Němec byl dobrý přítel Viktora, napsal mi koncert a nedalo se dost dobře říct ne. A jeden z těch Čechů byl zase můj přítel, takže jsem ho nechtěla urazit. Ten druhý, to byly vyloženě klavírní skladby, ten autor neviděl, že to není cembalové.

K tématu oslav patří samozřejmě svatba, ale ta vaše probíhala v hektickém i politicky nebezpečném čase. Ano, to bylo v době procesů, v roce 1953. Vždycky říkám, že jsem se musela vdávat, ale ne v tom smyslu, jak se to normálně říká. Chtěli jsme se brát na jaře, pak ale bylo vyhlášeno, že určitá privilegia pro novomanžele, příspěvek na výbavu a tak dále, budou platit jen do nového roku. My jsme to tenkrát pochopitelně potřebovali, Viktor byl v Jindřichově Hradci, komponoval suitu Strážnice pro rozhlas a měli jsme strašně málo peněz, takže i ta cesta z Jindřichova Hradce do Prahy byla finanční zátěž. Já jsem tenkrát měla dva koncerty v Praze za sebou a Viktor říkal: „Stejně bych přijel na ty koncerty, tak se den potom vezmeme!“ Vzali jsme se na Staroměstské radnici, byli jsme tam jenom my a rodiče, ale nějak se rozneslo, že se bereme, přišla nám zahrát nějaká úderka, k naší hrůze (smích). Takže to bylo všechno v rychlosti.

Poslední věc, kterou bychom měly zmínit, jsou soutěže. Pamatujete si na svou první, kterou jste vyhrála? To bylo takové legrační, studovala jsem v tu dobu ještě klavír na akademii, šla jsem kolem Rudolfina a viděla, že tam je spousta pianistů, tak se jich ptám, co se tam děje. „Tady je klavírní soutěž o cenu Pragokoncertu.“ Bylo to za plentou, tak jsem si říkala, že tím nic neriskuji, že to zkusím. Trošku jsem se rozehrála a šla jsem, hrála jsem Prokofjeva a moll sonátu a nějakého Beethovena. A vyhrála jsem. Ale to byla taková cena necena. Každá koruna pro nás tenkrát byla dobrá, Viktora vyhodili z akademie z politických důvodů, maminka měla ubohou penzi jako bývalá kapitalistka a já jsem byla jediný člen rodiny, který vydělával, ale plat lektora taky mnoho nezachránil. Takže jsem cenu přijala a stala se sólistkou Pragokoncertu. Jenomže. Tenkrát se pořádaly takzvané estrády, jezdilo se po vsích a menších městech, spolu s Václavem Snítilem, Josefem Chuchrem, Ludmilou Dvořákovou, kteří zvítězili ve svých oborech. Takže začala estráda, na pódiu byli cvičení pejskové, zvedač těžké váhy, strýček Jedlička, takový lepší klaun… A do toho konferenciér: „Zuzanko, vy budete hrát na klavír, no a umíte to vůbec? Vy umíte určitě c d e f g a h c, ale pozor! Umíte zahrát i ch? A nyní vám Zuzanka zahraje Apassionatu od Ludvíka van Beethovena!“

To zní hodně bizarně. Ano, bizarní je to správné slovo. Musím říct, že velká legrace to nebyla. Seděli jsme pak na tom hotelu ve studeném pokoji a říkali jsme si „Bože, co s námi bude.“ Prostě se servírovala lidu klasická hudba ve „stravitelné“ podobě. Nakonec od toho teď nejsme daleko, jen v jiné formě, taky se pořád snažíme dostat se na úroveň běžného posluchače a nějak mu tu klasickou hudbu osladit.