Zdeněk Mácal: Žil jsem jako sunny boy

Čekala jsem v jednom z pražských hotelů nedaleko Pařížské ulice, kde bydlí. Bylo sychravé sobotní podzimní odpoledne. Do dveří vstoupil vysoký starší muž s ostrými rysy v dlouhém kabátu s kloboukem. Dirigenta Zdeňka Mácala nikdo nepřehlédne… Na koncertech přitahuje svou osobností a gesty nejen pozornost hráčů, ale i publika. Mnohými je obdivován, pro jiné je až příliš temperamentní a svůj. Když ale stojí za dirigentským pultem, nikdy nic neponechává náhodě. Jak sám tvrdí, neustále se snaží hledat správný zvuk, výraz a technickou dokonalost s vykreslením detailů. „Chci, aby posluchači odcházeli z koncertní síně s neopakovatelnými hudebními zážitky,“ říká slavný dirigent, který oslaví 8. ledna 75. narozeniny.

Zdeněk Mácal pochází z Brna a brněnský přízvuk, který občas prokládá anglickými slovy, mu zůstal dodnes. V rodném městě vystudoval klavír a bicí na tamní konzervatoři, a pak na Janáčkově akademii múzických umění absolvoval v roce 1960 obor dirigování. Již od svého mládí patřil k výrazným a nadějným talentům. Dosáhl několika vítězství v mezinárodních soutěžích, mimo jiné v Besançonu a v New Yorku v soutěži Dmitri Mitropoulos Competition. Předsedou soutěže byl tehdy Leonard Bernstein, od něhož se Mácal, jak sám vzpomíná, mnohému naučil. Od počátku své kariéry vystupoval s Českou filharmonií, absolvoval s ní zájezd do Rumunska, Bulharska a Turecka a o dva roky později do Německa a Švýcarska.

V sezoně 1967/68 se stal hlavním dirigentem Symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK a s Českou filharmonií účinkoval v roce 1968 v západním Německu a Švýcarsku. Po srpnu 1968 se však rozhodl pro emigraci, což se hned vzápětí ukázalo jako krok správným směrem.

Od počátku 70. let působil v Německu jako hudební ředitel Rozhlasového symfonického orchestru v Kolíně nad Rýnem a Hannoverského rozhlasového orchestru a do současnosti má na kontě spolupráci se 170 orchestry z celého světa. Ke svým nejvýznamnějším angažmá sám Mácal řadí posty šéfdirigenta Sydney Symphony Orchestra, hudebního ředitele Milwaukee Symphony Orchestra a New Jersey Symphony Orchestra. Váží si nicméně také hostování například u New York Philharmonic, Chicago Symphony Orchestra, Pittsburgh Symphony, Boston Symphony Orchestra a Berlínské filharmonie.

Nahrával u prestižních vydavatelství, jako jsou firmy Decca, Deutsche Grammophon, Delos, Koss, Supraphon, Sony a EMI. Žil v Ženevě, New Yorku, Kalifornii i na Floridě, se svou manželkou Jiřinou, které říká Ginny, se osmnáctkrát stěhoval. V roce 1992 přijal Zdeněk Mácal americké občanství. „Ničeho nelituji, žil jsem úžasný život,“ tvrdí. Uměl si ho a dodnes umí užívat plnými doušky, kromě hudby miluje i drahá auta, v Americe měl čtyři cadillaky. „Když nediriguji, tak si nejlépe odpočinu za volantem. Při rychlosti 160 kilometrů za hodinu v levém jízdním pruhu na autostrádě nemohu myslet na muziku, ale na řízení,“ vysvětluje.

V roce 2003 zakotvil v Praze, kde se stal šéfdirigentem České filharmonie. Splnil si tak svým způsobem svůj sen a vnímal to jako jisté uzavření kruhu. Před emigrací už přece filharmonii dirigoval. Přestože měl u České filharmonie působit nejméně do roku 2008, po čtyřech letech od orchestru nečekaně odešel, ještě před skončením svého mandátu. K důvodům se už dnes nechce vracet. Na filharmoniky prý nezanevřel a stále se k nim vrací rád a s láskou. Jako jediný orchestr na světě podle něj dokáže skvěle interpretovat dílo Antonína Dvořáka.

Novým Mácalovým úkolem však od letošního roku bude péče o Mezinárodní hudební festival Janáčkův máj, jehož se stal prezidentem. Jako do všeho se přes svůj věk do tohoto úkolu pustil s typickou vervou. Jednak se mu projekt jeví zajímavý, jednak v posledních letech s ohledem na rodinnou situaci vítá příležitost více se angažovat v České republice, kde se především jeho paní přece jen nejvíc cítí doma.

Jak se těšíte do Ostravy a co bude vaším úkolem? Kromě práce na programu se budu snažit využít svých dobrých vztahů se světovými sólisty a budu se snažit je dostat do Ostravy, například klavíristu Rudolfa Buchbindera.

A co zde budete prosazovat vy osobně? Nad rámec hudebního bych chtěl využít svých zkušeností z USA a získat sponzory a více peněz na zvýšení kvality festivalu.

Znamená to, že už budete víc času trávit v České republice? Jaké závazky vás v příštím roce čekají v zahraničí? Nabídky z celého světa stále přicházejí, ale naším hlavním místem je Praha.

Za svou pětapadesátiletou kariéru jste se soustředil na tvorbu Beethovena, Brahmse, Mozarta a především Mahlera. Kterého skladatele preferujete z českého repertoáru? Jako Čech nesmím zapomínat na Dvořáka, který je mou srdeční záležitostí. Je to jako byste měla milenku, a pak dělala další věci (smích). Když jsem odešel do ciziny, tak sem dělal hodně moderní muziky v Německu. Dvořák je ale moje srdce. Je součástí mého života. Mahler je pro mne ale také prioritní, řekl bych, že to je moje obrovská „love“. Když třeba zkouším s Českou filharmonií, s Mahlerem se hodně nadřeme, s Dvořákem je to ale pohoda… mají to prostě v krvi.

, foto Zdeněk ChrapekDvořákovu Novosvětskou symfonii jste natočil pětkrát, který z orchestrů, s nimiž jste spolupracoval, ji interpretoval nejlépe? Který myslíte, že to byl? Samozřejmě Česká filharmonie. Přijdu, rozpřáhnu ruce a orchestr na mne přesně reaguje. To je ta fantazie, to nevysvětlitelné, že oni dobře vědí, co já chci a co by měli přinést. Pokud jsem měl trochu místa v repertoáru, vždy jsem v České filharmonii prosazoval českou hudbu. Myslím, že v roli šéfa ČF to bylo mojí povinností. Hodně skladeb jsem se naučil vlastně až potom, co jsem sem nastoupil. Vždy jsem ale také tíhl k jazzu a k moderně, mám k tomu jiný, osobní vztah díky svému otci. Když jsem nastoupil jako šéf v Kolíně nad Rýnem, rozhlasový orchestr byl známý tím, že uváděl až sedmdesát procent moderní hudby. Skončil jsem koncert a do noci jsem studoval nové partitury. Za čtyři, pět let, kdy jsem působil v ČF, jsem provedl tolik české hudby, že od dob Karla Ančerla jí tolik nebylo provedeno a asi nebude. Záleží teď na tom, kdo v ČF bude šéfem.

Budoucí generální ředitel David Mareček prý jedná s Jiřím Bělohlávkem, většina orchestru by s jeho volbou souhlasila. Někteří se ale obávají třeba náročných přehrávek. Myslíte, že by jmenování Bělohlávka orchestru v současné situaci pomohlo? Zklidnil by filharmoniky? Těžko říci. Rozhodně by nastalo více klidu, než bylo v posledních letech.

Vy jste od ČF odešel nečekaně po jedné zkoušce, když byl orchestr na festivalu v rakouském Grafeneggu. Vzbudilo to rozporuplné reakce, vaše rozhodnutí mělo dlouhodobé dopady a dozvuky. Nelitoval jste toho nikdy? Víte, vrátil jsem se zpět z emigrace jako z jiné planety, z jiného světa. Když jsem nastoupil k ČF, vztah s ní byl skvělý. „Makal“ přišel jako dynamo, „americkej sunny boy“, tak, jaký jsem byl celý život. Jenže, americký styl tady neplatí a nejde. Mám výborný vztah s FOK, SOČR, ale ČF je jiná. Myslím, že by se filharmonie měla napřed sjednotit a říct, co chce. Já chci říkat, co si myslím, a za tím si stojím. To je pro mne nejdůležitější. Nejsem zvyklý něco někde kamuflovat. Česká filharmonie byl od prvního setkání můj orchestr a do nejdelší mé smrti mým orchestrem zůstane. Rozpřáhnu ruku a nemusím mluvit, i když jsou v České filharmonii lidi, kteří mne nemají rádi, na pohyb mé ruky reagují a to legato mi prostě udělají. Filharmonie je bez diskuse prvotřídní orchestr a já ji miluji. Mají stejnou krev v srdci jako já, to je ta fascinace.

Hudbu, zdá se, vnímáte velmi vášnivě a intenzivně… Znamená pro vás v životě to nejdůležitější? Pán Bůh mě požehnal, dal mi dar, že mohu cítit každý tón hudby, modernu i klasiku… a já vibruji a jsem tím vzrušený. To je jedna část mého života, druhou je má žena, s níž jsem přes padesát let.

Když se ohlédnete zpátky, na jaký koncert nejraději vzpomínáte? Kromě všech úžasných koncertů, které jsem dělal, to byl můj návrat do Prahy, kdy jsem tady dirigoval Berliozovu Fantastickou symfonii s Českou filharmonií na Pražském jaru. Ředitel festivalu Oleg Podgorný mě tehdy pozval jako emigranta a já jsem se pak stal šéfdirigentem České filharmonie.

A v jakém městě jste se cítil nejlépe? I love New York. Ginny ho ale nenávidí, protože New York je podle ní hlučný, strašný, špinavý. Taxikáři jsou tam podvodníci. Já ale miluji ten hektický čtyřiadvacetihodinový koloběh, miluji jeho rána, odpoledne i večery, když jsem se vracíval domů. Miluji ho, protože žije celých 24 hodin. Bylo to fantastické v tom, že jsem od pátku do neděle řídil Newyorskou filharmonii, v pondělí jsem měl být ve Washingtonu. Přiletěl jsem do New Yorku, tam odřídil koncerty, a pak jsem prvním letadlem zase letěl do Washingtonu. Nevím, jak jsem to všechno vůbec vydržel. Teď už je to pro mne záhada.

Bylo to zřejmě vaším nadšením a Amerikou, kterou máte rád? Snad. Znovu musím zopakovat, kdybych zítra zemřel, tak umírám jako šťastný člověk. Je to hrozná věc, myslet na to, až člověk zemře, ale já myslím, že snad ještě nezemřu. Lidé říkají, že to člověk snad před tím cítí… Já jsem všechno žil naplno a byl to fantastický život. A navíc jsem žil s někým, koho 55 let miluji, ačkoli jsem s ní byl skoro každý den. Dneska každý shání nějakou novou přítelkyni nebo přítele – to já pochopit nemohu. Přece když někoho nemiluji, tak si ho nebudu brát. Nevím, jak dnešní mladí lidé žijí. Nestačí žít ze dne na den, nestačí to totiž pro to, aby byli vnitřně uspokojeni a šťastni. Dnešní lidé asi nemají žádnou životní vizi.

Jak se vám žije v Praze? Vždycky jsem si představoval, že na konci života budu žít v Paříži. Strávil jsem tam moc času a miluji ji, ale dneska bych si to už nedovedl představit jako svůj domov. Teď žiji na Pařížské ulici, máme tady krásný byt a jsem spokojený. Takže v tom je taky kus Paříže… (smích)

Jak se ve svém věku udržujete v kondici, chodíte ještě běhat? Snažím se, pokud čas a energie dovolí. Lékaři mi radí rychlou chůzi, ale já když se rozejdu, tak stále zrychluji a nakonec nahoře na Letné běžím. Je tam výborný asfaltový povrch.

Sdílet článek: